Pětimilionová země o rozloze bývalého Československa leží na východě Afriky u Rudého moře. Kvůli své strategické poloze je v centru politických zájmů okolních muslimských států i světových velmocí. Vznik stejnojmenného území se datuje ke konci 19. století, tedy ještě do koloniálních dob, kdy Itálie spojila rudomořské osady pod názvem Eritrea (Mare Erythraeum = Rudé moře – odtud přezdívka Červená země). V té době došlo ke skokovému rozvoji infrastruktury a modernizaci společnosti.
Země poté patřila do britské koloniální říše, až se nakonec v roce 1952 stala provincií sousední Etiopie. Následovala vleklá desetiletí trvající válka za nezávislost, kterou vedlo několik ozbrojených skupin až do roku 1991, kdy se povstalci dohodli s etiopskou vládou na vyhlášení referenda. O dva roky později se 99,8 procenta hlasujících Eritrejců vyslovilo pro cestu samostatnosti.
Zákonodárný orgán neexistuje, stejně jako nezávislé soudy
Od té doby zemi vládne diktátorský režim prezidenta Isajase Afewerkiho a jeho Lidové strany za demokracii a spravedlnost. Volby v Eritreji neprobíhají – i proto se jí někdy přezdívá Severní Korea afrického kontinentu.
„(Eritrea) nemá žádný zákonodárný orgán, žádné nezávislé občanské organizace ani sdělovací prostředky, ani žádné nezávislé soudnictví. Vláda omezuje náboženské svobody,“ upozorňuje ve své zprávě lidskoprávní organizace Human Rights Watch (HRW). V zemi je totiž kromě sunitského islámu povolena jen místní pravoslavná eritrejská církev, katolictví a luteránství. Tyto náboženské skupiny se směly jako jediné počátkem nového tisíciletí zaregistrovat.
Vojna na dobu neurčitou
Tato východoafrická země – z poloviny křesťanská a z poloviny muslimská – je jednou z nejchudších na světě. Většinu podniků a firem vlastní armáda, špičky vlády nebo podnikatelé s nimi spojení. Armáda zde hraje obecně klíčovou roli, povinná vojna je oficiálně na rok a půl, může ale trvat i čtyřicet let. Každý Eritrejec nastupuje od osmnácti let do „služby národu“, ta může představovat i civilní službu, většinou ale končí právě u nějaké z vojenských jednotek, a to na dobu neurčitou.
Pokud jde o svobodu tisku, Eritrea je v žebříčku na tristním předposledním 179. místě, pouhou jednu pozici před KLDR, vyplývá z každoroční zprávy mezinárodní nevládní organizace Reportéři bez hranic (RSF). „V září 2001 vláda nechala zavřít všechny nezávislé noviny a zatkla vedoucí redakcí a přední novináře. Nikdo z nich nestanul před soudem, zůstávají ve vazbě. Spolehlivé zdroje uvádějí, že polovina z nich zemřela,“ upozorňuje HRW.
Zhruba každý osmý Eritrejec žije ve vyhnanství
Kvůli útlaku a dlouhé povinné vojně již opustilo zemi 12 procent populace, jen v roce 2016 to bylo 52 tisíc lidí, uvádí Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Zjistit, jaká je skutečná situace v Eritreji, je přitom obtížné, protože režim odmítá spolupracovat se zbytkem světa včetně lidskoprávních organizací. Provést nezávislé vyšetřování za účasti mezinárodních expertů je tak prakticky nemožné.
Terčem jsou také rodiny uprchlíků, kteří musí zaplatit tučnou pokutu nebo jsou rovnou uvězněni, a to včetně mladistvých. Po Syřanech a Afgháncích jsou přitom právě Eritrejci nejpočetnější skupinou migrantů, kteří míří na starý kontinent. Eritrejci mají možnost získat v Unii azyl, jejich země nespadá pod označení „bezpečné“ – podle Eurostatu se to loni podařilo 92 procentům eritrejských běženců.
Loni přitom příliv uprchlíků do Evropy obecně výrazně klesl – ovšem za cenu toho, že celá řada běženců uvízla v Libyi, kde jsou zadržováni v tristních až otrockých podmínkách, varují lidskoprávní organizace.
Eritrejci se dostali do centra pozornosti i kvůli nedávnému plánu Izraele vyhostit 35 tisíc afrických imigrantů. Po vlně kritiky ale izraelská vláda od kontroverzního plánu v dubnu upustila. Řada Eritrejců tehdy chtěla raději skončit v izraelském vězení, než aby se vracela do vlasti na takřka jistou smrt.
Eritrea čelí od roku 2009 zbrojnímu embargu ze strany Rady bezpečnosti OSN kvůli údajné podpoře radikálního islamistického hnutí al-Šabáb. Pokračují také přeshraniční roztržky se sousedním Džibutskem a Etiopií. Koncem devadesátých let si eritrejsko-etiopský konflikt vyžádal odhadem 100 tisíc obětí.
Lidskoprávní organizace apelují na světové společenství, aby na eritrejský režim tlačilo hlavně v otázce porušování lidských práv. Tamní vláda si však z neplnění svých slibů na zlepšení životů obyvatel nic nedělá.
