Říká se jí „Červená země“ či „Severní Korea afrického kontinentu“. Řeč je o africké Eritreji, z níž prchají každoročně tisíce lidí do Evropy. Země nyní slaví 25 let nezávislosti. V Eritreji vládne více než dvě dekády diktátorský režim, který vězní a mučí své odpůrce, potírá náboženské menšiny i novináře a posílá lidi na neomezenou dobu na vojnu. Mezi uprchlíky je celá řada křesťanů, o jejich vlasti se ale moc nemluví. Jedním z důvodů je i totální uzavřenost Eritreje, kam mají mezinárodní experti vstup zakázán.
„Africká Severní Korea“ slaví čtvrtstoletí. Diktatura vyhnala každého osmého Eritrejce, tlak na křesťany sílí
Pětimilionová země o rozloze bývalého Československa leží na východě Afriky u Rudého moře. Kvůli své strategické poloze je v centru politických zájmů okolních muslimských států i světových velmocí. Vznik stejnojmenného území se datuje ke konci 19. století, tedy ještě do koloniálních dob, kdy Itálie spojila rudomořské osady pod názvem Eritrea (Mare Erythraeum = Rudé moře – odtud přezdívka Červená země). V té době došlo ke skokovému rozvoji infrastruktury a modernizaci společnosti.
Země poté patřila do britské koloniální říše, až se nakonec v roce 1952 stala provincií sousední Etiopie. Následovala vleklá desetiletí trvající válka za nezávislost, kterou vedlo několik ozbrojených skupin až do roku 1991, kdy se povstalci dohodli s etiopskou vládou na vyhlášení referenda. O dva roky později se 99,8 procenta hlasujících Eritrejců vyslovilo pro cestu samostatnosti.
Zákonodárný orgán neexistuje, stejně jako nezávislé soudy
Od té doby zemi vládne diktátorský režim prezidenta Isajase Afewerkiho a jeho Lidové strany za demokracii a spravedlnost. Volby v Eritreji neprobíhají – i proto se jí někdy přezdívá Severní Korea afrického kontinentu.
„(Eritrea) nemá žádný zákonodárný orgán, žádné nezávislé občanské organizace ani sdělovací prostředky, ani žádné nezávislé soudnictví. Vláda omezuje náboženské svobody,“ upozorňuje ve své zprávě lidskoprávní organizace Human Rights Watch (HRW). V zemi je totiž kromě sunitského islámu povolena jen místní pravoslavná eritrejská církev, katolictví a luteránství. Tyto náboženské skupiny se směly jako jediné počátkem nového tisíciletí zaregistrovat.
Eritrejský vládce Isajas Afewerki
Vojna na dobu neurčitou
Tato východoafrická země – z poloviny křesťanská a z poloviny muslimská – je jednou z nejchudších na světě. Většinu podniků a firem vlastní armáda, špičky vlády nebo podnikatelé s nimi spojení. Armáda zde hraje obecně klíčovou roli, povinná vojna je oficiálně na rok a půl, může ale trvat i čtyřicet let. Každý Eritrejec nastupuje od osmnácti let do „služby národu“, ta může představovat i civilní službu, většinou ale končí právě u nějaké z vojenských jednotek, a to na dobu neurčitou.
Děti eritrejských uprchlíků
Vyšetřovací komise OSN označila předloni tento systém jako „zotročování“. Pracovní týden má často 72 hodin, běžné jsou tresty i sexuální útoky ze strany velitelů. Ti, kdo chodí na nucené práce, také často trpí hlady a nedostávají ani dost peněz, aby uživili rodinu. Podle uprchlíků dochází v zemi i k systematickému mučení a svévolným popravám. Lidé končí ve vězení, aniž by tušili proč, někteří zcela zmizí, píše ve své zprávě HRW.
Pokud jde o svobodu tisku, Eritrea je v žebříčku na tristním předposledním 179. místě, pouhou jednu pozici před KLDR, vyplývá z každoroční zprávy mezinárodní nevládní organizace Reportéři bez hranic (RSF). „V září 2001 vláda nechala zavřít všechny nezávislé noviny a zatkla vedoucí redakcí a přední novináře. Nikdo z nich nestanul před soudem, zůstávají ve vazbě. Spolehlivé zdroje uvádějí, že polovina z nich zemřela,“ upozorňuje HRW.
Zhruba každý osmý Eritrejec žije ve vyhnanství
Kvůli útlaku a dlouhé povinné vojně již opustilo zemi 12 procent populace, jen v roce 2016 to bylo 52 tisíc lidí, uvádí Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Zjistit, jaká je skutečná situace v Eritreji, je přitom obtížné, protože režim odmítá spolupracovat se zbytkem světa včetně lidskoprávních organizací. Provést nezávislé vyšetřování za účasti mezinárodních expertů je tak prakticky nemožné.
Svědectví o hrůzách v Eritreji podávají tisíce až desetitisíce běženců, kteří se snaží každoročně dostat na svobodu do Evropy. Podle nich Afewerkiho režim stále častěji cílí na křesťany, zatímco muslimové se radikalizují.
Terčem jsou také rodiny uprchlíků, kteří musí zaplatit tučnou pokutu nebo jsou rovnou uvězněni, a to včetně mladistvých. Po Syřanech a Afgháncích jsou přitom právě Eritrejci nejpočetnější skupinou migrantů, kteří míří na starý kontinent. Eritrejci mají možnost získat v Unii azyl, jejich země nespadá pod označení „bezpečné“ – podle Eurostatu se to loni podařilo 92 procentům eritrejských běženců.
Loni přitom příliv uprchlíků do Evropy obecně výrazně klesl – ovšem za cenu toho, že celá řada běženců uvízla v Libyi, kde jsou zadržováni v tristních až otrockých podmínkách, varují lidskoprávní organizace.
Eritrejci se dostali do centra pozornosti i kvůli nedávnému plánu Izraele vyhostit 35 tisíc afrických imigrantů. Po vlně kritiky ale izraelská vláda od kontroverzního plánu v dubnu upustila. Řada Eritrejců tehdy chtěla raději skončit v izraelském vězení, než aby se vracela do vlasti na takřka jistou smrt.
Eritrea čelí od roku 2009 zbrojnímu embargu ze strany Rady bezpečnosti OSN kvůli údajné podpoře radikálního islamistického hnutí al-Šabáb. Pokračují také přeshraniční roztržky se sousedním Džibutskem a Etiopií. Koncem devadesátých let si eritrejsko-etiopský konflikt vyžádal odhadem 100 tisíc obětí.
Lidskoprávní organizace apelují na světové společenství, aby na eritrejský režim tlačilo hlavně v otázce porušování lidských práv. Tamní vláda si však z neplnění svých slibů na zlepšení životů obyvatel nic nedělá.