Torres del Paine v Chile

Až na „konec světa“. Do Patagonie za tučňáky, majestátním Fitz Royem a ledovci, které vzdorují změnám klimatu

Krásná, drsná, dobrodružná. Taková je jihoamerická Patagonie a Ohňová země, pomyslný „konec světa“. Panenská příroda v národních parcích Torres del Paine, Tierra del Fuego či Los Glaciares se nesmazatelně vryje do paměti stejně jako kolonie tučňáků a lamy přebíhající silnice. Dvoutýdenní „road trip“ o více než 3000 kilometrech nám umožnil zjistit, že Argentinci i Chilané si libují v razítkách na hranicích, že přetrvává trauma z prohrané války o Falklandy (Malvíny) a že kvůli silnému vichru tam bývá problém udržet se na nohou.

 

Patagonii tvoří dolní část jihoamerického kontinentu, někdy se jako její část počítá i Ohňová země. Studené mořské proudy na západě region značně ochlazují, je třeba připravit se na zejména na ledový silný vítr. Nejpříznivější teploty kolem 12 až 20 stupňů vládnou v Patagonii v období léta – tedy od našeho prosince do února. Každý by se však měl vybavit všemi vrstvami oblečení od teplé zimní bundy po šortky, protože počasí se mění radikálně a během pouhých pár minut. Nutné jsou pak pevné boty do terénu.

Vzhledem k obrovské vzdálenosti – skoro 14 tisíc kilometrů – mezi Prahou a Punta Arenas v Chile, kde začínal náš „road trip“, není snadné sehnat levnější letenku. Běžně se cena z evropských měst pohybuje kolem 30 tisíc. Nakonec se objevila akce z Milána za 17 tisíc, a to s přestupy v Madridu a Santiagu de Chile. Následně bylo ještě třeba dokoupit letenku Praha–Miláno, u níž to ale u nízkonákladových společností není problém.

Auto se prodraží, k přejezdu hranic je nutný zvláštní dokument

V Patagonii se létá také do měst Rio Gallegos či Ushuaia, tady ale naši skupinu odradily přemrštěné ceny za půjčení auta sahající do desetitisíců. Patagonie je plná stopařů a místní autobusy zjevně fungují, vlastní dopravní prostředek ale vždy přináší větší svobodu.

Auto jsme raději rezervovali předem přes internet za cenu kolem 14,5 tisíce na 13 dnů se základní pojistkou. Nakonec jsme dostali dokonce lepší vůz, než jsme čekali – SUV se zvýšeným podvozkem se následně na kamenitých cestách jednoznačně vyplatilo.

Na místě jsme ještě v autopůjčovně museli vyplnit papíry nutné k překročení hranic s Argentinou, což vyšlo asi na 2300 korun při neomezeném počtu přejezdů. Každý turista se musí připravit také na složení vratné kauce. Jelikož se auto celkově prodraží, určitě se vyplatí jet tímto způsobem ve skupině.

Dolary s sebou, vízum netřeba

Ještě před odletem jsme dostali od jiných cestovatelů varování, že zejména v Argentině bývá problematické vybírání peněz z bankomatů a někde berou jen hotovost, vzali jsme si proto dost peněz v hotovosti v dolarech, které jsme postupně měnili na místní měny. Směnárny byly hlavně ve větších městech. Překvapivě se však nenacházely třeba na letišti v Punta Arenas ani v turistickém Chalténu.

Zatímco jedno argentinské peso se de facto rovná jedné české koruně, u chilského pesa je třeba se připravit na desetitisíce a statisíce v kapse, protože jedno peso je asi 0,035 koruny.

Přestože se Patagonie považuje za jednu z nejbezpečnějších částí Jižní Ameriky, je dobré mít kartu, doklady a hotovost v nějaké kapse na těle. Pro jistotu jsme se všichni také zaregistrovali v systému DROZD, který spravuje české ministerstvo zahraničí.

Předem z Česka jsme rezervovali také ubytování v průměrných hotelech a hostelech se snídaní, které vycházely na jednoho kolem tisíce korun za noc. Jak se později ukázalo, kvalita byla slušná, nikde jsme nezaznamenali větší problém kromě složitého mechanismu ladění správné teploty vody. Je ale třeba připravit se na většině míst na pomalou wi-fi.

Většina Patagonie patří Argentině, menší pak Chile. Ani do jedné z těch zemí přitom Češi nepotřebují pro krátkodobý pobyt vízum, stačí platný pas. Při příletu do Chile je každý turista povinen vyplnit celní deklaraci, zda nepřiváží do země větší množství ovoce či mléčných výrobků.

Chaotický přílet do Santiaga de Chile, základy španělštiny nutností

Po letu z Madridu, který trval více než 12 hodin, jsme se na letišti v chilské metropoli nestačili aklimatizovat, protože na přestup do letadla směr Patagonie jsme měli jen 1,5 hodiny, což se ukázalo jako takřka nemožné zvládnout. Santiago v současné době staví nové letiště, to současné je totiž enormně přetížené. První dlouhá fronta se táhla již od imigračních přepážek, kde musí každý odevzdat celní deklaraci a dostat povolení k pobytu.

Větší problémy ale měly teprve přijít. Když zbývalo do odletu asi 40 minut, zjistili jsme, že se stojí fronta rovněž na prohlídku zavazadel, a to i těch do zavazadlového prostoru. V tu chvíli začala mírná panika, protože slečna u přepážky v Miláně nám jasně řekla, že posílá zavazadla přímo do cílové destinace v Punta Arenas. Pracovník na letišti v Santiagu nám ovšem sdělil, že za dekády, co tam pracuje, se nestalo, že by zavazadlo nemuselo projít znovu kontrolou v Chile.

Celni deklarace a hraniční razítko
Zdroj: Tamara Kejlová

Napětí ještě umocňovala skutečnost, že Chilané buď skutečně neuměli, nebo prostě nechtěli mluvit anglicky, tudíž jsme vše řešili lámanou španělštinou. Vzhledem k tomu, že již nebylo možné stihnout vrátit se pro kufry a nastoupit na palubu, uposlechli jsme radu pracovnice letecké společnosti, která nám řekla, ať odletíme a následně v Punta Arenas nahlásíme ztrátu. Nakonec vše dobře dopadlo a zavazadla dorazila večer do hotelu.

Při této příležitosti jsme zjistili, že pokud člověk nestíhá letadlo, dá se v Santiagu s pomocí pracovníků letiště fronty předejít – za nějaký ten drobný peníz. Místní aerolinky navíc nemají problém ani s velkými lahvemi vody, které jsme měli v batozích a jež prošly kontrolou bez pípání.

Punta Arenas: Město, kde větve rostou jen na jednu stranu

Na pobyt v jednom z největších patagonských měst Punta Arenas, které má necelých 130 tisíc obyvatel, jsme měli den a půl. Hned při příjezdu každého udeří do očí dvě věci. Stromy, které se ohýbají pod náporem vichru, přičemž větve rostou jen na jednu stranu, a toulaví psi. Ti jsou většinou klidní, pokud zrovna neštěkají a neběhají za auty, což řidičům nedělá zrovna nejlépe.

Punta Arenas leží u moře, na Magalhãesově průlivu a je tam kvůli neutichajícímu větru největší zima z celé Patagonie. Určitě se vyplatí podívat se na místní hřbitov, kde nacházíme řadu náhrobků s chorvatskými jmény. Právě Chorvaté pomáhali město zakládat a v Punta Arenas můžeme doteď navštívit i chorvatské restaurace. Hřbitov je zajímavý mimo jiné uspořádáním některých hrobů do jakýchsi „paneláků“.

Na pláži u města leží zrezivělý vrak fregaty Lord Lonsdale, který se stal oblíbeným cílem fotografů. Loď postavili v roce 1899 v irské loděnici, v roce 1909 ale při cestě z Hamburku do mexického Mazatlanu začala hořet a musela být potopena, aby se zabránilo většímu neštěstí.

Nábřeží lemují domy se vkusným street artem a cedule ukazující směr evakuace v případě vlny tsunami. Právě v Chile došlo v roce 1960 zatím k nejsilnějšímu zemětřesení v historii měření o síle 9,5 stupně Richterovy škály. V Punta Arenas je stejně jako jinde v Chile řada armádních objektů, zjevně pozůstatky Pinochetova režimu.

Z Punta Arenas jsme si chtěli udělat krátký výlet ke kolonii tučňáků v Seno Otway, rezervace je ale již pár let zavřená. Kam tučňáci zmizeli, je trochu záhada – na kolonii stále láká obří billboard před vjezdem do města. Náhradní plán přišel v podobě výletu k údajně poslednímu majáku na jihoamerickém kontinentu: San Isidro.

K majáku se jde asi hodinu a půl po kamenité pláži a výhledy na okolní hory stojí za to. Při cestě zpět do Punta Arenas jsme naladili na frekvenci 92,70 MHz jedno z nejlepších rádií vůbec, kde hráli jeden hit za druhým.

Za tučňáky v Ohňové zemi, bráně do Antarktidy

Třetí den nás čekal náročný přesun po slavné Ruta del Fin del Mundo (Cesta na konec světa) skoro 700 kilometrů na jih do Ohňové země. Tu objevil v roce 1520 Fernao de Magalhães a pojmenoval ji podle ohňů, které spatřil v noci na ostrovech.

Protože jsme věděli, že benzinové pumpy budou vzácností a objevují se ojediněle po stovkách ujetých kilometrů, pořídili jsme raději kanystr s dvaceti litry navíc. Benzin je v Chile i Argentině asi o třetinu levnější než v Česku (kolem 20 korun za litr). Dlouhá cesta vede poměrně nehostinnou krajinou, po místní pampě se ale prohánějí lamy, pštrosi nebo lišky, takže je co pozorovat.

Asi 600 korun na osobu stál trajekt, který jezdí pravidelně každou půlhodinu z místa Punta Delgada do Ohňové země. Cesta trvá zhruba dvacet minut. Náročnější byl přejezd hranic do Argentiny v San Sebastianu. Z auta je nutné vystoupit, oběhat s pasem, imigračním dokumentem a papíry od vozu tři okénka na chilské i argentinské straně hranice. Kdo dostane všechna razítka, smí jet dál – pokud je nařízena kontrola, musí ukázat obsah zavazadel a nechat pohraničníky nahlédnout do vozu. V San Sebastianu lze také natankovat.

Před příjezdem do města Ushuaia, jemuž se přezdívá „brána do Antarktidy“, projíždíme dechberoucími horami. Toto údajně nejjižnější město světa má překvapivě příjemné klima a značně to tu žije. Ushuaia překypuje různými restauracemi, často zaměřenými na steaky, a dobře se tu dají sehnat suvenýry. Navíc nabízí nádherné výhledy na hory. Hned druhý den se vydáváme do Národního parku Tierra del Fuego. Vstup stojí pár set korun a každý si tu najde túru podle svých časových a fyzických možností. Panenská příroda připomíná Aljašku.

Z Ohňové země jsme se vydali zpět na sever do Punta Arenas, cestou jsme si ale udělali ještě výlet do rezervace Parque Pingüino Rey, kde lze pozorovat tučňáky císařské v jejich přirozeném prostředí. Vstup stojí kolem pětistovky a rozhodně je to zážitek. Tato rezervace je jediným místem v Jižní Americe, kde mají tito tučňáci mladé.

Chilská perla: Národní park Torres del Paine

Po jedné noci v Punta Arenas jsme se vydali pár set kilometrů na sever do města Puerto Natales, které má příjemnou atmosféru a opět dechberoucí výhled na hory z přístavu. V době naší cesty byla bohužel uzavřená kratší cesta do Národního parku Torres del Paine, což nám mírně zkomplikovalo plány. Delší cesta trvala kolem tří hodin, takže jsme nestihli slavnou túru ke třem věžím. Zato výhled na hory Cuernos (rohy) od jezera Pehoé přinesl neuvěřitelný zážitek, pokud jde o přírodní krásy, takže nějakých 740 korun za vstup do parku nijak nebolelo.

Torres del Paine byl v roce 1978 prohlášen za biosférickou rezervaci UNESCO a před 13 lety část parku shořela v důsledku nešikovnosti jednoho z českých turistů. S obnovou pak pomáhalo Česko.

V Torres del Paine si najde opět každý túru podle svých schopností, cesty jsou dobře značené. Dobrodruhové tam chodí kupříkladu několikadenní trasu zvanou „W“. My jsme se druhý den vydali k vodopádu Paine, kde to pro změnu vypadalo jako na Islandu, a k jezeru Laguna Azul s výhledem na slavné věže, kde se procházeli opeření dravci. V parku žijí rovněž pumy, úřady radí turistům, aby v případě blízkého setkání zůstali klidní, dívali se zvířatům do očí, snažili se dělat většími a postupně ustupovali. Nás naštěstí tato situace nepotkala.

Majestátní Fitz Roy a ledovec, který přibývá

Z Torres del Paine vedla naše cesta přes hraniční přechod Cancha Carrera opět do Argentiny, tentokrát do Národního parku Los Glaciares. Ubytování jsme měli v malebném turistickém středisku El Chaltén, odkud se chodí slavné túry k věžím Cerro Torre a hlavně k impozantní třítisícovce Fitz Roy. Denní túry s délkou kolem 20 kilometrů vedou třeba k jezeru Lago de los Tres nebo k jezeru Laguna Torre. Zvolili jsme druhou, mírnější variantu, která nás unavila tak akorát a odměnou byl výhled na jezero se zbytky modrých ker a blízký ledovec.

Asi čtyřhodinová lehká trasa vede i k jezeru Laguna Capri, kde se při dobrém počasí naskytne výhled na Fitz Roy. Tady jsme potkali Čecha, který nechal práce a už prý tři měsíce stopuje a jede od severu Chile na jih. Po chvíli jsme ještě potkali další skupinu Čechů a následující den dokonce jedny známé, což nám přišlo na tomto pomyslném „konci světa“ takřka absurdní.

Desátý den cesty nás zpočátku čekalo pozorování obřích mrchožravých kondorů, pak jsme se již z Chalténu přesunuli do města El Calafate, kde jsme ještě ten den stihli ptačí rezervaci. Největším turistickým lákadem poblíž Calafate je ale ledovec Perito Moreno ležící asi 70 kilometrů od města. Cestou je nutné zaplatit pár stokorun poplatek za vstup do parku Los Glaciares, který je od počátku 80. let minulého století chráněnou oblastí UNESCO.

Už příjezd k ledovci je zážitek. Taková masa ledu se ve střední Evropě nevidí. Perito Moreno zabírá plochu asi 250 kilometrů čtverečních, na délku měří třicet kilometrů, jeho konec měří na šířku pět kilometrů a tyčí se průměrně přes 60 metrů nad hladinu jezera Argentino. Zajímavé je, že jde o jeden ze tří patagonských ledovců, které odolávají globálnímu oteplování a stále rostou.

Kolem ledovce se vinou cesty tvořené hlavně kovovými schody, kde lze ledovou masu fotit z nejrůznějších úhlů. Každou chvíli se přitom ulamuje kus ledu a padá do jezera, což vydává tříštivý zvuk a někteří turisté dlouho stojí a čekají na větší úlomek. Nám se to poštěstilo při výletu lodí, kdy má člověk pocit, jako by byl na antarktické výpravě. Když spadl velký kus ledu do vody, trochu jsme se obávali nějaké větší vlny, naštěstí jsme ale byli v bezpečné vzdálenosti.

Argentinské trauma z prohrané války o Falklandy

Z El Calafate jsme se 12. den cesty vydali na asi šestihodinovou cestu zpět do Punta Arenas. Cestou jsme se rozhodli navštívit jedno z větších argentinských měst Río Gallegos, které nám ale nepřišlo ničím zajímavé a promenáda se hemžila odpadky. Ve městě se nachází muzeum války o Falklandy, což je zjevně trauma, které ani po dekádách Argentinci nepřekonali. Podél silnic i přímo na hraničních přechodech stojí tabule s nápisem „Las Malvinas son Argentinas“, tedy „Malvíny jsou argentinské“.

Argentinci svůj vpád na souostroví v roce 1982 považovali za znovuobsazení svého území, Velká Británie za invazi na její zámořské území. Tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová nařídila vojenskou akci, která znamenala pro Argentince po pouhých dvou měsících porážku, jež si vyžádala na straně Argentiny 655 mrtvých a vedla k pádu vojenské junty. Nyní Argentinci pojmenovávají po hrdinech války o tyto ostrovy silnice či ulice.

Na muzeum o válce ale bohužel nebyl čas. Po návratu do Punta Arenas nás čekal ještě výlet do místní lesní rezervace, kde však údajně hrozila nákaza nebezpečným hantavirem, což naši návštěvu zkrátilo. Následoval tříhodinový let zpět do Santiaga de Chile, kde jsme měli pár hodin času před dlouhým letem do Evropy.

V chilské metropoli bylo příjemných 25 stupňů, některé ulice s mrakodrapy připomínaly New York, jiné zase Barcelonu. V centru se nacházejí mimo jiné muzea nebo prezidentský palác. Nasát atmosféru se dá stihnout i za těch pár hodin. Následoval dlouhý let do Madridu a víkend v Miláně, kde jsme se naštěstí z časového posunu, který je v době naší zimy pouhé čtyři hodiny, rychle vzpamatovali.

Patagonie je zážitek na celý život pro všechny, kdo rádi chodí po horách, i pro fotografy. Navíc jde o civilizované země, kde člověk nemusí mít zvláštní obavy a místní obyvatelé sice mluví často jen španělsky, zato se vždy snaží pomoci.