Patagonie

Tajemná Patagonie: Židé na „konci světa“ zvažovali stát, nacisté tam později prchali. O půdu teď bojují Mapučové

Jihoamerické Patagonii se přezdívá konec světa. I proto tam kdysi sionisté uvažovali o židovském státu a po druhé světové válce prchali do nehostinného regionu nacisté. Hranice mezi Chile a Argentinou byly dlouho sporné, v 19. století vzniklo v oblasti Patagonie dokonce samozvané království založené svobodným zednářem. Původní obyvatele – Mapuče nyní trápí hlavně skupování jejich děděných pozemků zahraničními miliardáři. Někteří indiánští radikálové se uchylují i ke žhářským útokům, nedávno jejich odpor podpořil i papež. Cizincům však nejde jen o zisk, díky dvojici amerických filantropů například vznikla v Chile nová síť národních parků.

 

Patagonií se rozumí spodní část jihoamerického kontinentu o rozloze zhruba milion kilometrů čtverečních. Název Patagonie dala oblasti zřejmě expedice oficiálního objevitele Magalhãese, která měla původní obyvatele za obry s velkýma nohama (pata gón – velká noha).

V současnosti náleží zhruba desetina Patagonie Chile, zbylých 90 procent Argentině. Nehostinnou oblast ohraničuje na severu řeka Río Colorado, na severozápadě Andy a její jižní část tvoří Ohňová země. V důsledku studeného Humboldtova proudu tu panuje nehostinné podnebí – chlad, vlhko a silný vítr.

Obří Patagonii obývají jen asi dva miliony lidí včetně statisíců původních obyvatel (Mapučové, dříve Araukánci), největší město Neuquén má o něco méně obyvatel než Brno. Dechberoucí příroda s ledovci a rozeklanými horami ale láká řadu turistů, kteří touží po dobrodružství na tomto pomyslném konci světa.

Nezávislé království se pokusil vyhlásit svobodný zednář

Snahy regionu o nezávislost dosud nebyly úspěšné. V roce 1860 vyhlásil francouzský dobrodruh Orélie-Antoine de Tounens hlásící se ke svobodnému zednářství království Araukánie a Patagonie (někdy také Nová Francie) s vlastní ústavou, měnou či ministry. 

Státní útvar ovšem nikdo neuznal a postupně se od Tounense odkláněli i domorodci, kteří jej nepovažovali za příliš schopného politika a vojevůdce. Chile jej v roce 1862 nechalo zatknout a na čas poslat do ústavu pro duševně choré. 

Od smrti de Tounense pokračovalo království spíše jen v mysli francouzské buržoazie, a nebylo až tak záležitostí jihoamerické politiky. Dědicem trůnu byl jmenován francouzský obchodník se šampaňským Gustave Laviarde, který se pojmenoval králem Aquilesem I.

Od roku 2014, kdy zemřel poslední araukánský král – princ Philippe – je trůn prázdný. Sám Philippe se zřekl nároků na území neuznaného království, ale snažil se udržet živou de Tounensovu památku a podporoval boj Mapučů za sebeurčení. Snahy o nezávislost však byly po celou dobu marné.

Dobytí pouště: Argentinská ofenziva měla zabránit chilské expanzi

Argentina se ve druhé polovině 19. století obávala silných vazeb mezi domorodými kmeny a Chilany, díky nimž by mohli ovládnout pampy, současně si ale nepřála otevřenou válku o Patagonii, ve které by původní obyvatelstvo pomáhalo Chilanům a boje by se mohly dostat až k Buenos Aires.

Orélie-Antoine de Tounens jako král Antoine I.
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/Rec79
Autor: http://vivirdebuenagana.blogspot.com/2009/09/el-rey-de-la-patagonia.html

V 70. letech 19. století tak Argentina spustila vojenskou operaci Dobytí pouště (španělsky Conquista del desierto), jejímž cílem bylo zabránit chilské expanzi. V čele operace stál generál Julio Argentino Roca. Argentinští vojáci tehdy zabili více než tisíc protivníků a vyhnali z domovů asi 15 tisíc lidí, někteří odpůrci této akce mluví o genocidě, zatímco její zastánci o potřebě „zcivilizování“ regionu.

Noví osadníci, které přilákala hlavně zlatá horečka, se následně zaměřili na zemědělskou činnost a chov ovcí, což přispělo k tomu, že se Argentina stala počátkem 20. století světovou zemědělskou velmocí.

Spory o hranice mezi Chile a Argentinou ale pokračovaly až do roku 1902, kdy zprostředkovala dohodu Velká Británie. Chile tak náleží oblast na obou stranách Magalhãesova průlivu a s Argentinou se dělí o polovinu Ohňové země.

V posledních sto letech ale přišla řada hraničních úprav – v roce 1994 kupříkladu rozhodčí tribunál v Riu de Janeiro rozhodl o argentinské suverenitě nad horou Cerro Fitz Roy, jezerem Laguna del Desierto a Jižním patagonským ledovým polem.

Nehostinná Patagonie se stala útočištěm pro nacisty i Židy

V polovině 20. století se v Argentině dostal k moci autoritář Juan Perón, který měl mimo jiné slabost pro bádání nacistických vědců. Argentinské ambasády tak po druhé světové válce předaly nevyplněné pasy řadě prchajících německých lékařů, diplomatů či nacistických politiků. Mezi lety 1946 až 1952 přijelo do Argentiny celkem 12 tisíc Němců, kteří byli většinou na útěku. Jihoamerická země je lákala – byla v té době bohatší než třeba Španělsko či Itálie.

Uprchlí nacisté se vydávali zejména právě do odlehlé Patagonie, kde žili na farmách a v uzavřených osadách ohraničených ostnatým drátem. Mnozí skončili ve městě Bariloche na úpatí And, jemuž Židé začali přezdívat „exilové hlavní město Třetí říše“.

V Bariloche pobýval třeba nacistický lékař Josef Mengele, jemuž v Osvětimi přezdívali „Anděl smrti“, nebo jeden z hlavních organizátorů holokaustu Adolf Eichmann. Toho později v Argentině vypátrali agenti Mosadu a Izraelci ho ze země unesli bez vědomí Buenos Aires, čímž vyvolali mezinárodní skandál. Eichmann byl následně popraven v Izraeli.

 

„Eichmannův případ někdy vykresluje Jižní Ameriku, a hlavně pak Argentinu, jako poválečné rejdiště nacistických zločinců a pohlavárů. To v mysli Čecha zřejmě příliš nebude korespondovat s faktem, že Argentina je zemí s jednou z největších židovských komunit na světě. Minimální odhady velikosti té dnešní se pohybují kolem 200 tisíc Židů, což je asi padesátkrát více než v České republice,“ řekl webu ČT24 odborník na judaismus a blízkovýchodní politiku Marek Čejka z brněnské Mendelovy univerzity.

„Větší část argentinských Židů se řadí mezí evropské aškenázské židy, kteří přišli do Argentiny hlavně v době velké emigrace Židů z carského Ruska na přelomu 19. a 20. století. Mezi argentinskými Židy jsou ale i potomci španělských Sefardů, kteří již v 16. století uprchli z katolického Španělska do periferních oblastí koloniální říše, kde byli méně vystaveni perzekuci,“ vysvětlil dále Čejka.

Konspirační „Plán Andinia“

Po druhé světové válce využívaly antisemitských předsudků některé argentinské ultrapravicové junty, které se do určité míry inspirovaly Třetí říší – a proto také poskytly azyl nacistickým válečným zločincům.

„V těchto kruzích se jednou z oblíbených konspiračních teorií stal v 70. letech minulého století takzvaný ,Plán Andinia‘, který měl být tajným židovským spiknutím, jež si klade za cíl založit židovský stát v Patagonii. V té době přitom již čtvrtstoletí existoval Stát Izrael a neexistoval ani žádný politický plán založit nějakou paralelní židovskou politickou entitu,“ připomíná Čejka.

Konspirační teorie oblíbené mezi argentinskou ultrapravicí podle něj mohly souviset s tím, že hlavní autor a propagátor myšlenky sionismu, Theodor Herzl (1860–1904) v roce 1896 zmiňoval ve své knize „Židovský stát“ teoretickou možnost odkoupení půdy v Argentině za účely budování židovské státnosti.

„Tato myšlenka však byla již v roce 1897 na Prvním sionistickém kongresu v Basileji zamítnuta a delegáti v této věci zcela jednoznačně prosadili svými slovy ,veřejně a legálně získanou domovinu v Palestině pro židovský lid‘,“ upozornil Čejka.

Utlačovaní Mapučové i snahy o ochranu patagonské přírody

V současné době řeší v Patagonii problémy s právem na sebeurčení hlavně Mapučové, kteří se jako původní obyvatelé regionu domáhají půdy a žádají větší regionální autonomii. Vlády Chile i Argentiny se však snaží do oblasti nalákat zahraniční investice a v posledních letech se tak k rozlehlým pozemkům dostala řada cizinců, mezi jinými například americký podnikatel a environmentalista a spoluzakladatel oděvních značek The North Face a Espirit Douglas Thompkins či italský miliardář a politik Luciano Benetton.

Zatímco odpůrci rozprodávání půdy upozorňují, že Argentina a Chile se vzdávají dědictví svých předků, obhájci argumentují potřebou vytvořit oblasti chráněné před těžbou a využitím pro zemědělské účely.

Za účelem vytvoření chráněné rezervace skupovali dlouhodobě půdu třeba Kristine McDivitt Tompkinsová s manželem, který zemřel v Chile při nehodě na kajaku v roce 2015. Chilská prezidentka Michelle Bacheletová uzavřela koncem ledna s Tompkinsovou dohodu a její pozemky o rozloze větší než Švýcarsko se staly součástí sítě pěti národních parků, další tři parky se tak rozšíří.

Své území však musí opouštět stovky či tisíce Mapučů, kteří proti tomu prostestují. Rozruch vyvolal kupříklad Thompkinsův plán výstavby silnice v parku Pumalín nebo výstavba dvou rančů uprostřed jiných národních parků americkým miliardářem a zakladatelem CNN Tedem Turnerem.

Chilská vláda má některé Mapuče za teroristy

Benettonova společnost, jež oficiálně vlastní v argentinské části Patagonie 900 tisíc hektarů půdy, je už od roku 2002 ve sporu s jednou rodinou Mapučů, která se z jeho pozemku musela vystěhovat. Původní obyvatelé tvrdí, že mají na tuto půdu nárok a odmítli dar v podobě jiného pozemku, který jim Benetton nabídl jako odškodné.

Letos v lednu proběhl v důsledku této soudní pře v provincii Chubut větší protest Mapučů, jenž se zvrhnul ve střety s bezpečnostními složkami. Tři lidé byli zatčeni a několik osob zranily gumové projektily. Organizace Amnesty International násilí ze strany policie odsoudila jako nepřiměřenou reakci a kritizovala stigmatizaci původních obyvatel.

Za práva Mapučů v Argentině bojuje hlavně radikální organizace Resistencia Ancestral Mapuche. Ta kupříkladu v létě 2016 zničila několik strojů v provincii Río Negro patřících britskému byznysmenovi Joe Lewisovi, jenž vlastní energetickou společnost Edenor. Jeho pozemek zahrnuje známé jezero Lago Escondido, k němuž zakázal vstup veřejnosti. Soud následně vyhověl stížnostem místních obyvatel volajících po zpřístupnění jezera, Lewis se ale verdiktem neřídil.

Podobná situace je v sousedním Chile, kde Mapučové bojují proti nadnárodním společnostem v energetice, stejně jako lesním a zemědělským korporacím. Problémový je zákon z roku 1993, podle něhož si Mapučové sice mohou koupit od bělošských vlastníků půdu ve sporných oblastech, ale nemohou ji prodat nebo použít jako záruku pro banky, tudíž si nemohou zakoupit lepší zemědělské vybavení ke zvýšení konkurenceschopnosti.

Jeden ze žhářských útoků v Chile
Zdroj: ČTK
Autor: Miguel Angel Bustos/Aton Chile via AP

V souvislosti se žhářským útokem z roku 2013, při kterém zemřeli dva lidé, bylo v souladu s chilským protiteroristickým zákonem obviněno jedenáct Mapučů. Osoby obviněné z terorismu přitom mohou strávit ve vazbě nezvykle dlouhou dobu.

Za Mapuče orodoval v říjnu minulého roku Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, podle něhož by měl být případ přezkoumán, aby mohl proběhnout spravedlivý proces. „Tito původní obyvatelé byli zbaveni svobody po dobu 16 měsíců. Zákon o boji proti terorismu nenabízí potřebné záruky pro spravedlivý proces a jeho využitím hrozí, že dojde k ocejchování domorodé komunity,“ upozornil úřad.

Za práva Mapučů se přimluvil osobně papež František

Papež František, který nedávno navštívil Chile, vyzval k ochraně práv a kultury původních obyvatel, „aby se neztratila část identity a bohatství tohoto národa“. „Destruktivní násilí“ mezi státem a Mapuči podle něj není cestou. „Jednota se nikdy nezrodí z rušení nebo zamlčování rozdílů,“ míní papež.

Před jeho návštěvou řešila policie dva zapálené kostely a tři zapálené vrtulníky patřící lesnickým společnostem. K útokům se nikdo nepřihlásil, právě aktivisté z řad Mapučů ale v minulosti cílili na kostely, aby tak vyjádřili nespokojenost, jak se k nim vláda a církev chová, připomíná BBC.