V devadesáti letech zemřel bývalý kubánský vůdce Fidel Castro, ikonická postava a jeden z nejkontroverznějších politiků 20. století. Charismatický revolucionář byl pro mnohé Kubánce nadějí vykoupenou těžkou chudobou a přísným dohledem. Na „ostrově svobody“ Castro vládl téměř půlstoletí.
Pro jedny byl totalitní vládce, zatímco pro druhé „garant důstojnosti a nezávislosti Kuby“. „El comandante“ Castro si příznivce získával nejen bojem proti imperialismu, pod hesly „Vlast nebo smrt!“, ale posléze i bezplatným zdravotnictvím a odstraněním zhruba 25procentní negramotnosti.
Jeho budování socialismu však nakonec přivedlo kubánské hospodářství ke kolapsu.
„Jsem z toho hodně rozrušená. Bez ohledu na cokoli byl veřejnou osobností, kterou celý svět respektoval a miloval,“ citovala agentura Reuters studentku z Havany Sariel Valdespinovou. Patnáctiletý Carlos Rodríguez byl v havanské čtvrti Miramar, když se dozvěděl o Castrově úmrtí. „Fidel? Fidel?“ nevěřícně se udeřil do čela. „To jsem tedy nečekal. Vždycky jsme si mysleli, že bude žít navždy. To nemůže být pravda.“
Diametrálně odlišná nálada zavládla v nejsilnější baště kubánských emigrantů v Miami, kde mnozí lidé začali slavit a odpalovat rakety a petardy. Kubánci v Miami se scházejí v restauracích a na mnoha veřejných místech, sdělil Luis Fajardo z Miami.
„Valná většina americké kubánské komunity je velmi ostře vyhraněná proti Fidelovi i Raúlovi Castrovým. Když se v 90. letech minulého století zhroutil Sovětský svaz, zažívali Kubánci obrovské těžkosti. Mnoho lidí teď říká, že když je Fidel Castro mrtvý, mohla by Kuba zažít změny, po jakých volali,“ dodal Fajardo.
V červenci 2006 předal Fidel Castro klíčové vládní pravomoci bratrovi Raúlovi. Původně mělo jít pouze o dočasné řešení, než se dlouholetý vládce Kuby dostane ze zdravotních problémů.
V únoru 2008 ale Raúl získal vedoucí funkce natrvalo. Fidel už poté jen z ústranní sledoval postupné sbližování Kuby se Spojenými státy, které vrcholilo v posledních dvou letech uvolněním řady diplomatických bariér.
„Odsuďte mě. Nezáleží na tom. Historie mě ospravedlní“
Těmito slovy končí patrně nejznámější Castrův projev. Budoucí kubánský diktátor ho pronesl jako svou obhajobu u soudu, když v roce 1953 ztroskotal jím vedený útok na kasárna Moncada v Santiago de Cuba. Tehdejší režim pravicového diktátora Fulgencia Batisty udělal z procesu mediální divadlo, a Castrova slova se tak dostala k běžným Kubáncům.
Castro končil své řeči burcujícími hesly jako „Vlast, nebo smrt!“, „Socialismus, nebo smrt!“ či „Zvítězíme!“. Byl schopný vést několikahodinové projevy nejen o ideálech revoluce, ale i o počasí, sportu nebo o vybíjení komárů. Jeho nejdelší projev trval sedm hodin a deset minut. Castro ho pronesl na sjezdu kubánské komunistické strany v roce 1986.
Právě Castrův řečnický talent v kombinaci s určitou svéhlavostí a vzpurností zřejmě přispěl k tomu, že si získal srdce Kubánců. Na rozdíl od většiny politických vůdců tehdejšího východního bloku okouzloval svou bezprostředností, o které se mohli v červnu 1972 přesvědčit i lidé v Československu. Kubánský diktátor strávil v zemi šest dní, během kterých střílel kamzíky v Tatrách, dostal Řád bílého lva a jako vystudovaný právník i čestný doktorát Univerzity Karlovy.
Revolucionář
Za pokus o zahájení povstání a útok na kasárna Moncada ho Batistův režim poslal na patnáct let do vězení. Po dvou letech se ale Castro dostal díky amnestii na svobodu a v mexickém exilu dal dohromady „Hnutí 26. července“.
Členy skupiny pojmenované po dni útoku na kasárna byli i jeho bratr Raúl a argentinský revolucionář Ernesto „Che“ Guevara. V prosinci 1956 se vylodili na pobřeží Kuby a z hor Sierra Maestra pak vedli guerillovou válku.
Castrovu hnutí se podařilo získat na svou stranu mnoho kubánských obyvatel. K popularitě mu napomohla i tehdejší situace na ostrově, který byl rájem amerických investic a turistů a také mafie.
Většina venkovského obyvatelstva přitom žila v chatrčích ze dřeva a bláta. Kuba byla sice třetí v příjmech na hlavu ze zemí Latinské Ameriky, ale mezi obyvateli panovaly extrémní rozdíly. Castra proto podporovali často chudí lidé z řad místních rolníků.
Diktátor
Po tříleté guerillové válce Batista prchl z Kuby a Castro se v lednu 1959 dostal k moci. Na smrt nebo do vězení poslal v politických procesech jak představitele svrženého režimu, tak i některé své někdejší souputníky.
Kubánský režim potírá své odpůrce po celou dobu svého trvání, i když současný prezident Raúl Castro tvrdí, že na ostrově žádní političtí vězni nejsou. Podle lidskoprávních aktivistů jich ale pořád sedí v kubánském vězení desítky a další statisíce Kubánců ostrov opustily.
Většina emigrantů zamířila do USA, kam se mnozí dostali letadlem v rámci programů na sjednocování rodin. Jiní se ale vydali na cestu na podomácku vyrobených plavidlech. Museli při tom překonat přibližně 150 kilometrů, které dělí ostrov od amerického státu Florida.
Politik
Jeho režim zavedl bezplatnou lékařskou péči a mnohým obyvatelům dopomohl k lepšímu bydlení. Nezaměstnaným zajistil práci a obyvatele si získal i tím, že v zemi téměř zlikvidoval negramotnost.
Kampaň, v rámci které učitelé, dělníci z továren i dobrovolníci učili především venkovské obyvatele číst, snížila podíl negramotných z 23 % na 4 %. Režim ji ale využil i k politickým účelům, když do učebních materiálů zařadil propagandistické texty.
Kromě změn ve zdravotnictví a školství, které zlepšily životní podmínky Kubánců, ale Castro také převzal kontrolu nad médii, provedl pozemkovou reformu a znárodnil obchody a průmysl.
Na vyvlastnění amerických plantáží zareagovaly USA uvalením ekonomického embarga. Kuba se proto začala víc sbližovat se Sovětským svazem a uzavřela s ním obchodní dohodu: kubánský cukr za sovětskou ropu.
Spojeným státům se levicová diktatura vznikající v jejich sousedství nezamlouvala, a pokusily se proto Castra svrhnout. Neúspěšná invaze kubánských exulantů v Zátoce sviní v dubnu 1961 ale kubánský režim ještě posílila.
Castro zakázal politické strany, prohlásil provedenou revoluci za socialistickou a Kubu za socialistickou zemi. Při potlačení invaze stovky mužů padly a zhruba dvanáct set jich skončilo v zajetí. Většinu z nich USA po dvou letech vyměnily za traktory a léky.
Pokračující sbližování se SSSR pak vyústilo v rozmístění sovětských jaderných raket na Kubě, na dostřel od amerických břehů. Během následující krize, která hrozila otevřeným nukleárním konfliktem, napsal Castro v dopise sovětskému vůdci Chruščovovi, aby jaderné zbraně použil a v případě nutnosti Kubu obětoval. Sověti a Američané ale nakonec bez účasti Kuby krizi zažehnali.
Kritik
Castro se po celou dobu své politické kariéry do USA vytrvale opíral a protiamerická byla i jeho zahraniční politika. V jejím rámci prosazoval mimo jiné program „dva, tři Vietnamy“, který měl vyvolat ve světě několik lokálních konfliktů, jež by USA nedokázaly zvládnout. V tomto duchu začala Kuba podporovat partyzánská hnutí v Latinské Americe a Africe.
Neochvějným kritikem Spojených států zůstal Castro i po svém odchodu do ústraní v roce 2008. Dokazují to třeba jeho názory prezentované na stránkách oficiálního tisku. V souvislosti s historickou návštěvou prezidenta Baracka Obamy na Kubě letos v březnu zveřejnil text, ve kterém Obamu a USA kritizoval a konstatoval, že Kuba od nich „nepotřebuje žádné dary“.
