V původním znění stanov se uvádělo, že SL „prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení“ a že „hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za něj“. Organizace zastupující zájmy Němců vysídlených z bývalého Československa nyní oba tyto články zrušila. Změnu stanov podpořilo 72 ze sta delegátů Spolkového shromáždění SL.
Změnu stanov prosadil nejvyšší představitel sudetských Němců Bernd Posselt, který ji vnímá jako součást snahy o usmíření mezi sudetskými Němci a Čechy. Už před rokem tehdejší pokus o úpravu stanov uvítali čeští politici, označovali ho za krok správným směrem.
Zastánci se nevzdávají
Část sudetoněmeckých organizací však změnu stanov odmítá a loni ji napadly u soudu. Podle jejich přesvědčení se touto změnou mění účel SL, a proto by úprava stanov vyžadovala souhlas všech sudetoněmeckých organizací. Správní soud v Mnichově tuto argumentaci letos v lednu odmítl. Nové stanovy však přesto zrušil kvůli nedostatečnému času na vypořádání všech připomínek. Vedení SL je přesvědčeno, že nynější změna je právně v pořádku.
Podle dekretů prezidenta Edvarda Beneše sudetští Němci přišli o občanství a majetek, než byli na základě dohod vítězných válečných velmocí vysídleni. Krajanské sdružení dekrety dlouhodobě kritizuje, podle něj se v nich promítl princip kolektivní viny vůči všem německy hovořícím obyvatelům Československa. Dekrety stále zůstávají součástí českého právního řádu, čeští reprezentanti na ně ale pohlížejí jako na „právně vyhaslé“.
Co vlastně jsou Benešovy dekrety?
Jde o označení pro soubor prezidentských dekretů vydaných během druhé světové války a v prvních poválečných měsících v ČSR. Nejčastěji se pod tímto spojením vybaví poválečné dekrety upravující odsun a konfiskaci majetku Němců a Maďarů.
Normy jako takové sice s odsunem nesouvisí, nicméně týkají se otázky státního občanství a konfiskace majetku. Podle historika Jana Kuklíka však nejsou žádným podkladem pro násilnosti, které se děly zejména v souvislosti s divokým odsunem.
„Já myslím, že je třeba od sebe oddělit záležitosti, které jsou spojeny s obnovou státu, s reformami, kterými stát procházel – a s tím, co se někdy pod pojmem Benešovy dekrety také podsunuje, a to je vztah k událostem vůči německému obyvatelstvu. To je podle mě otázka, která nejde pod pojem Benešovy dekrety takto podsunout.“
Jan Kuklík
Účelem dekretů v období před rokem 1945 bylo zakotvit prozatímní československé státní zřízení, po osvobození měly dekrety obnovit právní stav do doby, než budou vytvořeny státní orgány. Od července 1940 až do října 1945 bylo podepsáno a vyhlášeno 143 dekretů (vyjma dekretů jmenovacích). Všechny dekrety (s výjimkou jmenovacích) podléhaly dodatečnému schválení parlamentem a poté se staly součástí československého právního řádu.
Odsunu Němců z Československa se přímo netýkal žádný dekret. Po rozhodnutí Postupimské konference o odsunu Němců z Polska, Maďarska a Československa 2. srpna 1945 ale Beneš podepsal ve stejný den dekret číslo 33/1945 o odejmutí občanství. Ten stanovil, že Němci a Maďaři, kteří již dříve nabyli německé nebo maďarské občanství, ztratili dnem jeho získání občanství československé. Tím se podle historiků vytvořil předpoklad pro budoucí odsun, během něhož opustily Československo zhruba tři miliony Němců a přes 30 tisíc Maďarů. Z odsunu a vyvlastnění byli vyjmuti antifašisté i německé a maďarské oběti nacismu.
Němců a Maďarů se kromě dekretu o občanství týkaly hlavně dekrety o konfiskaci majetku, o potrestání nacistických zločinců, o konfiskaci půdy a o pracovní povinnosti osob zbavených občanství. Na jejich základě přišli Němci a Maďaři o půdu a majetek, byli souzeni lidovými soudy a museli vykonávat nucené práce.
Němci odsunutí po válce z Československa a Polska do SRN a Rakouska získali po roce 1956 od německého státu finanční kompenzaci. Odškodnění v SRN se ale na rozdíl od svých rakouských kolegů museli zavázat, že pokud získají odškodné od Československa, peníze od německé vlády vrátí.
