Desáté výročí ve funkci slaví v neděli německá kancléřka Angela Merkelová. Podle politologů jí ve funkci pomohla udržet její umírněnost, kterou jí ale její kritici naopak vyčítají: za celou dobu vlády totiž nepřišla s žádným strategickým projektem. V pravidelných průzkumech Politbarometer nicméně po celých deset let převažuje pozitivní hodnocení její práce nad negativním. Kontroverze vznikly až v posledních měsících v souvislosti s uprchlickou krizí, kdy začala kancléřčina popularita klesat.
„Němci touží po umírněnosti. Může to být i důsledek převratných změn v posledních desetiletích,“ soudí politolog Herfried Münkler z berlínské Humboldtovy univerzity. Za posledních 25 let se totiž mimo jiné zhroutila železná opona, Německo se sjednotilo, přijalo společnou evropskou měnu a muselo se vypořádat s finanční krizí. „Merkelová tuto umírněnost ztělesňuje, a to může být rozhodující pro její politický úspěch,“ dodal.
Na rozdíl od svého předchůdce Gerharda Schrödera vystupuje Merkelová jako člověk, který hledá dohodu a neprotlačuje vždy své vlastní zájmy. Nejspíš i proto se podle Münklera za dobu jejího kancléřství téměř neobjevovaly útoky proti ní.
„Kancléřka shody“, „teflonová kancléřka“, „maminka“ nebo „Kohlovo děvčátko“, jak Merkelové přezdívají média, oslavila loni v létě šedesátku. V čele vlády je déle než většina jejích předchůdců. Analytik René Pfister ale upozorňuje, že po většinu svého funkčního období nepřišla s žádným strategickým projektem. Přitom například Konrad Adenauer (vládl 1949–63) už dva roky po vstupu do úřadu položil základ současné Evropské unie vytvořením Evropského společenství uhlí a oceli. Willy Brandt (1969–74) týden po složení přísahy zahájil novou politiku vůči komunistické Německé demokratické republice, Helmut Kohl (1982–98) dovedl Německo ke sjednocení a Gerhard Schröder (1998–2005) prosadil hospodářské reformy, které postavily Německo na nohy po ekonomickém propadu na přelomu tisíciletí.
Kritici kancléřce často vyčítají, že nevládne, ale pouze „reaguje“ – podle nálad ve společnosti, kvůli nimž například mění své názory na vojenskou službu, minimální mzdu, věk odchodu do penze, výstavbu jeslí nebo využití jaderné energie. Třebaže v koaliční smlouvě z roku 2009 prosazovala prodloužení životnosti jaderných elektráren, po havárii v japonské Fukušimě pod vlivem veřejného mínění otočila o 180 stupňů a postavila se do čela projektu, jehož cílem je uzavření všech jaderných bloků v zemi a jejich nahrazení obnovitelnými zdroji. Paradoxně ale většina Němců právě tento obrat ocenila.
„Vznikl obraz kancléřky, která Němcům nedodává odvahu k velkým věcem, ale jen dobře řídí zemi v době svého kancléřství,“ konstatuje analytik Pfister. Podle Münklera se postupem času stala pozice Merkelové neotřesitelnou a Němci si bez ohledu na své politické přesvědčení neumějí představit jiného kancléře. Novinářka Lída Rakušanová v rozhovoru pro ČT uvedla, že Němci přičítají kancléřce k dobru i to, že se v posledních letech osvědčila jako dobrá krizová manažerka, je klidná a působí rozvážně.
Výraznější kritika na adresu Merkelové začala zaznívat teprve v posledních měsících v souvislosti s uprchlickou krizí. Kancléřka v ní apeluje na morální hodnoty a několikrát zopakovala, že právo na azyl nezná horní hranici a že není možné Německo uzavřít před běženci. Její poselství „zvládneme to“, ji postavilo proti části vlastní strany, které kvůli uprchlické krizi klesají preference. Radikální odpůrci imigrace kancléřku na demonstracích označují za vlastizrádkyni. Lze jen těžko odhadnout, jaký to může mít dopad na její politickou kariéru, nelze ale očekávat, že by Merkelová sama odstoupila.
