Rastenburg - Operace Valkýra měla Německo zbavit Hitlera i nacistické ideologie. Když se 20. července 1944 čtyřicet dva minut po poledni v hlavním východopruském stanu Adolfa Hitlera Vlčím doupěti ozvala exploze, hlavní strůjce atentátu hrabě von Stauffenberg odjížděl s přesvědčením, že útok na vůdce třetí říše proběhl úspěšně. Adolf Hitler ale přežil a vzbouřenci zamířili na popraviště. Zemřeli pouze čtyři důstojníci Hitlerova štábu. Proti celé operaci se totiž postavila náhoda, teplé letní počasí i nerozhodnost organizátorů v Berlíně.
Valkýra - akce, která měla zabít Hitlera
Zahájení operace Valkýra bylo několikrát odloženo kvůli neočekávaným okolnostem, po úspěšném vylodění spojenců v Normandii bylo ale definitivní datum útoku stanoveno na 20. července 1944. Úspěšný atentát na führera měl ve Vlčím doupěti u východopruského města Rastenburg (dnešní Ketrzyn na východě Polska u hranic s ruskou Kalliningradskou oblastí) realizovat německý šlechtic a důstojník von Stauffenberg.
Atentátu „zavařilo“ pěkné počasí
Atentátníkům však nepřálo hned několik aspektů. Kvůli teplému počasí se Hitler přesunul z neklimatizovaného podzemního krytu do konferenčního sálu. Vzbouřenci tak přišli o plánovanou tlakovou vlnu, která měla v bunkru zlikvidovat všechny místnosti. Stauffenberg byl těžkým invalidou a měl problém bombu vůbec odpálit, protože z deseti prstů na obou rukách jich ztratil osm.
GALERIE
videogallery_00022563
„Z časových důvodů se mu k bombě nepodařilo přidat další kilo plastické trhaviny, v tom případě by přitom všichni na místě zemřeli,“ vypočetl další nedostatky historik Jan Boris Uhlíř z Vojenského historického ústavu v Praze. Stauffenberg se pak z jednání omluvil, po jeho odchodu však Hitler opustil své místo sezení nedaleko budoucího epicentra výbuchu. Exploze zabila čtyři důstojníky a dalších sedm zranila, Hitlerovi poškrábal záda padající trám a oheň mu sežehnul vlasy a nohy.
Vzbouřence oběsili nahé na strunách od piana
Stauffenberg opustil hořící Vlčí doupě s domněnkou, že je Hitler mrtev, odletěl do Berlína. V tu dobu už měli spiklenci v Berlíně přebírat moc, vzbouřenci ale s pučem začali až po příletu hraběte. Podařilo se jim obsadit některá stěžejní místa, Hitler však nechal povstání potlačit. Deset a půl hodiny po atentátu byli spiklenci zatčeni.
„Adolf Hitler se rozhodl pro nesmírně kruté represe, a to na nejproslulejším popravišti, v sekyrárně v Plötzensee. Představitelé opozice, kteří byli zbaveni uniformy před německým lidovým soudem, byli nazí a natáčení oběšeni na strunách od klavíru. Poprava někdy trvala až 20 minut,“ řekl Uhlíř. V rámci odplaty za atentát na Hitlera popraveno téměř pět tisíc lidí.
Hrabě Claus Phillip Schenk von Stauffenberg (1907-1944) pocházel z prastarého katolického aristokratického rodu z jihu Německa (rodokmen sahal až do 13. století), který mu zajistil elitní vzdělání a setkání s intelektuálními špičkami Německa začátku 20. století. Ve 30. letech se dostal do armády, kde v roce 1936 poskočil na stupínek důstojníka vrchního velitele. Podílel se na obsazování Československa i Polska. Po silných protižidovských pogromech se Stauffenberg stal odpůrcem nacistického režimu. Po neúspěších tažení do Ruska, kterého se přímo účastnil, se stal i oponentem Hitlerovy vojenské strategie.
Proč němečtí důstojníci k atentátu na Hiltera vůbec přistoupili? Podle historiků za celou akcí stálo jejich nacionální cítění a hrdost na německý národ. Obávali se, že Hitler svými kroky včetně hromadného vyhlazování Židů přivede na Německo věčnou vinu za válečné hrůzy. Atentát chápali jako způsob vystoupit proti nacistickému vedení a zabránit tak tomu, aby bylo Německo po válečné prohře prokleto. Ta se navíc s vyloděním spojenců v Normandii a sovětskou ofenzivou na východní frontě zdála bližší než dříve.
„Pakliže by atentát proběhl úspěšně, měli představitelé opozice tendenci vrhnout všechny síly na východní frontu a snažili by se o separátní mír se Západem. Řada z představitelů německé opozice byla také zastáncem velkoněmecké myšlenky - pokud by se tedy někdy obnovovalo Československo, v každém případě by vzniklo bez sudetských území. Pro Česko by atentát byl vlastně negativní.“
