Moskva - Poté, co se střední a východní Evropou přehnala v roce 1989 vlna revolucí, zůstalo sovětské impérium osamocené. Mnozí předpovídali jeho pád, že to ale půjde tak rychle, očekával málokdo. Rozpadu Sovětského svazu se báli jak jeho obyvatelé, tak i mnozí zahraniční pozorovatelé. Nikdo si nedokázal představit, co by desítky let budovaný totalitní stát nahradilo a že by se to celé mohlo obejít bez krveprolití. Výročí rozpadu SSSR byl věnován dvouhodinový Speciál ČT24. Samotný svaz se začal rozpadat 19. srpna 1991 pokusem o státní převrat.
Konec sovětského impéria - neúspěšný pokus o státní převrat
Speciál přinesl exkluzivní rozhovory s tehdejšími hlavními aktéry, jimiž jsou např. Stanislav Šuškevič, bývalý prezident Běloruska, jeden ze signatářů dokumentu o rozpuštění Sovětského svazu, nebo Leonid Kravčuk, první ukrajinský prezident, který stál u zrodu SNS. Vedle reportáží nabídl i živá interview ve studiu s odborníky a novináři, diváci ČT24 se pomocí interaktivních prvků známých např. z pořadu Hydepark mohli vyjádřit k probíraným tématům a klást otázky.
Speciální vysílání nabídlo též mozaiku vzpomínek na 20 let staré události i to, jak se Rusko a další postsovětské země od rozpadu SSSR proměnily. Jeho součástí byl pohled do zákulisí barikád kolem moskevského Bílého domu, přehled tehdejšího zpravodajství ČST o rozpadu SSSR, portrét posledního sovětského prezidenta Michaila Gorbačova i řada dalších zajímavých materiálů. Reportáže doprovodil komentářem ve studiu novinář a senátor Jaromír Štetina, historik Oldřich Tůma, překladatel Libor Dvořák, politolog Michal Romancov a další hosté.
GALERIE
videogallery_141757
A co se tehdy v Sovětském svazu dělo?
Vnitřní sovětské pnutí bylo neúprosné a volání po svobodě čím dál silnější. Obrátky nabíral nesmiřitelný politický souboj prvního a posledního sovětského prezidenta Michaila Gorbačova i nového ruského lídra Borise Jelcina. Nakupily se ekonomické problémy, narůstaly nacionální vášně v sovětských republikách i legitimní snahy Pobaltí, Gruzie i dalších států vymanit se po dekádách ze sovětského područí. Do toho ale též narůstalo nebezpečí, že otěže moci převezmou od Michaila Gorbačova konzervativní kremelští jestřábi. Srpnový puč v roce 1991 předznamenal nejen definitivní konec komunistického impéria, ale také několikaměsíční balancování mezi klidnou změnou režimu a krveprolitím, jehož dosah si nikdo nedokázal představit.
Gorbačov nakonec zůstal prezidentem bez státu
Gorbačov chtěl zachránit integritu SSSR stůj co stůj a vyjednával s republikami o nové svazové smlouvě. V březnu 1991 se v celosvazovém referendu tři čtvrtiny sovětských občanů vyslovily pro zachování svazu v reformované podobě. Ale právě když se republiky chystaly podepsat novou svazovou smlouvu, začal 19. srpna 1991 v Moskvě pokus o státní převrat. Cílem pučistů v čele s viceprezidentem Gennadijem Janajevem bylo zastavit Gorbačovovy reformy a udržet Sovětský svaz ve stávající podobě. Puč však po třech dnech ztroskotal a pouze urychlil rozpad SSSR.
Gorbačov podle svého rozhovoru pro Le Figaro nečekal, že odpor vůči perestrojce v tehdejším SSSR vyústí nakonec v pokus o státní převrat v roce 1991. Prý se svými spolupracovníky nebezpečí podcenil a měl patrně jednat tvrději, aby tomu vůbec zabránil.
Michail Gorbačov a Erich Honecker
Emancipaci uvnitř sovětského impéria zahájilo Pobaltí v roce 1990 a po potlačení pokusu konzervativců o puč v srpnu 1991 začaly vyhlašovat nezávislost i ostatní republiky. Nakonec 21. prosince 1991 podepsali v Alma-Atě nejvyšší představitelé jedenácti bývalých svazových republik dokument, který potvrdil zánik SSSR. Gorbačov, který se o podpisu dozvěděl až po tehdejším americkém prezidentovi Bushovi, o čtyři dny později odstoupil z funkce sovětského prezidenta. Nad Kremlem zavlála vlajka Ruské federace, která se stala nástupnickým státem SSSR. Téma nezávislosti vyhrotilo letitý konflikt mezi Jelcinem a Gorbačovem, který s rozpadem svazu nesouhlasil.
