Ženeva – V boji za rovnoprávnost zaznamenala největší úspěch gay a lesbická menšina na konci 20. století. Světová zdravotnická organizace totiž 17. května 1992 vyjmula homosexualitu z mezinárodní klasifikace nemocí. Podařilo se jí tak to, co by se ještě před několika desítkami let považovalo za zcela nemyslitelné. Klíčovému milníku ale předcházela trnitá cesta, jejíž počátky můžeme hledat především v rozšíření křesťanství v Evropě během středověku. Starověké kultury totiž mnohdy homosexualitu tolerovaly nebo ji dokonce stavěly nad heterosexuální vztah.
Homosexuálové prošli trnitou cestou, aby přestali být „nemocní“
Pohled na homosexuální orientaci doznal v průběhu dějin značných změn. Už ve starověké Mezopotámii byla homosexualita považována za běžnou záležitost a ve velkých chrámech existovaly zvláštní nevěstince s mužskými prostituty. Nicméně největší přízeň si láska ke stejnému pohlaví získala v antickém Řecku, kde vlivní muži běžně udržovali sexuální poměr s mladými chlapci z urozených rodin, kteří brali tuto náklonost jako čest. Jinak tomu nebylo ani ve starověkém Římě, kde císař Nero uzavřel s mladíkem sňatek a z tohoto vztahu později vytvořil státní kult.
Zásadní obrat v chápání a toleranci homosexuality nastal s příchodem středověku. Církev považovala vztah dvou osob stejného pohlaví za hřích, a aby to nebylo málo, určila homosexuály za původce všemožných katastrof a pohrom. Tito lidé byli následně trestáni smrtí a ani české země nebyly v radikálním postoji žádnou výjimkou. Ke krutým trestům za homosexuální chování vybízel již trestní kodex z doby Karla IV.
Skandál v 16. století způsobil homosexuální papež Julius III.
V pozdním středověku a období renesance homosexualita kvetla v uměleckých i šlechtických kruzích. Přísné tresty sice přetrvávaly, nicméně mezi homosexuály té doby se řadili nejen věhlasní malíři a sochaři jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti či Caravaggio, ale i papež Julius III. a mnozí šlechtici.
Zásadní změna společenského klimatu přišla s osvícenskými myšlenkami a s Velkou francouzskou revolucí. První země, která dekriminalizovala dobrovolné homosexuální chování dospělých osob, byla Francie za Napoleona I. Za císařovny Marie Terezie byl homosexuální akt trestán stětím mečem a teprve vláda jejího syna Josefa II. přinesla určitá zmírnění a trestala tyto aktivity žalářem či galejemi.
Názor na homosexualitu se zásadně změnil až s příchodem 20. století. Tehdy se přestala odbornými kruhy považovat za zvrhlost a většina lékařů se přiklonila k té interpretaci, že se jedná o duševní poruchu. To ovšem nezabránilo Hitlerovi, aby gaye označil růžovými trojúhelníky a následně je poslal do koncentračních táborů. I v ostatních zemích byli příslušníci této menšiny vězněni a zvrat nadešel až po druhé světové válce.
Dalším milníkem se stala brutální policejní razie z 28. června 1969 v newyorském podniku Stonewall Inn vyhledávaném homosexuály. Po zásahu, který vyvolal vlnu protestů, následovalo založení prvních organizací a novin na podporu práv sexuálních menšin. Na připomínku této události se v New Yorku, Los Angeles a Chicagu o rok později konaly první průvody gayů a lesbiček a byla tak založena tradice gay pride. Na našem území přestala být homosexualita trestná od roku 1961, kdy vyšel nový trestní zákoník. Československo se tak připojilo mezi první země, které zahájily proces dekriminalizace homosexuality.
Ve většině západních zemí to byla ale devadesátá léta, která přinesla rovnoprávnost heterosexuálních vztahů s homosexuálními. Chorobou náklonnost ke stejnému pohlaví přestala být až po výjmutí z mezinárodní klasifikace nemocí WHO s účinností od 1. ledna 1993. V mnohých zemích se začaly povolovat i sňatky a adopce dětí či alespoň registrované partnerství, jak je tomu v Česku. Zákon o registrovaném partnerství vstoupil v platnost 1. července 2006.