Lipsko - Umělecký a občanský projekt Slavnosti světla – důstojná připomínka Mírové revoluce, událostí roku 1989 v Lipsku. Sedmdesát tisíc lidí tehdy demonstrovalo v centru města za svobodu a demokracii a otevřelo tak cestu k převratným změnám v celé Evropě. Po dvaceti letech se lidé shromáždili v centru Lipska znovu - a učinili z toho každoroční tradici. Letošní pátý ročník Slavnosti světla přitom zavzpomínal na osudové události v sousedním Československu v letech 1969 a 1989. Hlavním bodem byl divadelní happening a videoinstalace na téma historických událostí útěku přes Prahu pod názvem "Wie geht's? Über Prag". Samotné zakončení vzpomínkové akce se neslo také v tradičním duchu: vytvoření obří číslice „89“ ze zapálených svíček.
Den Mírové revoluce – Lipsko 9. října 1989
- Přestože symbolem otevření hranic je pád Berlínské zdi, a tudíž hlavní město Berlín, rozhodující masová demonstrace proti tehdejšímu režimu v NDR se konala 9. října 1989 právě v Lipsku. S hesly „My jsme ten lid“ a „Žádné násilí“ pochodovaly desetitisíce lidí městem.
„Lipsko je na svou roli v roce 1989 dodnes velmi hrdé, a to poprávu. Pondělní demonstrace, které se začaly v průběhu roku 1989 v Lipsku konat, byly jedním z prvních signálů, že represivní orgány NDR přestávají situaci v zemi zvládat,“ připomíná zpravodaj Martin Jonáš.
V posledních letech věnovali organizátoři jednotlivé ročníky festivalu některé z bývalých zemí komunistického bloku a jejich boji za svobodu a demokracii. Letos tak připomněli události z let 1968 a 1989 v někdejším Československu. Mezi hosty byli třeba někdejší bojovník za občanská práva v NDR a dnes prezident Německa Joachim Gauck, český spisovatel a politik Milan Uhde nebo bývalý německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher.
A právě Uhde během večerního projevu připomenul důležitost lipských demonstrací pro vývoj v tehdejším Československu. „Je jasné, že bez mnohatisícových zástupů lidí na našich náměstích a ulicích by k politickému převratu nedošlo,“ vyzdvihl Uhde přínos masových manifestací, které na podzim 1989 přispěly k pádu komunismu v NDR i Československu. Ocenil také roli Charty 77, jejímž byl sám signatářem. O současném stavu demokracie v Česku se vyjádřil velmi kriticky, vyslovil nicméně naději, že cesta k záchraně demokracie existuje. „Hledat tuto cestu, najít ji a kráčet po ní je náš doživotní úkol,“ prohlásil v zaplněném kostele svatého Mikuláše.
Právě nebývale početná, ale ve svém průběhu nekonfliktní demonstrace v Lipsku byla prvním důrazným protestem východních Němců, kteří usilovali o konec komunistického režimu. Devátého září se centrum Lipska proměnilo v dějiště největšího protestu v dějinách NDR. Navzdory výstrahám příslušníků tajné policie (Stasi) se shromáždilo odhadem téměř 100 tisíc lidí. Událostí v Lipsku ale byly za několik týdnů přehlušeny pádem Berlínské zdi – symbolickým aktem, u kterého už nechyběly kamery a fotoaparáty novinářů z celého světa.
V Lipsku se jednalo o první akci, jíž východoněmecká policie poprvé jen přihlížela, což znamenalo, že komunisté jsou ochotni jednat. Akce tehdy začala poměrně nenápadně. V lipském kostele sv. Mikuláše se konaly modlitby za mír. Kostel sv. Mikuláše byl tenkrát stejně jako dnes „otevřený pro všechny“. Proto se na tomto místě scházeli nejrůznější lidé: zvědavci, kritikové režimu i pozorovatelé Stasi, církevní spolupracovníci či soudruzi SED (Jednotné socialistické strany Německa), křesťani a nekřesťani. Roku 1989 byl kostel sv. Mikuláše jedním z nejlépe střežených míst v NDR. Onoho 9. října 1989 se mírové modlitby zúčastnilo asi 2 000 lidí, přibližně 600 soudruhů SED a lidí od Stasi.
Podzim 1989 - Malá strana: přestupní stanice mezi Německem a Německem
Německé velvyslanectví v Praze během podzimu 1989 zaplnili uprchlíci ze socialistické NDR. Vše začalo přelézáním plotů a skončilo odjezdem tisíců lidí do vysněného cíle – na Západ. Impulsem, jenž spustil rozsáhlý exodus obyvatel honeckerovského Německa, se staly události v Maďarsku. To začalo na počátku května 1989 odstraňovat signalizační zařízení na hranicích s Rakouskem a poté zrušilo i přísně střežené hraniční pásmo podél této linie. Výsledkem bylo, že do Maďarska zamířily v létě 1989 tisíce obyvatel NDR. Část z nich našla útočiště na západoněmeckém velvyslanectví v Budapešti, podobný osud potkal i ambasády SRN v Praze a Varšavě.
Na podzim roku 1989 přestala být maďarská cesta na Západ uvolněná kvůli některým diplomatickým opatřením. „Nakonec mohli východní Němci jezdit už jen do České republiky. Cesta přes Prahu pro ně byla jen jakousi vedlejší cestou, když pro ně přestalo být Maďarsko dostupné,“ vysvětlil historik Petr Blažek.
Před pádem železné opony sídlil v Lobkovickém paláci zastupitelský úřad někdejší Německé spolkové republiky (NSR), přes kterou se snažily do západního Německa uprchnout zástupy východních Němců. Stovky trabantů a wartburgů s východoněmeckými poznávacími značkami zaplavily na konci srpna roku 1989 ulice Malé Strany a zahrada západoněmecké ambasády se proměnila ve stanové městečko, kde tisíce východních Němců doufaly, že se nakonec dostanou pryč z Honeckerova vězení.
Od 17. srpna počet uprchlíků neustále vzrůstal a koncem září bylo v budově ve Vlašské ulici a okolí již více než 1 100 východních Němců. „Už v srpnu to začalo být kritické, ty počty sahaly do stovek a později do tisíců,“ dodal Blažek.
Tehdejší československé vedení si se situací nevědělo rady a až na výjimečné případy také překvapivě proti východoněmeckým emigrantům nezasáhlo. „Byl to velký problém pro pražské vedení. Dostali se spíše do pozice pozorovatele, na jednu stranu nechtěli nechat ambasádu úplně volně přístupnou. Na druhou stranu do rozhodnutí nemohlo vstupovat,“ uvedl Blažek. Politická garnitura v Československu se situace v okolí Lobkovického paláce obávala hlavně kvůli hrozbě destabilizace společnosti, v okolí zastupitelství zajišťovala klid policie.
Nakonec 30. září 1989 přicestoval do Prahy spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, aby uprchlíky seznámil s dohodou obou německých zemí, podle níž mají být tito občané z NDR vypovězeni a přepraveni přes východoněmecké území do západního Německa. Po složitých diplomatických vyjednáváních představitelů východního Německa, Spolkové republiky Německo a Československa umožnil režim NDR těmto unaveným lidem 1. října 1989 vycestování 5 zvláštními vlaky do SRN.
Přestože mělo jít o jednorázovou záležitost, už druhý den se na malostranské velvyslanectví opět uchýlilo několik set východních Němců. Tato druhá vlna byla nakonec ještě mohutnější než ta předchozí, proto začaly být 4. října opět vypravovány zvláštní vlaky na Západ. Jako obranu proti odchodu svých občanů se tak NDR rozhodla uzavřít české hranice.
Od 3. listopadu umožnilo Československo východoněmeckým uprchlíkům odjet do západního Německa přímo, pouze na základě osobních dokladů či pasu. O šest dní později se stal zázrak, v který ještě nedlouho předtím věřil jen málokdo: přechody v Berlínské zdi byly natrvalo otevřeny a obyvatelé NDR se tak mohli dostat ke svým západním sousedům bez nutnosti absolvovat cestu do Prahy či Budapešti.
