Zhruba po roce organizace pouť vyvrcholila českou mší, které se účastnilo na tisíc věřících. „Česká republika si pro sebe dokázala vyjednat uzavření jednoho z nejposvátnějších chrámů Izraele, Chrámu svaté Anny, a mohla zde probíhat bohoslužba v českém jazyce. To si myslím, že žádný jiný stát už několik let nezopakuje,“ uvedl účastník poutě reportér Josef Kvasnička. České a moravské biskupy přijala i palestinská ministryně turistiky i ředitel cestovního ruchu v pověření izraelského ministra turistiky.
Příprava na pouť do Izraele byla velmi náročná. Na organizačních záležitostech se musely dohodnout nejen české a moravské diecéze, ale nutné bylo vyjednat podmínky pouti se správci svatých míst. Dvě ze tří bohoslužeb se pak konaly na přímém slunci, což vyžadovalo i dobrou fyzickou kondici účastníků. Jejich věkové rozpětí bylo přitom velmi široké. Nejmladší účastnice oslavila čtvrté narozeniny, naopak nejstarší bylo 84 let.
Poslední národní pouť do Izraele proběhla v roce 1937, pak přišel Mnichov a 2. světová válka. Po únoru 1948 už o obnovení tradice poutí nemohla být čtyřicet let ani řeč. Následně poutě do Svaté Země sice probíhaly, žádná ale neměla status národní.
