Kigali - Bývá označována za poslední genocidu ve 20. století, nejrychlejší genocidu vůbec či za nejhrůznější násilný čin co do počtu mrtvých po dnech. Při genocidě ve Rwandě, která vypukla v noci z 6. na 7. dubna 1994, zmasakrovali hutuští extremisté za 100 dní na 800 tisíc menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů a asi 2,7 milionu lidí muselo uprchnout ze svých domovů. S důsledky šíleného vraždění se Rwanda i její okolní státy vyrovnávají dodnes.
Etnický konflikt mezi většinovými Hutuy a menšinovými Tutsii, v jehož pozadí byly spory o půdu, doutnal ve Rwandě již delší dobu. Hutuové a Tutsiové byli přitom původně spíše společenskými kategoriemi. Vládnoucí Tutsiové - majitelé stád - tvořili 14 procent obyvatel a Hutuové byli většinou pastevci a rolníci.
S přispěním koloniálních velmocí však mezi nimi rostla nenávist. Tutsiové tvořili totiž v koloniálních časech vládnoucí skupinu s mnoha výhodami, po vyhlášení nezávislosti v roce 1962 ale měli v zemi převahu Hutuové. Obě skupiny spolu vedly několik desetiletí dlouhou krvavou válku, při níž na obou stranách zahynuly desítky tisíc lidí.
Vraždění opravdu masových rozměrů ovšem vypuklo až poté, co bylo 6. dubna 1994 sestřeleno letadlo s prezidenty Rwandy Juvénalem Habyarimanou a Burundi Cyprienem Ntaryamirou. Oba politici totiž patřili k Hutuům a extrémisté z řad tohoto etnika to považovali za záminku k rozpoutání pekla.
Horší než nacistický holocaust
Rychlost zabíjení během následujících 100 dní byla omračující: podle vlády bylo každý den zabito na 10 tisíc lidí, 400 za hodinu a sedm za minutu - podle francouzského historika Gérarda Pruniera to bylo pětkrát horší masakrování lidí než při nacistickém holokaustu.
Jako první byli popraveni hutuští opoziční politici včetně premiérky, tutsijští intelektuálové a deset belgických vojáků UNAMIR. V druhé fázi začalo vyvražďování všech Tutsiů bez rozdílu, kteří byli obviňováni ze spojení s povstalci původem z Ugandy a kteří vnikli do země v 90. letech.
Na vraždách se podíleli hlavně příslušníci hutuských milic Interahamwe a Impuzamugambi. Vraždili ale i prostí muži i ženy, často své sousedy či rodinné přátele. Nikdo neměl být ušetřen. „Viděl jsem umřít tolik lidí, že se pro mě stal pohled na vraždění a smrt v určitém okamžiku úplně normálním,“ vzpomíná na dvacet let staré události jeden z přeživších Richard Gakuba.
Když genocida začala, bylo Richardovi právě sedm let. Běsnění hutuských milicí nepřežila jeho mladší sestra, které usekli hlavu mačetou, ani jeho dva starší bratři. Ty násilníci usmýkali k smrti, když je přivázané za nohy tahali za automobilem. Jeho matka přežila. Hutuové ji ale při opakovaném znásilňování nakazili virem HIV a v roce 1998 podlehla nemoci AIDS.
Z dalšího Richardova bratra se stal násilnický pijan. On ale dokázal vystudovat a dnes ve rwandské metropoli Kigali pracuje jako programátor a překladatel. „Někdy na tu dobu ještě myslím,“ říká Richard tiše. „Ale my nechceme žádnou pomstu, chceme jen mír. Pachatelé byli potrestáni. Dnes jsme všichni Rwanďané, to je všechno, co má smysl.“
Jeden národ?
Ke smýšlení o jednotném rwandském národě má obyvatelům východoafrické země dopomoct i legislativa. V zemi totiž platí zákon, který označování lidí podle etnik Hutu a Tutsi na veřejnosti, zapovídá. Toto pravidlo přitom musí dodržovat i cizinci, kteří do země přijedou.
„Oni tvrdí, že jsou všichni jeden národ, a genocida se proto už nemůže opakovat. Na druhou stranu je ale evidentní, že Rwanďané o sobě moc dobře vědí, kdo k jakému etniku patří. Poznají to podle vzhledu i podle historie jejich rodin,“ vysvětluje Michala Hozáková z organizace Člověk v tísni.
Genocida se každopádně hluboce zapsala do osudu Rwandy i sousedních zemí. Vedle milionů uprchlíků a zřetelného vlivu na války v sousedním Kongu například mnohonásobně vzrostl počet infikovaných virem HIV, zničena byla infrastruktura země a vylidnění vedlo k velkému propadu ekonomiky.
Kofi Anan: OSN mohla masakru zabránit
Dodnes diskutovanou otázkou zůstává role mezinárodního společenství, jež nedokázalo genocidě zabránit. Napětí v zemi měla pomoct uklidnit Pozorovatelská mise OSN pro Rwandu (UNAMIR), její více než dvě tisícovky příslušníků se ovšem po zahájení masakrů stáhly. V době nejhorších masakrů navíc Rada bezpečnosti rozhodla snížit kontingent UNAMIR na pouhých 270 osob.
O vyslání 5 500 mužů na ochranu rwandských uprchlíků a civilistů rozhodla RB OSN teprve v květnu 1994. Posily do země ale dorazily až po ukončení etnických čistek. OSN až v roce 1997 potvrdila, že byla předem upozorněna na chystaný masakr a šéf OSN Kofi Annan, který byl v roce 1994 náměstkem generálního tajemníka OSN pro mírové operace, přiznal, že OSN mohla genocidě zabránit. Selhání přiznal i bývalý prezident Spojených států Bill Clinton.
Země v rukou jednoho muže
Po skončení občanské války v červenci 1994 byli prezidentem a premiérem jmenováni zástupci Hutuů, ale skutečným vládcem v pozadí vždy byl šéf rwandských vojenských jednotek z kmene Tutsi generál Paul Kagame. Ten od roku 2000 vykonává funkci prezidenta a podle expertů na Afriku i mezinárodních organizací udržuje ve státě tuhý politický režim.
„Prezident Kagame je bývalý armádní generál a zemi vede docela tvrdým způsobem. Já jsem tam zaznamenala, že lidé měli obavy mluvit otevřeně nejenom o genocidě, ale i o dalším směřování Rwandy. I zástupci některých mezinárodních neziskových organizací, které tam pracují, mají problém o těchto tématech mluvit,“ zdůrazňuje Hozáková.
Podle ní se právě příští rok, kdy dojde ke střídání vlády a Kagameho po dvaceti letech nahradí u moci nový prezident, ukáže, zda se může poslední genocida 20. století opakovat. „Uvidí se, jak to ve Rwandě se smířením ve skutečnosti dopadlo a zda konflikt nemůže vypuknout znovu,“ podotkla Hozáková.
Na vyšetření zločinů byl Radou bezpečnosti OSN vytvořen Mezinárodní tribunál pro Rwandu (ICTR), který začal fungovat v roce 1997. Soud, který má skončit letos, v roce 1998 oficiálně uznal, že se jednalo o genocidu proti Tutsiům.
Mezi odsouzenými je několik členů bývalé vlády a v prosinci 2008 soud odsoudil strůjce genocidy, někdejšího šéfa milicí Interahamwe a bývalého plukovníka Theonesta Bagosoru k doživotnímu vězení. Další dva miliony lidí byly souzeny lidovými soudy gacaca, kde bylo asi 65 procent souzených uznáno vinnými.
