Psalo se jaro roku 1815 a zástupci mocností mohli z Vídeňského kongresu odjíždět spokojení. V Evropě se podařilo obnovit rovnováhu, zajistit mír a vrátit do jednotlivých států ospalý klid. Hlavní předsevzetí, zabránit další revoluční bouři a zničující válce, se vládcům starého kontinentu nakonec dařilo plnit víc než třicet let. Dnes proto může neměnnost první poloviny 19. století připomínat pověstný „konec dějin“, o kterém píše Francis Fukuyama – pouze s tím rozdílem, že místo liberální demokracie dominovalo autoritářství monarchů, zdánlivě navěky.
Už v roce 1848 ovšem samy dějiny ukázaly, že ve Vídni rozhodně nepřišel jejich konec, ale nanejvýš přestávka. Zájmy umlčovaných etnik, jež se dožadovala občanských svobod a životního prostoru, tehdy vybuchly v revoluční kaskádu známou jako „jaro národů“. Aktuální dění v Evropě, růst podpory patriotických či nacionalistických sil, potom klade otázku, zda starý kontinent podobný národní kvas nezažívá znovu – byť dosud jen ve formě „předjaří“.
Potenciál nacionalistů? Až čtvrtina evropských voličů
Krajně pravicový Jobbik, který žehrá na územní ztráty někdejších Uher a vyzývá k tvorbě seznamu vlivných Židů, získal v dubnových volbách do maďarského parlamentu více než 20 % hlasů. Strana si tímto výsledkem připsala kontinentální primát, protože žádná jiná nacionalistická formace se v parlamentních volbách kdekoli v Evropě netěšila srovnatelné podpoře.
Průzkumy veřejného mínění ukazují, že by se stejný úspěch mohl zopakovat i ve volbách do Evropského parlamentu, které proběhnou na konci měsíce – Jobbiku přisuzují až dvacetiprocentní zisky, prakticky stejně jako francouzské Národní frontě (NF) vedené Marine Le Penovou. Tato strana už na konci března přepsala volební mapu Francie, když ji v komunálních volbách podpořilo 10 % voličů, ačkoli kandidovala jen ve zlomku obcí.
Oba příklady svědčí o vzrůstající podpoře pro uskupení, jejichž společným jmenovatelem je větší či menší míra národovectví a návazná skepse k bruselským institucím. V rámci evropské osmadvacítky navíc zdaleka nejsou jediné – národovecká nit se vine od (relativně umírněné) euroskeptické Alternativy pro Německo přes islamofobní Stranu pro svobodu Geerta Wilderse až po fašistický Zlatý úsvit z Řecka.
„Divil bych se, kdyby tyto strany v evropských volbách neuspěly, a nedělám si iluze, že se je těžkopádnému a mdlému evropskému vedení podaří zastavit,“ konstatoval oxfordský historik Timothy Garton Ash ve svém textu pro deník Guardian už loni na podzim. Dnes agentury zabývající se mapováním voličských nálad očekávají, že v nadcházejícím hlasování obsadí nacionalisté v Evropském parlamentu až čtvrtinu ze 751 křesel.
Proč roste národovectví? Kvůli globalizaci
„Voliči odmítají pokrok evropské integrace a pochybují o jejím cíli a smyslu – čili o tomtéž, o čem pochybují politici v Bruselu, a nedají to najevo jen proto, že by přišli o křesla a moc,“ vysvětluje nárůst nacionalistických sil Petr Robejšek, v Německu působící politolog. Garton Ash k tomu dodává, že vinu nese i byrokracie a zkostnatělost evropských institucí a v neposlední řadě nezaměstnanost – Evropa „zbitá“ recesí totiž představuje pro národovce živnou půdu. Ostatně, po zkušenosti s třicátými léty bývá nárůst nacionalismu s hospodářskou a politickou krizí spojován již tradičně.
Jak ovšem upozorňuje český filosof Jan Sokol, je možné najít i vyššího společného jmenovatele. „Ekonomická nouze je jakýsi spouštěč, ale velkou roli hraje překotná globalizace a zejména masová duchovní vyprázdněnost,“ uvádí. „Milionům lidí chybí naděje a smysl a snadno se nechají strhnout masovými náladami.“
Odborně se nové vlně národovectví na starém kontinentu věnují politologové André Gingrich a Marcus Banks; označují ji za jednu z větví širšího fenoménu, který se jindy projevuje v podobě separatistických tendencí. Jejich vzorovým příkladem mohou být katalánské snahy o nezávislost, stejně jako chystané skotské referendum.
Vlastní „neonacionalismus“ potom dvojice politologů vysvětluje coby reakci na změnu Evropy po studené válce a na zmíněnou globalizaci. Vůči jejím různým projevům se totiž nacionalistické strany vymezují nejčastěji, ať už se jedná o problematiku přistěhovalectví, nebo o nadnárodní instituce, jako je NATO, MMF nebo Evropská unie. Osmadvacítka navíc národovcům v posledních letech sama dodávala munici, neboť – jak připomíná The Economist – „krize eurozóny byla rozhodující pro vznik silného páru: staré nacionalistické rétoriky a moderního euroskepticismu“.
Souhru obou faktorů ostatně pregnantně vyjádřila sama Le Penová; když s ní loni v listopadu uzavíral nizozemský populista Wilders alianci pro evropské volby, prohlásil, že vykročili „k osvobození od bruselského monstra“, a francouzská politička dodala: „Vlastenecké strany chtějí vrátit svobodu svému lidu.“
Národní obrození? Pouhý pseudo-romantismus, soudí historik
Projevy připomínající řečnění na lidových táborech 19. století mají ale podle slovenského historika Dušana Kováče jen daleko k heroickému romantismu, který byl typický pro Evropu před revolučním rokem 1848; nejde totiž opomenout dvě světové války, k nimž nacionalismus vedl. „Výroky typu: 'Jsem ochotný pro svůj národ umřít' – takto se vyjádřil jeden z čelných představitelů Jobbiku – jsou už jen pokleslým pseudo-romantismem,“ upozorňuje.
Buditelská rétorika podobná té, která zazněla z úst Le Penové a Wilderse, je přitom blízká i dalším subjektům. Vedení zmíněné maďarské formace apelovalo na vytvoření krajně pravicové „aliance sahající od Jadranu po Balt“. Podobné nacionálně-kolektivistické tendence potom zanívají v menšním rozsahu i v Česku. Předsedkyně České suverenity Jana Wolfová vyzvala ve vysílání ČT24 k tomu, aby se na půdě Evropského parlamentu ustavila frakce pouze na základně příslušnosti ke slovanským národům. Obdobnou myšlenku slovanské vzájemnosti v besedě Českého rozhlasu Plus prezentoval i lídr Věcí veřejných Radek John.
Podle Kováče tak sice lze v současném nacionalismu najít určité společné rysy s jarem národů – zmiňuje vydělování se vůči „těm druhým“ a budování kolektivní identity prostřednictvím národních elit – v obou případech jde ale jen o archetypální projevy národního cítění. Jinak není možné období před 160 lety s dneškem srovnávat. „V 19. století měšťanské elity spojovaly nacionalismus s občanským uvědoměním,“ zdůrazňuje. „Současný nacionalismus už nedokáže občany osvobozovat, ale pouze je svazuje svým kolektivismem a jasně deklarovaným anti-demokratismem.“
Obdobně ostatně hovoří i zmínění politologové Gingrich a Banks; dnešní nacionalismus se oproti tomu v 19. století soustřeďuje primárně na kulturní fundamentalismus a vyhlašuje boj za čistotu národa a národní kultury. Zřetelným projevem těchto tendencí jsou kampaně proti přistěhovalectví, menšinám nebo islámu.
Již citovaný filosof Jan Sokol potom hovoří přímo o vyprázdněnosti nového národovectví; lidé se podle něj nestarají o vlastní národ, ale „jen závidí těm druhým, bojí se jich a nenávidí je“. Zároveň upozorňuje na zajímavý rozpor – s větším a vážným respektem k vlastním dějinám, jazyku a národu by totiž mohlo xenofobních postojů ubýt. „Za siláckými řečmi o pořádku a silné ruce stojí hlavně zbabělost, která má takový strach ze svobody druhých, že ochotně odevzdá tu vlastní.“
Dlužno dodat, že zcela odlišnou perspektivu nabízí politolog Petr Robejšek. Místo o nacionalistických stranách mluví o stranách protestních, jejichž podporou se voliči vzpírají paternalismu současného mainstreamu evropské politiky – a chtějí dát najevo odpor k příkazům a dozorování svého života. Nakolik protestní polnice Evropu skutečně rozezvučí, se ukáže už za necelý měsíc. Výsledky evropských voleb budeme znát 25. května.
