Červen 1989: Polští komunisté kalkulovali, až se přepočítali

• lub

4. 6. 20144. 6. 2014‌‌|Zdroj: ČT24

Kampaň před polskými volbami v červnu 1989

Zdroj: ČT24/ČTK/PAP/Janusz Uklejewski

Varšava - Komunistický režim v Polsku padl skoro o půl roku dříve než v bývalém Československu: 4. června 1989 se tam totiž konaly první polosvobodné volby. Ty drtivě vyhrála opozice, přesněji řečeno Solidarita. Z celkem 261 mandátů, které byly ve hře, nezískala opozice jen jeden jediný. Polsko tak ukázalo, že nadvláda komunistů se dá pokořit demokratickou cestou. „Vnímám to jako ukončení celého procesu, který se v roce 1989 v Polsku odehrával, jako symbol vyvrcholení boje Poláků za svobodu,“ řekl v říjnu 1989 Českému rozhlasu Tadeusz Mazowiecki, první nekomunistický premiér Polska.

A proč šlo „jen“ o polosvobodné volby? Tehdy ještě Poláci nemohli volit úplně všechny zákonodárce, do dolní komory se svobodně volilo jen 35 % mandátů. Do nově vzniklého Senátu už ale lidé mohli volit zcela svobodně. 

V prvním kole, 4. června, získala Solidarita v Sejmu, dolní komoře, 160 křesel, tedy bez jednoho mandátu maximum, na které mohla dosáhnout; v Senátu uspělo 92 opozičních kandidátů. Druhé kolo bylo ještě přesvědčivější: v dolní komoře opozice vyčerpala celou pětatřicetiprocentní kvótu, na kterou měla nárok, a ve stočlenném Senátu usedlo 99 opozičních zástupců. 

Definitivní konec komunistů pak nastal v polovině července při volbě hlavy státu: Wojciech Jaruzelski v parlamentním hlasování zvítězil rozdílem pouhého jediného hlasu. V srpnu se pak šéfem kabinetu stal Tadeusz Mazowiecki, první nekomunistický premiér ve střední a východní Evropě. Ten posléze vyhlásil přechod Polska k tržnímu hospodářství a začátkem října 1989, kdy v Československu ještě tvrdou rukou vládli Jakešovi a Husákovi muži, měli už Poláci první program radikální hospodářské reformy. 

Michnik to věděl už v roce 1985 

Změna tuhého komunistického systému ale nepřišla z čistého nebe. To, co nakonec vzniklo při rozhovorech u kulatého stolu v únoru 1989, předpovídal už čtyři roky předtím Adam Michnik ve vězeňské cele. Tehdy připustil možnost vzniku takové situace, kdy komunisté přistoupí - sice jen zčásti – ale na svobodné volby: „Učiní tak ne kvůli své lásce k demokracii, ale na základě kalkulace, reforma bude pro ně výnosnější než nekonečně prodlužovaná studená občanská válka,“ napsal tehdy. A ve své představě dokázal být ještě o něco konkrétnější: „Nežádáme tedy odstavení komunistů od moci, neboť by to bylo heslo totální konfrontace, a ne platforma kompromisu… Východiskem by mohlo být takové řešení, které by společnosti umožnilo autentickou volbu třeba třiceti procent poslanců.“ 

Dohoda o vypsání voleb pak vzešla z jednání mezi vládnoucí Polskou sjednocenou dělnickou stranou a zástupci opozice. Takzvané rozhovory u kulatého stolu byly zahájeny počátkem února 1989 jako reakce progresivnější části polských komunistů na sociální nepokoje z předchozích let, které vláda nedokázala účinně řešit.

Výsledkem jednání byla legalizace odborového svazu Solidarita a také dohoda o změnách v polské ústavě. K těm nejpodstatnějším patřilo ustavení horní parlamentní komory a zřízení funkce prezidenta, který nahradil dosavadní kolektivní hlavu země, Státní radu. „Celé to pojetí kulatých stolů bylo řízené předání moci. Tak to Polsko potřebovalo, bylo to lepší než revoluční události,“ doplňuje publicista Petr Pospíchal.

• Více o jednání u kulatého stolu čtěte zde

Nový politický systém, jenž z jednání u kulatého stolu vzešel, měl podle původních předpokladů platit následující čtyři až šest let. Ve skutečnosti měl přechodný režim před sebou jen několik měsíců života. 

Sám Michnik potom podle polské velvyslankyně v Česku Grazyny Bernatowiczové patří mezi neoddiskutovatelné představitele celého červnového dění, neboť vedl deník Gazeta Wyborcza. Šlo o první noviny nezávislé na komunistické moci, které původně vznikly jako list Solidarity během předvolební kampaně. „Jejich role je zásadní,“ uvádí ambasadorka. „Bylo to médium, které nám umožnilo změnit heslo 'tisk lže'. Díky němu jsme měli přístup k materiálům, jež produkovala opozice. Gazeta Wyborcza byla symbolem té doby.“

Do Senátu se nedostal ani Kwaśniewski 

Svobodně volený Senát se podle politologa Josefa Mlejnka ml. zrodil vlastně náhodně, a to v průběhu rozhovorů, jako kompenzace Solidaritě. Podle některých zdrojů byl autorem návrhu na zřízení svobodně volené druhé komory pozdější prezident Aleksander Kwaśniewski, v roce 1989 mladý vyjednavač komunistického režimu, ministr v komunistických vládách druhé poloviny 80. let. Ani on sám ale v červnových volbách v roce 1989 neuspěl, byť dosáhl na 38,4 % hlasů.

Solidarita prý odmítala akceptovat instituci silného prezidenta. Svobodně volená druhá komora měla podle Mlejnka představovat dostatečnou kompenzaci za silnou hlavu státu a jen zčásti svobodně volený Sejm. Opozice nakonec na tento záměr polských komunistů kývla, ale volby ukázaly, že snaha režimu získat souhlas Solidarity se zřízením silného prezidenta výměnou za zcela svobodné volby do Senátu znamenala jeden z fatálních omylů polských komunistů, domnívá se Mlejnek. 

Že komunisté prohrají na celé čáře…

Sám Lech Wałęsa si myslel, že Solidarita obsadí tak 20 % míst v dolní komoře, a i tehdejší režim počítal s alespoň částečným úspěchem vlastních „nezávislých“ kandidátů. I proto mohl tehdejší místopředseda vlády Ireneusz Sekula u kulatého stolu prohlásit: „Svobodné volby do Senátu chápeme experimentálně jako test svobodných voleb na bezpečné bázi, neboť i když prohrajeme, máme stále možnost sami rozhodnout o osobě prezidenta.“ Ani ve snu ho ale asi nenapadlo, že Jaruzelski nakonec vyhraje o pouhý jeden hlas. 

Porážka polských komunistů znamenala průlom v destrukci systému, byla počátkem živelného rozpadu strany a posléze celého politického řádu budovaného posledních 40 let. Vznikl totiž právní a politický paradox, protože podle ústavního pořádku byla polská komunistická strana stále vedoucí silou ve státě, nicméně fakticky v parlamentu byla už nesvéprávná. 

Jako zajímavost lze dodat, že 4. června 1989 polská Solidarita vysílala v pětiminutovém programu, který jí byl vyměřen v oficiální polské televizi, krátký rozhovor s Václavem Havlem.