Středověká legenda je zajímavá perspektiva, jak se dívat na migrační krizi, míní Stefan Arsenijević

Film vychází ze srbské středověké legendy. Proč jste k imigrantské tematice zvolil právě tento klíč?

Asi začnu tím, že je to velice důležitá srbská epická báseň, která pochází ze středověku. Znají ji všichni lidé v Srbsku, je součástí srbské kultury a kulturního dědictví. Dokonce v centru Bělehradu máme ulici, která se jmenuje Strahinja. Tu báseň jsem vždycky miloval a vždycky jsem chtěl udělat podle ní film. Uvažoval jsem o moderní adaptaci.

Pak začala uprchlická krize a Bělehrad samotný byl důležitým bodem na balkánské migrantské trase. Znamená to, že každý den přicházely do Srbska tisíce uprchlíků. A mnoho lidí se obávalo, že to změní život v Evropě, evropskou kulturu, evropskou identitu a především kulturu a život v Srbsku.

Říkal jsem si: Co kdybych se pustil do moderní verze této básně, ale namísto tradičních srbských hrdinů bych použil dnešní migranty? Že bychom tak do staré, tradiční legendy dostali to nové, současné a plné života. Na druhé straně jsem si také říkal, že by nám to mohlo poskytnout zajímavou perspektivu, jak se dívat na migrační krizi.

Jak se lidé v Srbsku dívají na uprchlíky? U nás v Česku nejsou žádná „stanová městečka“ s uprchlíky.

Na Balkáně máme celkově velkou zkušenost s uprchlíky. Už během válek v devadesátých letech, kdy se rozpadla bývalá Jugoslávie, do Srbska přišlo přes asi půl milionu uprchlíků. Proto si myslím, že ve chvíli, kdy začala uprchlická krize, mnoho lidí u nás dokázalo rozpoznat v migrantských příbězích to, co si zažili sami.

Pro mě bylo také až překvapivé oficiální stanovisko našeho státu vůči imigrantům, které bylo velice laskavé, jemné, mírné. Samozřejmě existují také různé pravicové skupiny, které měly s uprchlíky velké problémy. Ale myslím si, že celkově lidé v zásadě uprchlíky vítali. Možná také proto, že většina z nich věděla, že oni míří na Západ a v Srbsku nezůstanou.

Přicházejí stále noví a noví lidé? A jak uprchlickou vlnu vidíte vy jako obyčejný občan?

Stále přijíždějí noví lidé, i když už jich není tolik jako v roce 2016, když jsme natáčeli náš film. Ale teď jsem zrovna zaznamenal ve zprávách, že se očekává nová vlna uprchlíků z Afghánistánu.

Pokud jde o mě konkrétně, v devadesátých letech jsem sám zažil válku, zažil jsem chudobu a mnoho mých známých jsou uprchlíci z války v Jugoslávii. Takže pro mě celá ta otázka uprchlictví není žádnou novou věcí. Není to nic překvapivého, zvláštního. Myslím, že v takové situaci se může najednou ocitnout kdokoliv.

Pro náš film bylo důležité, abychom s uprchlíky nezacházeli jako s ubohými oběťmi, ale jako s námi rovnými lidmi. Podle mého názoru to hlavní poselství našeho filmu nespočívá v tom, že jsou to uprchlíci, ale jde v něm o vzájemný vztah dvou hlavních hrdinů, o otázky lásky.

Podle čeho a kde jste vybíral herce? Dočetla jsem se, že i oni sami mají za sebou různou uprchlickou minulost.

Byl to velice dlouhý a dlouhý proces. Měli jsme dva ředitele pro casting v Evropě a jednoho v Africe. Neustále mi posílali další a další nahrávky s herci, kteří četli ukázky ze scénáře. Viděl jsem přes sto různých adeptů. Nakonec naši herci pocházejí z různých míst na světě, mají také různé pozadí a také jakožto herci vystudovali různé herecké školy, takže mají různé přístupy k herectví. To byla jedna z hlavních výzev, ale zároveň to bylo velice vzrušující, že my, různí lidé z různých koutů, se spojíme a vytvoříme si společný svět.

Hlavním úkolem nejprve bylo vybrat hlavního herce, protože ten vystupuje všude. Nakonec jsme zvolili Ibrahima Komu, francouzského herce malijského původu. Jeho rodiče byli uprchlíci z Mali. Pak je tam Nancy Mensah-Offeiová, která je z Rakouska, ale narodila se v Ghaně a do Rakouska se její rodina přestěhovala, když jí bylo deset. Ibrahim už měl zkušenosti s hlavními rolemi v několika francouzských filmech, začal hrát dokonce už jako dítě. Nancy je naopak spíše divadelní herečka a tohle je její vůbec první velká role ve filmu.

A do třetice jsem obsadil syrského herce Maxima Khalila. On je oficiálně první baletní tanečník v Sýrii. Ale je zároveň hercem a je v arabském světě obrovskou hvězdou. My jsme věděli, že je populární, nicméně když přišel na plac, všichni ti lidé z komparzu, což byli skuteční uprchlíci, z něj byli naprosto nadšení a najednou všichni chtěli hrát ve filmu s ním. Pro nás to bylo skutečně veliké překvapení, protože tu vlnu nadšení jsme mohli fyzicky přímo cítit. Maxim Khalil se angažoval v rámci arabského jara a musel tedy i se svou ženou, herečkou, ze Sýrie odejít a nyní žije ve Francii. Takže také věděl, o čem se tady mluví, když hovoříme o uprchlících.

Ve filmu tedy hráli také samotní uprchlíci, jak se vám s nimi spolupracovalo?

Já jsem se toho hodně bál, to ano, protože natáčení filmu je něco, co ve skutečnosti nemusí být až tak vzrušující. Hodně to souvisí s opakováním jednotlivých scén, natáčení scén z odlišných úhlů, stejnou věc znovu a znovu, s čekáním na světlo a další věci. Obával jsem se, že by mohli přijít o trpělivost. Ale ve skutečnosti to bylo dobré a úplně v pořádku.

Pak mi i sami řekli: Nedělej si s tím starosti, víš, my čekáme, čekání je teď celý náš život. Ale je třeba také přiznat, že skuteční migranti na place napomohli i autenticitě. Kdykoliv nám mohli říct, že například neděláme něco správně tak, jak by to bylo ve skutečnosti.

Je snadné se dostat k uprchlíkům a mluvit s nimi?

Ne, vůbec to není jednoduché. Měl jsem samostatného asistenta, který řešil tyto otázky. On je skvělý člověk a chodil do uprchlických táborů. Byl to dlouhý proces, museli jsme získat povolení. On tam jezdil, aby s nimi hovořil a získal si jejich důvěru. A potom jim nabídl, že se mohou zúčastnit natáčení, a to přijali, protože to byla placená práce. Ale všechno se odehrávalo ve velice osobní rovině. Já sám jsem se do toho nezapojoval. Viděl jsem, že pro něj byli ochotni udělat hodně věcí, protože měli vytvořený osobní vztah, který se zakládal na velké důvěře.

Uprchlíci jsou obecně ve velice těžké pozici. Zajímal jste se o konkrétní lidi z filmu, co je s nimi dál, nebo jste si raději určil jistou hranici?

Upřímně řečeno, já sám jsem se do toho tak osobně nezapojil. Neměl jsem s nimi tak intenzivní vztah, jenom s herci v malých rolích, ale jinak to bylo spíš na našem asistentovi. Ten s nimi neustále komunikuje. A například teď, když jsme dávali na sociální sítě trailer k našemu filmu, viděl jsem, že k němu dávali různé komentáře a už to všichni sledovali. Ale mnoho z nich už není v Srbsku.

Když se vrátím k legendě a k Srbsku, dočetla jsem se, že Strahinja zemře v bitvě na Kosově poli.

Ne, to tak přesně není, v této básni nezemře. Řeknu vám k ní něco víc – Strahinja se v ní utká s protivníkem Alim. Oni jsou oba velcí hrdinové a jejich boj trvá velmi dlouho. Strahinja řekne své manželce: Vezmi si meč a jednoho z nás zabij, ty si vyber. A Ali jí řekne: On ti nikdy neodpustí, zabij jeho. A tak tedy ona zasáhne Strahinju mečem do hlavy, ale on má takovou moc, že se mu i tak podaří zabít Aliho. A pak s ní odjíždí domů a odpouští jí. První věc, co vám každý u nás řekne, je, že je to báseň o odpuštění. On řekne rodičům, kteří ho upozorňují, že je to cizoložnice, že zůstane s ní, protože ji miluje.

Ta báseň je o odpuštění, o ženské nevěře a o muži, který jde proti společenským pravidlům. V našem filmu jsme museli všechno pozměnit, protože by to v dnešní době nefungovalo. Ale my jsme to změnili tak, abychom zůstali věrni vyznění básně. Takže místo těch sociálně-společenských pravidel jsme měli zákon pro migranty. To omezuje našeho hrdinu tím, že když opustí Srbsko, nebude si moct splnit svůj sen. Konec jsme změnili, ale stále zůstáváme věrni duchu toho, o čem ta báseň je.

Strahinjův příběh je natolik slavný, že už dřív vznikla filmová verze, znáte ji?

V roce 1982 byl natočen film, jmenuje se Falcon, protože jméno Strahinja nikdo nedokáže ani pořádně vyslovit. Hlavního hrdinu hrál Franco Nero. Je to tradiční adaptace, odehrává se ve středověku. Je to klasický film, který znají všichni lidé v bývalé Jugoslávii.

Existuje jedna oficiální verze básně, ale jinak koluje dvacet různých verzí, které jsou součástí lidové tradice v oblasti od severního Řecka až po Chorvatsko. Liší se částmi nebo mají odlišný konec. Což nám taky dalo volnost, abychom si vytvořili vlastní interpretaci a zasadili ji do současné doby.

Takže jste si splnil sen a dokonce jste přispěl do národního dědictví.

A také báseň ještě přehodnotil. Myslím si, že je to nádherné národní dědictví. Protože jeho poselství je skutečně šlechetné. Já se stále snažím být pozitivní – ono když pocházíte ze Srbska, máte spoustu nejrůznějších zátěží různého typu. Ale myslím, že je důležité se soustředit na to, co je v té tradici otevřené a zároveň šlechetné. Protože tato báseň obsahuje velké množství hrdinství, ale nejde jen o vzájemný boj s meči, ale o hrdinství duše.