Z moderního světa 21. století do středověku. Tak popisuje cestu do Buče zpravodaj ČT David Borek, který se na místo vydal. Do vesnice vjeli s kameramanem Karlem Manem postranní cestou přes provizorní most, jeden z mála, který tam po válce zbyl. Hned sto metrů za mostem viděli ležet lidské tělo. Mrtvý muž v civilním oblečení stále držel v ruce klíče od svého domu. Kolemjdoucí neznají jeho jméno, ví pouze, že tam leží už delší dobu.
Kousek od těla se nachází zničená továrna. U ní další tělo. V tomto případě nejde o anonymní oběť války. Místní obyvatelka Natalija poznává svého souseda.
„Ano, ano, to je Žeňa. Žil tady za tím obchodem. To je jeho pes, ano,“ potvrdila. Pes už se nikdy žádného slova od svého pána nedočká. „Bylo mu 53 nebo nějak tak, přesně vám to neřeknu. Byl to velký, tlustý chlap,“ řekla.
Štáb projížděl i zničenými ulicemi k pravoslavnému chrámu. Za ním se skrývala ponurá scenérie. Měl to být park u kostela, místo toho tam zeje rýha v blátivé zemi a v ní to, co zbylo z lidských bytostí.
Kopání masového hrobu začalo 10. března, kdy obyvatelé okupované Buče zjistili, že v ulicích leží desítky těl a že není možné je tradičním způsobem pohřbít.
„Všechna ta rozstřílená auta. V těch autech byli lidé, kteří chtěli utéct. V márnici bylo mnoho mrtvol. Už nebylo místo,“ vysvětluje kněz pravoslavného kostela Andrij.
„Snažili jsme uniknout do centra města, protože někdo říkal, že se tam dají nakoupit potraviny a léky. Nějaký člověk utíkal po ulici a oni ho složili na asfalt. Nás nechali kleknout. My jsme jim řekli: Nechte nás být, my jen jdeme domů. Jsme pokojní občané,“ popsal jiný obyvatel vesnice.
Rabování a hodování
Buča byla blahobytným předměstím Kyjeva ukrytým mezi borovicovými lesy. V luxusním bytovém komplexu si ruské okupační síly zřídily ubikace. Ve vyrabované kuchyni si ruští vojáci užívali alkoholové večírky.
Venku před domem obyvatelé obhlížejí škody. „Přijeli jsme se podívat, co zničili v našich kancelářích, protože i tam žili lidé, kteří napadli naši zemi,“ popsal obyvatel Bohdan.
Vrátit se domů není tak jednoduché. Po ostřelování přichází další riziko, miny. Jsou všude. „Dostáváme informace o tom, že tady nebo tam je nevybuchlá mina, třeba na zahradě v zemi. Včera jsme viděli nevybuchlý minometný granát, jak trčí z asfaltu,“ popsal policista z Kyjeva Jurij.
Na mnoha místech stojí zbytky vojenské techniky. Do města mezitím míří humanitární pomoc. Buča je osvobozena, ale jméno tohoto města bude už navždy spojeno se smrtí a utrpením.
