Úzké uličky plné domů se sněhově bílými zdmi – na první pohled se může zdát, že bílá městečka jsou po Andalusii rozesetá, jako by je někdo obkreslil přes kopírák. Opak je ale pravdou. Každé městečko má svou jedinečnou duši, svůj půvab nebo jak Španělé říkají duende, kterým zaujme a najde si své trvalé místo ve vzpomínkách návštěvníků.
Labyrint bez Minotaura
K nejznámějším ukázkám typické bílé architektury patří Albaicín – jedna ze čtvrtí Granady. I když Albaicín patří spolu s Alhambrou – maurským palácem majestátně „sedícím“ na vrcholu protějšího kopce - na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, turisté do něj často zavítají, aniž by věděli, co je čeká. Při pohledu z hradeb Alhambry totiž Albaicín vypadá jen jako malá mozaika bílých teček. Jenže v labyrintu jeho uliček, bílých zdí porostlých až kýčovitě barevnými keři a tajemných zákoutí, se dá ztratit na dlouhé hodiny.
Úzké uličky Albaicínu skýtají stín, který mění procházku čtvrtí i v horkém andaluském létě v docela příjemný zážitek, a tak vám ani nevadí, že vás úzké uličky vedou do pěkně strmého kopce. Dole na úpatí hory najdete spoustu krámků s oblečením nebo korálky, které nezapřou arabského ducha. A je tu i několik restaurací, díky nimž se budete cítit, jako by se pilot vašeho letadla spletl a omylem přistál o pár kilometrů a jedno moře dál – v Maroku nebo Tunisu (i když nutno dodat, že v porovnání s africkými městy je Albaicín nesrovnatelně čistší).
Čím víc ale budete stoupat vzhůru, bude krámků ubývat. A přibývat bude pouličních umělců. Na kamenných schodech kdesi v půli kopce natrefíte třeba i na pouličního muzikanta, který temným hlasem zpívá o lásce, kterou ztratil. Prostranství na vrcholku kopce jen několik kroků od kostela, odkud můžete dlouze vychutnávat nádherný pohled na Alhambru na protějším kopci, zase patří malířům. Koupit si u nich můžete malý kousek Granady na památku. Vedle nich tu ale také potkáte nejrůznější prodejce ručně vyráběné bižuterie.
Zatímco při cestě nahoru ke kostelu určitě bloudit nebudete, vymotat se albaicínským labyrintem zpět do centra Granady je docela problém. A dost možná si v bílých uličkách dlážděných kluzkými kameny budete připadat jako pokusná myš. Uličky totiž takřka bez varování zatáčí do úplně jiného úhlu, než jste původně čekali. Tam, kde jste zdálky tušili průchod, jsou najednou zavřené dveře. Albaicín jako by nechtěl návštěvníky pustit ze svého srdce. I to ale k jeho kouzlu patří.
Ubrique – neobjevená perla Andalusie
Granada se svou Alhambrou a Albaicínem každoročně přiláká tisíce turistů. Avšak nemáte-li rádi davy v zádech ani krámky plné pohlednic a kýčovitých suvenýrů, pak právě vy byste měli navštívit Ubrique. Tohle pueblo blanco leží ani ne 300 kilometrů od Granady, což je v rozlehlém Španělsku takřka zanedbatelná vzdálenost, a zatím zůstává stranou zájmu turistů. Ono vlastně není divu. Ubrique totiž leží uprostřed parku Sierra Grazalema a jak už to tak v horách bývá, cesta k němu vede jen po úzkých silničkách, na nichž se stěží vyhnou dvě auta a které se vinou jako had po prudkých stráních mezi kmeny korkových dubů.
Cesta do Ubrique není jednoduchá, zato vás přivede do zcela nedotčeného koutu Andalusie. Bílé městečko se zhruba 5 tisíci obyvateli je pevně zasazené do skalního masivu. Skála tu dokonce vrůstá i do některých domů. V porovnání s Albaicínem jsou ulice sice o poznání širší, zato tohle horské městečko nemá punc skanzenu. I když se ve zdejších ulicích nemotají davy turistů, bývá tu živo - ale jinak než v Granadě - žije to tu tak nějak typicky, španělsky.
Podobně jako Granada i Ubrique se jako bílý závoj rozprostírá po svazích hory, což slibuje nezapomenutelné výhledy. Asi nejkrásnější výhled na město je od mále kapličky nad ním anebo z vedlejšího kopce, na němž najdete zbytky předchůdce Ubrique – antické osady Ocuris, jejíž datované kořeny sahají až do druhého století před Kristem. Ani tady to turisty nijak nehýří (není divu, na Ocuris vás z hlavní silnice nenasměruje jediná cedule), a tak si budete moci jedinečný pohled na Ubrique pod vámi vychutnat nikým nerušeni.
Vive ahora - fiesta!
K velkým událostem v Ubrique patří tradiční fiesta de gamón, která se tu každoročně koná začátkem května a má připomínat vítězství Španělů nad francouzskou převahou. Těsně před fiestou běhají Španělé celé dny po okolních kopcích a hledají typickou rostlinu - gamón -vzdáleně připomínající diviznu. Její stonky si pak v otýpkách vezmou do nočních ulic města a nahřívají je nad rozpálenými ohni. Když nahřátými stonky praští o chodník, vydá rostlina podobný zvuk jako pistole. Jenže musíte stonek správně nahřát, což si žádá praxi a zkušenosti. Zvláštní, že ty největší většinou mají malé děti, které pobíhají kolem velkých ohnišť takřka bez dozoru, což našince často vyděsí. Ale Španělé jsou prostě pohodáři a s ničím si hlavu nelámou.
Ubrique je městem kůže. Kožené kabelky, pásky a peněženky se tu vyrábí a prodávají takřka na každém rohu. Kdo by ale čekal velké nevzhledné továrny, mýlil by se. Dílny, v nichž se kůže zpracovává, se nachází za zdmi zcela obyčejných domů. Šicí stroje a typické klepání speciálního kladívka můžete slyšet nejen z dílen, ale i z celé řady soukromých bytů. Práce na černo - to je vysvětlení, jak Ubrique, kde se podle statistik míra nezaměstnanosti blíží 50 % a mezi mladými dokonce dosahuje 62 %, může dál fungovat, jak tu mohou lidé žít.
To, jak se tu lidé živí, ale nic neubírá z jejich nesmírné pohostinnosti. A protože tu na cizince nejsou zrovna moc zvyklí, kdykoliv usednete třeba do restaurace, budou si místní přisedávat a s přítelským úsměvem na rtech vyzvídat, kde jste se tu vlastně vzali. Dlužno jen dodat, že jinak než španělsky se v Ubrique nedomluvíte. Angličtina tu v kurzu zrovna moc není. I tak se ale dá s místními domluvit - energičtí Španělé se totiž umí vyjadřovat i jinak než jen slovy. A při konverzaci s maximálním nasazením rukou a nohou se zcela určitě pobavíte.
Jak se žije v bílých domech?
O atmosféře a vnějším vzezření pueblos blancos jsme si už řekli mnoho, na závěr se ale pojďme podívat ještě do jejich útrob. Jak se vlastně žije za sněhově bílými zdmi typických andaluských domů?
Bílé domy poskytují spíš stísněné bydlení, pokoje jsou v nich maličké a některé ani nemívají okna. V letních vedrech je v nich příjemný chládek, aniž by bylo třeba užívat klimatizaci. Zato v zimě nebo i v chladnějším jarním počasí, kdy teploty nevystoupí nad 16 stupňů Celsia, ale musíte počítat s tím, že v zajetí bílých zdí budete trpět pořádnou zimou. Jih Španělska nezná topení, a tak dost možná budete přes poledne větrat, abyste studenou „márnici“ proměnili alespoň v trochu příjemné místo k životu. A možná taky zjistíte, proč mají Andalusané na stolech dlouhé ubrusy až k zemi. Pod ně totiž umisťují „klícku“ s rozžhaveným uhlím. Toto poněkud primitivní, nicméně nesmírně účinné zařízení zahřívá stolovníkům nohy a dlouhý ubrus teplo lépe udrží. Tak se žije v zemi, kde je v průměru 320 slunečných dnů v roce.
