Ivo Rotter se narodil v prosinci roku 1930 do smíšeného manželství. Maminka Anna byla katolička, otec Felix byl židovského vyznání. Gestapo ho zatklo a uvěznilo hned na začátku druhé světové války, později zahynul v koncentračním táboře. Maminka byla totálně nasazená. Ivo prožil konec války ve sklepě u příbuzných. Vzpomínky na kryt se mu vracejí i při sledování aktuálních zpráv z Ukrajiny.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Otec Iva Rottera Felix měl v Rožnově pod Radhoštěm lékařskou praxi, byl aktivní v řadě spolků, všestranným sportovcem a Sokolem. Finančně podporoval umělce a byl spoluzakladatelem valašského skanzenu. Šťastný život rodiny změnila druhá světová válka.
„Otce zatkli poprvé jako rukojmí, pak byl zatčen znovu v únoru 1940, byl odsunut do Uherského Hradiště a později do Kounicových kolejí. Nám vybrali byt. Přišlo gestapo. Otec byl nimrod, měl nějaké zbraně, ty si vzali, rádio si odnesli. My jsme měli rádio s gramofonem, to něco bylo,“ vzpomíná Ivo, kterému bylo tenkrát deset let.
V roce 1943 deportovali otce, už se žlutou hvězdou na kabátě, do Osvětimi. Zemřel v pobočném táboře Sosnovec. Rodině po něm zbyl jen balíček s oblečením a učebnice angličtiny, kde pod vazbou našli vzkaz: „Nejdražší, nikdy nevěřte, že jsem svůj život sám ukončil. Takového činu bych nebyl schopen a hnusí se mi. Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého. Všechen můj život patří Vám a jen Vám,“ čte Ivo Rotter.
V koncentračních táborech zahynula většina Ivových příbuzných z otcovy strany. Přežila jen babička a jedna z tatínkových sester.
Válka mění lidi
Tatínek dostal in memoriam za odbojovou činnost Československý válečný kříž. Kdo ho udal a jak zemřel, se Ivo dozvěděl až mnohem později. „Mezi blízkými lidmi bylo hodně zrádců. Nedovedete si představit, když přijde taková těžká doba, co lidi nadělají škody okolo sebe,“ říká Ivo.
Rodiče se už na počátku války rozhodli pro formální rozluku. Maminka byla totálně nasazená v Rakousku. Ivo, kterého nechali na oko pokřtít, zůstal v Blansku u příbuzných. „Konec války jsem prožil ve sklepě, to si nedokážete představit, jak to působí na lidi takový sklep. Měli jsme strach, utekli jsme do lesa, ale tam se všechno rozléhá mnohem víc, je to mnohem nebezpečnější, tak jsme se hned zase vrátili do krytu. Válka je strašná,“ popisuje pamětník.
Někdy Bůh zavře oči…
Před jedenácti lety navštívil Ivo Rotter s dcerou v Izraeli Památník Šoa a Zeď nářků, hodně to pro něj znamenalo. „Já jsem se postavil u té Zdi nářků a řekl jsem: Já sem patřím. Pro mě je náboženství trochu něco jiného, já věřím, ale není to pro mě náboženství,“ líčí.
Válku považuje Ivo Rotter za jednu z nejhroznějších věcí. Vzpomínky na kryt se mu vracejí i při sledování aktuálních zpráv z Ukrajiny. „Někdy zavře Bůh oči na okamžiky, které se nám zdají být roky, pak vládnou blázni a moudří jsou otroky, pak mluví nemocní a zdraví mlčí, zlí poroučí a dobří se schovají. Pak ale Bůh zase otevře oři a vše je zas stejné, jako předtím, ba lepší,“ čte z otcovy pozůstalosti ještě jeden zápis Ivo Rotter. „Takový asi je život,“ uzavírá.
