Mladá učitelka Jiřina Čechová vykládala žákům na konci 60. let dějepis po svém. Protože se aktivně zapojila do odporu proti tehdejšímu režimu, zakázali jí nakonec komunisté učit. Pracovala v zemedělství, ale také překládala knihy, podepsala Chartu77 a po sametové revoluci byla členkou Občanského fóra. „Z boje se neutíká,“ reagovala na nabídku k emigraci.
Jiřina Čechová se narodila před 83 lety v Bezkově na Znojemsku. Její otec, bývalý československý legionář, v tamní škole působil jako řídící učitel. Studovala na gymnáziu ve Znojmě s nadáním pro matematiku a zájmem o historii.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Nakonec zvítězil dějepis. Studovala na Filozofické fakultě Karlovy univerzity obor archivnictví. „Když jsme dělali přijímací zkoušky, tak onemocněl kádrovák. A přijali celou řadu studentů, které by normálně nepřijali. Některé z nich pak vyhodili, třeba dceru politického vězně. Ale zůstala tam třeba moje nejlepší kamarádka Edita, dcera evangelického faráře. Pak byl ještě v té naší partě i pozdější arcibiskup a kardinál Miroslav Vlk,“ vzpomíná.
Promovala v roce 1960. Absolventi se ale nemohli sami rozhodnout, kde budou pracovat. Čechová dostala tak zvanou umístěnku do archivu v Pelhřimově. Po kurzu pedagogiky se jí pak podařilo dostat místo na gymnáziu ve Znojmě.
Učila jen pět let
„Učila jsem tam od roku 65 do roku 70. A byla to doba, kdy už vycházely knihy. Vyšel Solženicyn a vyšlo všelicos, co bylo zakázané, a čeští historici ukazovali chyby, jaké byly třeba v procesu se Slánským. A to všechno já jsem už mohla učit, protože jsem měla oporu v některých časopisech a knihách. A když mně to ředitel jednou vytkl, že to dělám špatně, tak jsem ho odkázala na Dějiny a současnost, kde vyšel článek,“ vypráví pamětnice.
Když do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla vojska Varšavské smlouvy, vracela se Čechová ze služební cesty z Francie. „V tom vlaku z Mnichova do Prahy se mnou jela většina Čechů, ale i Němci, kteří říkali, ať nejezdíme domů a vzpomene si, co se dělo v Maďarsku, když tam potlačili to povstání. Kolik jich odvezli na Sibiř. Říkali, ať zůstaneme u nich, že nám pomůžou i se zaměstnáním. A já tenkrát pyšně jsem jim řekla: Z boje se neutíká.“
Tak přijela do Prahy. „ Viděla jsem popsaný Václavák různými transparenty. Musela jsem jet z Prahy stopem. Stopaře všichni brali. Byla to taková soudržnost. To jsem nezažila nikdy před tím a po tom,“ popisuje.
Ve Znojmě hned spěchala do školy. „Kantoři a žáci už připravovali transparenty. V gymnáziu ve sklepě začali vydávat takové noviny, které jsem pak věnovala do archivu,“ říká.
V roce 1970 dostala výpověď s odůvodněním, že mladá učitelka společně s dalšími třemi kantory ohrožují výchovu na socialistické škole.
„Jedna otázka byla, jestli dosud souhlasíme s Dvěma tisíci slov. Tak já jsem řekla ano. Druhá, jestli souhlasíme se současnou politikou vlády, tak já jsem řekla ne. Na základě toho nás vyhodili,“ vzpomíná Jiřina Čechová.
Když je člověk nešťastný, má si koupit voly a orat
Podobně jako budoucího manžela, který byl v posledním ročníku studia práv. Jinou než manuální práci už od té doby ani jeden z nich nedostal. Muž získal místo u železnice. A tak deset let žili v drážním domku, chovali zvířata, obdělávali pole. „Tak jsem orala, ono se to pode mnou obracelo, když jsem přišla domů, říkala jsem si, že si musím přečíst Ovidia, protože Ovidius říkal, že když člověk je neštatný a trpí nešťastnou láskou, že si má koupit voly a orat,“ říká učitelka.
Na mateřské přeložila Orwellovu Farmu zvířat
Když čekala syna a musela odpočívat, přeložila Farmu zvířat George Orwella, v socialistickém Československu zakázanou knihu. „Moje první setkání s estébáky bylo krátce po Chartě. Já jsem ji nepodepsala, ale oni nás s mužem chtěli obvinit, že ji rozšiřujeme,“ vzpomíná. S chartisty a Václavem Havlem se poprvé setkala v Lánech při vzpomínce na Tomáše Garrigua Masaryka. „Pak jsem dávala lidem podepsat petice. Po vzoru z doby jezuitské jsem je schovávala u nás v chlívku, aby je nenašli,“ říká.
Chartu podepsala na jaře roku 1988 na pohřbu Pavla Wonky. „A pak jsem chodila na celou řadu nepovolených, a dokonce jednu povolenou, to bylo na Kroupově náměstí, demonstrací. Začali mě sledovat, chodili za mnou. Já jsem měla v patách dva estébáky, ale chovali se slušně,“ podotýká.
Vždycky měla u sebe knihu, teplé ponožky a pití
StB Jiřinu Čechovou zadržela několikrát v Praze i v Brně a vyslýchala. Měla zakázaný vstup do hlavního města. To ji ale neodradilo. „Kdykoliv jsem někam jela, třeba do té Prahy, měla jsem knížku, ponožky a vodu v lahvičce. Kdyby náhodou…,“ popisuje.
Po sametové revoluci působila ve znojemském Občanském fóru. Vrátila se na gymnázium a do svých 69 let učila dějepis a latinu. Teď žije v Lukově a stále, pokud cítí náznak nesvobody a nespravedlnosti, neváhá postavit se proti. Stejně jako neváhala v roce 1968 vrátit se do okupovaného Československa. „Já bych se vždycky vrátila, protože i za toho komunismu, i když mě vyhodili z práce, já jsem se nenechala zlomit. Já jsem zůstala sama sebou i v komunismu,“ uzavírá vyprávění.
