Na začátku 50. let minulého století ukrývali rodiče Věry Jirákové (Hejtmánkové) švagra prostřední dcery Cyrila Slámu, který v té době spolupracoval s britskou tajnou službou. Agent komunistům utekl do zahraničí, pomstili se ale na rodině. Všichni příbuzní skončili ve vězení, děti v dětském domově. Věře Jirákové nebylo ještě ani sedmnáct let, když ji zatkli.
Pomsta na rodině. Všechny příbuzné agenta Slámy komunisté uvěznili, Věra Jiráková byla nejmladší z nich
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Na osudný 12. únor roku 1952 si Věra Jiráková pamatuje dodnes. Vracela se z práce v modřické Biochemě domů do Nosislavi a po cestě se stavila u své sestry v Želešicích, kam nesla nějaký dopis.
„Když jsem přicházela, tak tam stál hlouček lidí a říkali, že celou rodinu pozatýkali. Já jsem se v tu ránu obrátila a šla pěšky zpátky do Modřic, sedla na autobus a jela domů. Tam jsem to našim říkala. Otec byl odevzdat mléko, přišel domů a nebylo to ani deset minut a v tom někdo zvonil. Přišli estébáci a prý oblečte se, půjdete s námi,“ popisuje Věra Jiráková.
Rodiče Věry ukrývali Cyrila Slámu od srpna 1951 do počátku roku 1952. Tenkrát spolupracoval s britskou tajnou službou a zapojil se do mnoha odbojových akcí. Spolu s bratrem Věroslavem a dalšími organizoval útěky přes železnou oponu a získával informace.
„My jsme bydleli blízko kostela, on chodil do toho kostela a tam vysílačkou vysílal. Došlo to tak daleko, že ho někdo odhalil a tím pádem vyšlo najevo, že k nám chodí,“ vysvětluje Věra Jiráková. Cyril Sláma pak uprchl do Rakouska a vrátil se jako agent chodec. Byl ale dopaden a donucen tajnou policií ke spolupráci.
7 minut
Paměťová stopa: Pomsta na rodině
Rodina sloužila jako rukojmí
V únoru 1952 odcestoval do Rakouska jako dvojitý agent, britským partnerům ale všechno řekl. Komunistický režim se pak pomstil na jeho nejbližších. Všichni, kteří byli spjati s rodinou Slámových, Státní bezpečnost pozatýkala. „Jeli jsme na Brno a před Brnem nám zavázali oči, abychom neviděli, kam jedeme. Odvezli nás na Příční, odkud jsme chodili k výslechu, po schodech nahoru, také se zavázanýma očima,“ popisuje Věra Jiráková.
Komunisté jí dávali za vinu, že to, co rodiče dělají, neoznámila. „A když jsem nechtěla mluvit, tak mě málem doliskali, cloumali se mnou. To víte, že jsem si poplakala, ale co mi to bylo platný,“ vzpomíná.
Věra nakonec tři měsíce strávila ve vyšetřovací vazbě na Příční ulici, ve věznici pro mladistvé v Tišnově a před soudem několik dnů i ve věznici na Cejlu. Pro trestný čin vyzvědačství byli všichni z rodiny Hejtmánkovi odsouzeni k vysokým trestům. Otec dostal deset let, matka pět, nejstarší sestra sedm, prostřední sestra šest, její manžel Věroslav Sláma pětadvacet a nezletilá Věra dostala dva a půl roku.
Děti Cyrila Slámy skončily v dětském domově, dceru Věroslava si vzala do péče sestřenice. „Říkali, že v tom roce 1952 to byly nejvyšší palety, které dávali. Říkala jsem si, že si to nezasloužím, že jsem mladá, ale komunistům to bylo jedno,“ popisuje své tehdejší pocity paní Věra.
Z vězení jí pomohl budoucí manžel
Po soudu odvezli Věru do Tišnova a pak do nápravného ústavu pro mladistvé v Zámrsku. Pustili ji o půl roku dřív na žádost jejího přítele na podmínku. Rodině byl zkonfiskován veškerý majetek, Věra se ocitla naprosto bez prostředků. Krátce žila u prarodičů v Nikolčicích a pak se vdala. „Přišla jsem do těch Nikolčic, zůstalo mně jen to, co jsem měla na sobě, bez peněz a bez všeho,“ vzpomíná.
Svatební fotografie Věry a Jana Jirákových
Než se celá rozbitá rodina setkala, uplynula řada let a všichni museli začínat od nuly, hledat si zaměstnání, bydlení, budovat vztahy s dětmi. Cyril Sláma svoje děti už neviděl nikdy, pod jménem Sadler zemřel v roce 1988 v Zimbabwe.
Věra Jiráková žije ve Vojkovicích se synem, za odbojovou činnost dostala vyznamenání a několikrát se vrátila i na Cejl. „Chvílema jsem se úplně třepala, protože jsem si tam na to vzpomněla. Špatný pocit to byl, nepřeju to nikomu,“ uzavírá své vyprávění Věra Jiráková.
