Kyperská krize obrátila pozornost finančních kruhů a ministrů financí Evropské unie – a hlavně eurozóny – k daňovým rájům. Není to poprvé v tomto století, tedy přesněji řečeno není to poprvé od počátku světové bankovní a finanční krize na přelomu let 2007 a 2008, co se zřetelně ukázalo, že nebýt úniku evropských peněz do daňových rájů, nebyla by evropská dluhová krize tak vážná.
Svět podle Zdeňka Velíška (246)
Daňový ráj – „vnitřní nepřítel“ měnové unie
Kypr přišel trochu nevinně k té cti být do budoucna mementem škod, které může napáchat zhroucení několika bank v daňovém ráji. Ale nic už s tím nenadělá: zapsal se do zatím mladých dějin eura a eurozóny jako první odstrašující případ. Proč k té „cti“ přichází nevinně, když nepochybně je opravdu tím, čemu se říká daňový ráj?
Protože nebýt řecké krize, nebylo by pravděpodobně ani kyperské krize a Kypr by dnes nebyl bolákem na těle už dost bolavé Evropy. Na druhé straně, pokud se osvědčí atypické řešení kyperské krize, jaké zvolily Evropská unie a MMF, dostane se Kypr do učebnic ekonomiky jako „case study“, jako modelový případ záchrany státu, který – jak se teď začalo říkat – se neměl nikdy stát součástí měnové unie, a to kvůli své fiskální praxi, která z něho dělá daňový ráj. (Mimochodem je to také učebnicový příklad toho, že měnová unie těžko může přežít bez zavedení fiskální unie.)
Případ Kypru ukázal, že existence daňového ráje v systému jednotné měny je časovanou bombou. Vybuchne tehdy, když banky – pracující s kapitálem daleko větším, než je HDP státu, v němž mají sídlo a který není schopen je dostatečně kontrolovat, natožpak cokoli garantovat – postaví ten stát před perspektivu finančního krachu a ostatní členské státy měnové unie (eurozóny) před problém kolektivního zachraňování státu, jenž unii vlastně podkopává.
V případě Kypru se rozhodlo zapojit do řešení bankrotu této členské země eurozóny samotné kyperské banky, ba i jejich klienty, kteří do nich uložili více než sto tisíc eur. Tato nová strategie pro pomoc kolabujícímu daňovému ráji, jejíž součástí je vynucená „svépomoc“ bank, z nichž krize vzešla, dostala okamžitě jméno: bail-in, aby se odlišila od desítek bail-outů, tedy od pomoci spočívající na ochotě ostatních členských zemí daného celku zaangažovat vlastní kapitálové zdroje do stabilizace postižené země nebo přímo jejích bank v rámci „záchranného balíčku“ a v zájmu společné měny a společné stability.
To není všechno: Krom toho se v EU začalo připravovat odstranění bankovního tajemství v členských zemích považovaných za bankovní ráje. Je to, krom některých jiných s méně „dumpingovými“ daňovými systémy, Rakousko a Lucembursko. O tom, že jejich vládní místa už projevila ochotu na tomto opatření spolupracovat, přišly už první nepotvrzené zprávy. Důležité je v této záležitosti i chování Švýcarska, které sice není v EU, zato ale jeho banky, jak se dá soudit podle mnoha afér, jsou skrýší pro nezdaněné peníze velkého počtu evropských podniků, podnikatelů i podnikavců. Jsou-li ti podnikavci z řad vládních politiků, může to rozvracet zaběhnuté politické systémy.
Jak skoncovat s daňovými ráji?
Na demontáž daňových rájů v tuto chvíli nejvíc naléhá francouzský prezident. Má kvůli nim doma velkou nepříjemnost. Jak je teď už dobře známo, ministr rozpočtu jeho vlády, dnes už bývalý ministr Jerôme Cahuzac, uložil pár nezdaněných miliard právě do některé ze švýcarských bank. Prezident nic netušil, a to je chyba; nebo tušil či věděl, a to je chyba ještě větší. Aféra slouží opozici k pokusu svrhnout celou vládu. Hollande ihned vyhlásil řadu opatření proti utajovaným operacím francouzských bank s daňovými ráji, i proti politikům neplatícím doma daně. Naprosto bezprecedentní je právě zavedená povinnost ministrů jeho vlády učinit veřejná majetková přiznání. Doba, kdy píšu tyto řádky – pondělní večer – je právě okamžikem jejich zveřejnění na internetové stránce francouzské vlády.
Francouzi pomalu zjišťují, že „úspěšnost“ jejich současného prezidenta bohužel skoro v ničem nepřevyšuje „úspěšnost“ jeho předchůdce, kterému kvůli nesplnění volebních slibů odmítli svěřit osud země na druhé prezidentské období. Dnes si s hořkým úsměvem připomínají – i v novinových karikaturách – jeho výrok: „S daňovými ráji jsem už skoncoval.“
Daňové ráje nelze zakázat. Dokonce ani, když jsou uvnitř jednotné evropské struktury a prokazatelně tam škodí. Daňová politika je v kompetenci národních vlád. Země a nadnárodní struktury (jako EU), které mají legitimní zájem na likvidaci daňových rájů, na to tedy musí jít z druhé strany: ve své legislativní kompetenci přijmout taková opatření, jaká způsobí, že daňové ráje zajdou na úbytě. Taková opatření jsou teď v Evropské unii in statu nascendi (= ve stavu zrodu). Nejbližší summit je má projednávat. Vrátíme se k nim.