Není to Izrael. Tentokrát se však Libye dostala i do hledáčku českých médií. Evakuace ambasád včetně české, střety mezi milicemi, destrukce mezinárodního letiště v Tripolisu, stovky mrtvých, těžké boje ve východolibyjském Benghází – to vše je jen část projevů násilí a chaosu, které v posledních týdnech zaplavily Libyi. A mezi tím vším rozvratem stojí libyjský stát, jehož nově zvolený parlament si udělal nucené "výjezdní zasedání“ na východu země, aby se vůbec mohl poprvé sejít; civilisté, z nichž tisíce musely opustit své domovy; a cizinci, kteří se ze země snaží houfně prchnout.
Po bitvě generálem
Současný vývoj není vlastně nijak překvapivý, neboť jde o pokračování dosavadního zhoršování situace v zemi, která se pro následující měsíce, ne-li pár let, nachází pravděpodobně za bodem návratu a bude mít co dělat, aby se nestala zhrouceným státem. Libye je pro Západ specifickým případem arabského jara a to ze dvou důvodů. Jednak jde o jedinou zemi, kde Západ přímo intervenoval, a jednak se ostře liší od iráckého scénáře, protože Libye byla, s trochou nadsázky, ponechána Západem vlastnímu osudu, respektive bez okupačních sil, v naději, že se tak dokáže lépe stabilizovat.
U tak mladé a komplikované společnosti se to však ukázalo být chybou, protože absence dostatečně silné jednotné národní identity, tvrdé ruky státu a fungující občanské společnosti vytvořila prostor pro to, aby společnost ovládlo to nejhorší, co se v ní nachází. Západ si bohužel nemůže dopřát vizionářský luxus libanonského prezidenta Fuáda Šihába, který před občanskou válkou v zemi v roce 1970 na základě své osobní zkušenosti veřejně konstatoval, že její společnost není navzdory všemu jeho úsilí o sociální reformy připravena začít fungovat jako moderní stát a rozhodl se proto o post hlavy státu již znovu neusilovat. I kdyby si nyní Libyjci podobně jako Libanonci 70. let ještě nedokázali vládnout sami, Západ nemůže zůstat stranou či se věnovat pouze krátkodobým řešením. Destabilizovaná Libye je hrozbou i pro EU.
Co je třeba
Občas k nastolení míru stačí málo. V libanonském Tripolisu spolu bojovaly místní milice řadu měsíců. Poté, co armáda pochytala jejich vůdce, nastal rázem klid a jednotlivé náboženské komunity se opět začaly starat především samy o sebe. Libye ale nemá akceschopnou armádu, která může dát tvrdou lekci samozvaným vládcům. A přiznejme si to: přes všechno vzývání demokracie by dnes část Libyjců ráda respektovala kohokoliv, kdo jim zajistí bezpečnost. Libyjský stát na to však nemá sílu a mezinárodní organizace vůli. Možná by se světové společenství mělo přestat zaobírat plány na to, co vše je třeba v Libyi změnit, a koordinovaně se soustředit především na pomoc s vybudováním státu, jenž milicionáře sociálně a politicky integruje a posléze i odzbrojí. Jen tak lze většinovému usedlému obyvatelstvu na severu země poskytnout klid a státu pak tolik potřebnou stabilitu, bez níž není možné získávat a distribuovat ropné bohatství, jehož část je nutno zpočátku využít ke koupi klidu některých kmenů v periferních, leč pro bezpečnost a těžbu přírodního bohatství země přesto důležitých, oblastech.
Galerie:
Další případ arabské zimy?
Vše, k čemu se Západ v severní Africe a na Blízkém východě snížil, či naopak vše, k čemu neměl odvahu, jej dříve či později dostihlo. Dnešní doba není výjimkou. Krátkozraké počínání Spojených států v Iráku kombinované se schizofrenním přístupem Západu k podpoře syrských povstalců mělo ve výsledku lví podíl na vzniku nemesis zvané Islámský stát, která se dnes pomalu přibližuje k Bagdádu a Damašku. V Libyi zase Západem nedostatečně řešený rozvrat státu a společnosti otevřel dveře mezinárodnímu terorismu a africkým migrantům do Evropské unie. Chaos se navíc vzájemně umocňuje a šíří. Libyjci proto například bojují v Sýrii, Syřané v Libyi. Tunisko v obavách z příchodu uprchlíků zavírá hranice a egyptský režim se obává přílivu libyjských zbraní. Celé se to tedy na sebe nabaluje jak sněhová koule a čím déle bude Západ stát stranou, tím horší to bude.
