Země, kde je benzín tak vzácný jako chleba. Země, kde máte v těchto dnech co dělat, abyste vůbec našli pekárnu, kde se dá chleba koupit. Země, kde na mezinárodním letišti zkrotí uprostřed chaotické přestřelky plameny šlehající z rozstřílených zásobníků paliva jen proto, aby znovu vzplály poté, co je zasáhla další vlna raket, jež na sebe ze svých zdánlivě bezedných zásob vytahují místní milice. To je Libye dneška.
Hasiči pod palbou aneb Libye dneška
Není to Izrael. Tentokrát se však Libye dostala i do hledáčku českých médií. Evakuace ambasád včetně české, střety mezi milicemi, destrukce mezinárodního letiště v Tripolisu, stovky mrtvých, těžké boje ve východolibyjském Benghází – to vše je jen část projevů násilí a chaosu, které v posledních týdnech zaplavily Libyi. A mezi tím vším rozvratem stojí libyjský stát, jehož nově zvolený parlament si udělal nucené "výjezdní zasedání“ na východu země, aby se vůbec mohl poprvé sejít; civilisté, z nichž tisíce musely opustit své domovy; a cizinci, kteří se ze země snaží houfně prchnout.
Po bitvě generálem
Současný vývoj není vlastně nijak překvapivý, neboť jde o pokračování dosavadního zhoršování situace v zemi, která se pro následující měsíce, ne-li pár let, nachází pravděpodobně za bodem návratu a bude mít co dělat, aby se nestala zhrouceným státem. Libye je pro Západ specifickým případem arabského jara a to ze dvou důvodů. Jednak jde o jedinou zemi, kde Západ přímo intervenoval, a jednak se ostře liší od iráckého scénáře, protože Libye byla, s trochou nadsázky, ponechána Západem vlastnímu osudu, respektive bez okupačních sil, v naději, že se tak dokáže lépe stabilizovat.
U tak mladé a komplikované společnosti se to však ukázalo být chybou, protože absence dostatečně silné jednotné národní identity, tvrdé ruky státu a fungující občanské společnosti vytvořila prostor pro to, aby společnost ovládlo to nejhorší, co se v ní nachází. Západ si bohužel nemůže dopřát vizionářský luxus libanonského prezidenta Fuáda Šihába, který před občanskou válkou v zemi v roce 1970 na základě své osobní zkušenosti veřejně konstatoval, že její společnost není navzdory všemu jeho úsilí o sociální reformy připravena začít fungovat jako moderní stát a rozhodl se proto o post hlavy státu již znovu neusilovat. I kdyby si nyní Libyjci podobně jako Libanonci 70. let ještě nedokázali vládnout sami, Západ nemůže zůstat stranou či se věnovat pouze krátkodobým řešením. Destabilizovaná Libye je hrozbou i pro EU.
Co je třeba
Občas k nastolení míru stačí málo. V libanonském Tripolisu spolu bojovaly místní milice řadu měsíců. Poté, co armáda pochytala jejich vůdce, nastal rázem klid a jednotlivé náboženské komunity se opět začaly starat především samy o sebe. Libye ale nemá akceschopnou armádu, která může dát tvrdou lekci samozvaným vládcům. A přiznejme si to: přes všechno vzývání demokracie by dnes část Libyjců ráda respektovala kohokoliv, kdo jim zajistí bezpečnost. Libyjský stát na to však nemá sílu a mezinárodní organizace vůli. Možná by se světové společenství mělo přestat zaobírat plány na to, co vše je třeba v Libyi změnit, a koordinovaně se soustředit především na pomoc s vybudováním státu, jenž milicionáře sociálně a politicky integruje a posléze i odzbrojí. Jen tak lze většinovému usedlému obyvatelstvu na severu země poskytnout klid a státu pak tolik potřebnou stabilitu, bez níž není možné získávat a distribuovat ropné bohatství, jehož část je nutno zpočátku využít ke koupi klidu některých kmenů v periferních, leč pro bezpečnost a těžbu přírodního bohatství země přesto důležitých, oblastech.
GALERIE
Bitva o Tripolis
Další případ arabské zimy?
Vše, k čemu se Západ v severní Africe a na Blízkém východě snížil, či naopak vše, k čemu neměl odvahu, jej dříve či později dostihlo. Dnešní doba není výjimkou. Krátkozraké počínání Spojených států v Iráku kombinované se schizofrenním přístupem Západu k podpoře syrských povstalců mělo ve výsledku lví podíl na vzniku nemesis zvané Islámský stát, která se dnes pomalu přibližuje k Bagdádu a Damašku. V Libyi zase Západem nedostatečně řešený rozvrat státu a společnosti otevřel dveře mezinárodnímu terorismu a africkým migrantům do Evropské unie. Chaos se navíc vzájemně umocňuje a šíří. Libyjci proto například bojují v Sýrii, Syřané v Libyi. Tunisko v obavách z příchodu uprchlíků zavírá hranice a egyptský režim se obává přílivu libyjských zbraní. Celé se to tedy na sebe nabaluje jak sněhová koule a čím déle bude Západ stát stranou, tím horší to bude.