Pálení čarodějnic v Liberci

Pálení čarodějnic po keltském způsobu. Čeští pohané mají na konci dubna Beltain

Zatímco každoročně koncem dubna v mnoha českých městech a vesnicích obvykle vzplanou ohně s figurínami čarodějnic, letos tradici opět kvůli pandemii postihnou koronavirová opatření. Svátek má ovšem dlouhou historii, „ohnivé“ oslavy totiž mají kořeny až v časech keltské kultury, kterou přitom dodnes vyznávají mnozí nadšenci či samozvaní věřící a duchovní. Pohané však během svátků nepořádají průvody čarodějnic ani nekladou figury do ohňů, nýbrž se hlásí k posvátné minulosti tradice.

 
Archivní záběr – účastníci svátku Beltain stojí v kruhu
Zdroj: ČT

Buřty, hořící hadrová napodobenina čarodějnice a průvod masek tvoří představu, kterou má ohledně „pálení čarodějnic“ zažitou mnoho Čechů.

Oslavám 30. dubna tradičně věnují pozornost také hasiči a bývají v pohotovosti, se svátkem jsou totiž neodmyslitelně spojeny vatry. Zažitým zvykem se proto stalo také to, že požárníci varují před používáním ohnišť, jelikož na přelomu dubna a května obvykle vládne teplé počasí, což pochopitelně zvyšuje riziko požárů.

Lidový obyčej pálení čarodějnic je v Česku stále živý, na některých místech se v klasické podobě udržuje už od 19. století. Původ svátku ale sahá hluboko do minulosti, už ve středověku se lidé báli čarodějnic.

Zapálená košťata ve středověku zaháněla nečisté síly

Hořící ohně podle starých lidových zvyků tehdy měly lidi ochránit před zlými silami. Poslední dubnová noc totiž zároveň patří takzvané Filipojakubské noci, která je také známá jako Valpuržina noc, tvrdí spisovatelka Michaela Neubauerová ve své knize Čarodějnické procesy na Jesenicku.

„Věřilo se, že v tuto magickou noc mají čarodějnice neobyčejnou sílu a slétají se na schůzky. Proto se prováděly různé pověrečné praktiky související s ochranou před čarodějnicemi. Chránil se zejména dobytek, a to pokropením vrat statků svěcenou vodou,“ uvádí Neubauerová.

Pálení čarodějnic
Zdroj: ČTK
Autor: David Taneček
Během večera o filipojakubské noci se lidé rovněž scházeli na kopcích, které byly považovány za rejdiště čarodějnic. Tam, podobně jako o svatojánské noci, rozdělávali vatry nebo zapalovali košťata namočená ve smůle a lidé je házeli za pronášení ochranných formulí vysoko do vzduchu. Cílem praktik bylo zahnání „nečistých sil“, stojí v knize.

Neubauerová zároveň přibližuje, že zapalování ohňů na filipojakubskou noc ještě před druhou světovou válkou souviselo výhradně s obranou před čarodějnicemi. V současné době je populární zvyk „pálení čarodějnic“ spojen především s oslavou konce temného zimního období a nastávajícím časem plodnosti nebo nového života.

Beltain jako keltský svátek plodnosti

Takový směr souvisí i se způsobem, jakým tradici vnímali staří Keltové. Ti noc z 30. dubna na 1. května slavili především jako svátek plodnosti a zrození. Říkali mu přitom Beltain, což v překladu znamená „jasný, zářivý oheň“, popisuje dokument ČT Naše tradice.

Lidé přírodnímu živlu totiž odjakživa přisuzovali božský a obětní význam. Keltové ohněm o Beltainu uctívali slunečního boha Belena, svůj duchovní svět přitom neoddělovali od toho pozemského. Vše bylo pro ně nějakým způsobem posvátné a mělo svá pravidla, která vycházela z pozorování přírody. Beltain pro staré obyvatele evropského kontinentu znamenal také začátek léta.

Křesťanská církev nicméně oslavy později převzala a pojala za své s tím, že se jí podařilo pohanský význam potlačit a lidé se pozměněným zvykům přizpůsobili. Výsledkem toho vznikla již dříve zmíněná tradice Filipojakubské noci, jež svůj název získala od sv. Filipa a Jakuba, jejichž svátek dříve připadal právě na 1. května.

Někteří lidé nicméně keltský způsob oslav dodnes vyznávají, vnímají ho jako svátek plodnosti a uctívají ho ve stínu obvyklých zvyků. 

Uvnitř pohanské komunity 

„Velikonoce jsou oslava jara, prvních kytiček a tak. Ty už máme za sebou a teď přichází ta divočejší část, kdy všechno roste a nespoutaně pučí. Symbolizuje to spojení muže a ženy,“ popsal pojetí Beltainu Pavel Ungr z Mezinárodní pohanské federace, jež podobně věřící lidi sdružuje.

V České republice totiž fungují spolky a organizace, v nichž se podobně uvažující lidé shromažďují a společně pořádají akce či rituály. Nejedná se však pouze o „keltsky“ uvažující věřící, někteří z nich se také věnují například jiným pohanským náboženstvím, třeba severským. Mnoho takovýchto skupin přitom společně slaví právě Beltain.

Archivní foto – keltové slavící v archeoskanzenu Nasavrky, součástí svátku bývá častokrát jídlo i pití
Zdroj: ČTK
Autor: Josef Vostárek

Novopohanství zažilo „boom“ v 90. letech

Co se týče počtu věřících, čísla se různí. Zatímco podle Ungra se v Česku při posledním sčítání nacházelo kolem osmi set vyznavačů, jeho kolega Filip Kubín, který spolupracuje s Českou pohanskou organizací, zase uvedl, že v rámci jejího on-line dotazování se přihlásilo k menšině přes osmnáct set lidí.

Oba se nicméně shodují v tom, že se mezi pohany řadí ještě mnohem více lidí, jelikož oficiální čísla zmiňují pouze ty aktivní, kteří se přihlásili. Pohanství podle nich začalo být vysoce populární zejména na začátku 90. let, lidé se mu ale věnovali i dříve za komunistického režimu.

„Keltství upadá, jeho boom byl po roce 1989. Přijde mi, že ten největší rozvoj české pohanství zažilo v roce 2004 a po něm následujících osmi letech. Bylo tu ohromné množství organizací, za posledních pět let ale zájem opadl,“ podotkl Ungr. Kubín to vidí trochu jinak: „Keltská kultura je stále živá. Počet vyznavačů stoupá, sice ne tak jako v 90. letech, ale stále více lidí se hlásí k pohanství.“

Některých společných setkání se podle něho zúčastnilo až tři sta lidí. Ta však, stejně jako mnoho dalších veřejných akcí, postihla koronavirová pandemie. Za poslední rok se kvůli vládním opatřením nemohly konat téměř žádné.

Pohanské organizace fungují po celém světě. Ungr i Kubín konkrétně zmínili Spojené státy nebo Velkou Británii a další evropské země.

„Pohani nad sebou nemají ucelenou organizaci, jako je třeba církev. Jsou roztříštěni ve skupinách. Někdy ani to ne, mnozí z nich slaví Beltain jen tak doma, buď sami, s přáteli, nebo jako rodina. Nemusí se nutně jednat o hromadné rituály,“ řekl Ungr. Dodal, že svátek se stejně tak může oslavovat i formou celých festivalů či jiných hromadných akcí.

Beltain je podle něho pro lidi atraktivní, jelikož bývá spojován s partnerskými aktivitami. „Oproti křesťanským svátkům je to také více propojené s koloběhem přírody,“ vysvětlil Ungr.

Ilustrační foto – čeští pohané slavící keltský svátek Beltaine
Zdroj: ČTK
Autor: Luboš Pavlíček

Neodruidem po kurzu či samostudiem

Ačkoli se pálení čarodějnic v Česku všude slaví zhruba stejně, pohanské organizace a spolky Beltain slaví častokrát jinak. Zatímco někteří se snaží zrekonstruovat historické oslavy svátku tak, jak je pořádali staří Keltové, jiní do rituálů vkládají nové prvky a tradici modernizují. Obřad jako duchovní obvykle řídí druid, na jednoho z nich aspiruje právě Kubín. 

„Někdo to třeba bere jako seberozvojovou cestu, která je nezávislá na víře. Takhle to berou například anglické ostrovní řády, kam se člověk může přihlásit a projde minimálně tříletým výcvikem. Člověk se učí třeba hrát na hudební nástroje nebo morálním hodnotám a integritě,“ přiblížil proces Kubín. K druidství podle něho vede více cest, jednou z nich je například samostudium. 

A jak tedy může novodobý rituál vypadat? Podle dokumentu Naše tradice pohané ve skanzenu v Nasavrkách například slaví Beltain tak, že nejprve zhasnou všechny ohně. Lidé totiž věřili, že ve starých plamenech má skončit vše špatné, co minulé období přineslo. Duchovní kmene poté účastníky okuřuje dýmem z kadidla či šalvěje. Jde o starý očistný prostředek používaný dodnes při rituálech mnoha kultur.

„Většinou se dělá základní očista lidí, a to skrze kadidlo a vodu. Potom jsou různé praktiky rituálů. Někde se vyvolávají čtyři živly ze všech stran, jinde se vyvolávají tři světy – horní, spodní a střední. Tím se nějak ustanoví rituální prostor, který děláme,“ popsal rituál Kubín.

Archivní záběr – účastníci Beltainu se shromažďují v Nasavrkách
Zdroj: ČT

Účastníci rituálu poté v posvátném kruhu vzývají bohy a vyslovují přání do budoucna. Mezi vyznavači se poté rozdělá oheň, do kterého vkládají své oběti. „V historii se často obětovávala mouka nebo med, protože lidé dávali bohům to, co pro ně hodně znamenalo a bylo jim drahé. Dnes si ale můžeme koupit med za pár korun, takže se snažíme přinášet něco, co by pro nás znamenalo citelnou ztrátu. Někdo obětuje třeba své oblíbené víno, čokoládu či třeba malbu,“ přiblížil Kubín.

Lidé na konci novodobého obřadu procházejí mezi dvěma zapálenými ohni, jež představují bránu mezi starým a novým obdobím. Kdo jí projde, údajně se očistí od starých energií. Keltové tudy kdysi prováděli i dobytek. Během obřadu se přitom může využít i májka, ta je však odlišná od té tradiční, které jinak můžeme vidět v Česku.