To bylo tak, milé děti. Jednou, uprostřed tuhé zimy, rozkvetla nečekaně červená růže, o jejíž trny se píchla královna, která šla náhodou kolem. Na bílý sníh dopadla kapka její rudé krve a za pár dní se pak narodila Sněhurka. Všichni ji milovali a ona měla navíc dar nekonečné krásy, jež ji (kromě urozeného původu) předurčoval k tomu, aby se jednou stala královnou. Jenomže pak do její země vtrhly temné síly Zla… A teď už mazejte do postýlek, protože dál je to hustá akční fantasy, která by vám zkazila nevinné spaní a nabořila naivní dětské iluze.
Bratři Grimmové tehdy v roce 1812, kdy to hodili na papír, vyměkli, evidentně to nechtěli hrotit, a neřekli tudíž zdaleka všechno. A my se teď konečně dozvíme drsnou pravdu. O tom, jak temná královna Ravenna (Charlize Theronová) prudila kouzelné zrcadlo monotónní otázkou, kdo je nejkrásnější, tak dlouho, až se toto naprdlo, a aby mělo na čas pokoj, bonzlo jako prvního na ráně Sněhurku (Kristen Stewartovou), jejíž stále tak trochu vydřený kukuč ale může oblbnout leda tak upíry z Twilightu. Jenomže krásná blbka královna (dělající dobré jméno všem pravým blondýnám) na to skočila. A odstartovala drsný lov na Sněhurku, která je (navzdory zamilovanému Williamovi, macho lovci a sedmi trpaslíkům, na kterých je vidět, že o ženskou už dlouho nezavadili) sice pořád ještě nevinná, ale dokáže se i pořádně nakrknout. A ze štvané oběti se nečekaně proměnit v lovce!
No a vy teď fofrem přešaltujte, protože místo Šmudly, Prófy, Štístka, Kejchala, Stydlína, Dřímala a Rejpala nastoupí skřeti se sekyrkami a místo zpívajících zvířátek (což samo o sobě je kravina – ale hezká) se tu rozlézají červi a brouci s černými krovkami, hadí větve Temného lesa se hladově natahují po bílých ramenou prchající dívky a vzduchem, v rytmu ponurých motivů Jamese Newtona Howarda, těžce poletuje dehtové peří rozpadajících se havranů. Tak tohle vás čeká, zarámované vymazleně temným vizuálem renomovaného reklamního klipaře a debutujícího režiséra Ruperta Sanderse a namnoze stupidními hláškami, které do scénáře namastil rovněž debutující scenárista Evan Daugherty.
Sněhurka a lovec určitě neotřesou kultovní pozicí prvního celovečerního animáku z roku 1937, jímž byla Sněhurka a sedm trpaslíků (za ni si Walt Disney odnesl prvního, ale rozhodně nikoli posledního Oscara). Ale zcela nepochybně převálcuje téměř souběžně realizovaný a paralelně uváděný konzervativnější, ale především nudnější a blbější přepis Tarsema Singha, který má lakonický název Sněhurka, o dvacet minut kratší stopáž a o hodně menší invenci, spektakulárnost a drive. Jen producenti, kteří o sobě s největší pravděpodobností věděli, by mohli říci, proč do toho šli takhle najednou a v sebevražedném tandemu, a vyčerpali tak příděl filmových Sněhurek zřejmě na pořádnou řadu let dopředu. A jen vy, filmoví diváci, rozhodnete, kterou z nich otrávené jablko pošle rovnou do kytek a která přece jen (alespoň na nějakou dobu) na filmovém plátně přežije.
Chtěla sežrat její srdce
Tahle, v tomto roce již druhá a nepochybně i poslední Sněhurka neměla od malička na růžích ustláno. Jedné kruté zimy jí umřela máma, pak si to musel táta rozdat s armádou Temné síly, kterou sice porazil, ale to, co následovalo, bylo ještě o mnoho horší nežli válka. V jednom z ukořistěných vozů totiž panovník našel schoulenou Ravennu, ale navzdory jejímu cudnému schoulení bylo i tak dostatečně patrné, že to je kůže, která stojí zato. Bojem vybuzený, nějakou dobu již ovdovělý, a tudíž potřebný král to nepřehlédl, a tak se záhy chystala královská svatba, při které Sněhurka nesla maceše vlečku, zatímco tato uvažovala, že nejjistější by bylo tohohle skrčka rovnou odpravit ze světa, jakoby tušila, co ji za nějakou dobu nakecá její kouzelné zrcadlo.
Jenomže to musela vzít po pořádku. Nejdříve bylo třeba připravit o život krále, pak usednout na jeho trůn, Sněhurku zatím zavřít do věže a do zámku vpustit úchyláckého bráchu Finna, který vypadá na to, že mu žádný incest není cizí, a kromě toho jí obstarává čerstvé panny, aby měla z čeho vysávat sílu a krásu. Zatímco pod její vládou země pomalu umírala, tvrdilo jí servilní kouzelné zrcadlo úžasně haleným temným chraplákem černého Christophera Obiho, že je ze všech nejkrásnější a nejmocnější, protože jí padlo další království k nohám, čímž je zřetelně naznačeno, že Ravenna je protřelá holka, která tyhle triky neprovádí poprvé. Ale pak už zřejmé zpitomělé neustálým opakováním téhož upozornilo narcistickou panovnici na to, že má věži pod zámkem krasavici, jejíž krása a nevinnost by ji mohly zahubit. Aby byla definitivně za vodou, musí schlamstnout její horké bijící srdce, kterýžto kanibalismus téměř lecterovského kalibru Ravenně evidentně nebude působit žádné potíže.
Jenomže Sněhurka se (v době kdy o transplantacích neměli ani potuchy) svého srdce nechce jen tak vzdát, a tak zdrhne na bílém koni do Temného lesa, kam až čarodějnická moc královny nesahá. Jedině drsňák lovec, který ví, že tenhle les čerpá sílu z lidské slabosti, ji může přivézt nazpátek – teda jestliže ji najde, nepřehodnotí situaci, nespojí se s vykořeněnými trpaslíky a nepůjdou pak všichni, spolu se Sněhurkou, čůze královně po krku…
Ví, že ji dokáže zabít
Sněhurka a lovec je spektakulární fantasy nářez, který vypadá tak, jakoby si Peter Jackson a Ridley Scott chtěli natočit klasickou pohádku, zmutovanou podle scénáře Tima Burtona. Prostě něco, oscilující mezi Nekonečným příběhem, Letopisy Narnie, Pánem prstenů a dalšími podobnými opusy, čímž nechci říci, že se jedná o nesourodý slepenec, ale o okázalou koláž, založenou na opulentním vizuálu, originální transkripci klasické předlohy a konzistentních výkonech ústředního hereckého tria.
Navzdory tomu, že obě Sněhurky, které v tomto roce přiskotačily na filmové plátno, jsou zcela odlišnými interpretacemi identické literární předlohy, mají jednu nepřehlédnutelnou společnou věc. V obou je totiž dominantní figurou, která na sebe strhává pozornost, nikoli čistá a nevinná Sněhurka, ale klíčový záporák, tj. krásná, hnusná a sebestředná královna. Tím ale vzájemná podoba končí, neboť zatímco (v krajině celovečeráků zkušenější) Singh staví svůj přepis především jako přehlídkové molo pro Julii Robertsovou, debutant Sanders modeluje Ravennu jako figuru, která má svůj genderový (abych rovnou neřekl militantně feministický) background, a jejíž činy mají proto průkaznější motivaci i logiku.
Ravenna totiž není geneticky předurčená mrcha, která se již jako taková narodila, ale je to vlastně oběť machistického testosteronového světa, který jí dal pořádně zahulit, takže mu to teď vlastně jen vrací. Ve stylu „zneužili jste mě, odkopli a za to teď dostanete přes držku“ si vlastně jen léčí mindrák z chlapů, co jí předtím dali do těla, což lze pochopit možná snáze nežli to, jestli má opravdu něco s tak ujetým bráchou jako je Finn.
Smrti jí opravdu sluší
Elegantně chladná Charlize Theronová (která bude v současné době k vidění i v Prometheovi Ridleyho Scotta) si tuhle postavu (za všechny k ledu odložený holky) užívá, v neposlední řadě i proto, že ví, že je (minimálně v tomhle projektu) opravdu široko daleko nekrásnější. Jakkoli usiluje o nesmrtelnost, je vlastně symbolem smrti, a jakkoli to všichni ví, určitě by se našla spousta mužských, kteří by s ní do toho přesto šli i s rizikem, že nepřežijí, což se těm, kteří se dostanou do její intimní blízkosti, zhusta stává. Je to způsobeno i tím, že jsou nepochybně horší konce nežli zemřít ve smrtelném obětí Charlize Theronové.
Kristen Stewartová odehrála Sněhurku tak trochu ve stylu Bella, tj. se svým standardním výrazem, který měla již když byla v jináči s upírem, a který měnit buď moc nechce, nebo neumí. Ale možná je to také důsledek jisté bezradnosti nad netriviálním úkolem zahrát jedním dechem nevinnou naivku a zároveň Janu z Arcu (šmrncnutou Rudou Sonjou), jež vyzbrojena mečem mrtvého trpaslíka se postaví do čela armády, kterou motivuje (ve scénáři předepsanými) bláboly o světle v nás a ničím zvlášť nepodloženým tvrzením, že bude jejich zbraní.
To lovec Chris Hemsworth odvedl chlapskou práci, která se od něj očekávala, a dokázal, že to se sekerou umí skoro tak dobře jako s thorovským kladivem. Je to jediný chlap široko daleko, který je k něčemu, subtilní Williams je tu spíše do počtu a nijak zvlášť nezaboduje ani při povinném líbání otrávené Sněhurky. Za zmínku ještě stojí digitální trpaslíci s tvářemi britských hvězd, jako je např. Bob Hoskins nebo Nick Frost, kteří o co méně jsou směšní, o to přesvědčivěji se jako záškodnický oddíl brodí odpadovou stokou do zámku.
Díky (na debutanta) překvapivě koncentrované režii Ruperta Sanderse a vypiplanému vizuálu, který má atmosféru, jíž dotváří i tradičně nepřeslechnutelný Howardův soundtrack, se na tenhle fantasy pohádkový spektákl, jenž má tempo, spád i slušné digitální efekty, dá docela dobře koukat. A tak je dobře, že Ravenna nezabila Sněhurku již jako malou holku. Měla by s tím sice méně práce, ale my bychom pak přišli o tuhle výživnou podívanou.
SNOW WHITE AND THE HUNTSMAN. USA 2012, 126 min., český dabing i české titulky, přístupný. Režie: Rupert Sanders. Scénář: Evan Daugherty, John Lee Hancock. Kamera: Greig Fraser. Hudba: James Newton Howard. Hrají: Charlize Theronová (Ravenna), Kirsten Stewartová (Sněhurka), Chris Hemsworth (lovec), Sam Claflin (William), Sam Spruell (Finn), Ian McShane (Beith), Bob Hoskins (Muir), Ray Winstone (Gort), Nick Frost (Nion), Eddie Marsan (Duir), Toby Jones (Coll), Johnny Harris (Quert), Brian Gleeson (Gus). V kinech od 31. května 2012.
