Málokterému zpěvákovi se podařilo natolik poznamenat tvář moderní pop music jako právě Davidu Bowiemu. Výrazný hudební umělec zemřel nečekaně 10. ledna ve věku šedesáti devíti let. Publicista Josef Rauvolf vzpomíná na svá pražská setkání s touto hudební legendou.
S Bowiem odchází další z umělců, kteří se nebáli překračovat hranice nejen svého žánru, ale i hudby jako takové – s trochou nadsázky můžeme prohlásit, že pokud by se nevěnoval zrovna hudbě, stejně skvěle by se uplatnil ve výtvarném umění, divadle, filmu, literatuře či tanci, a to jak prakticky, tak teoreticky.
Co to je za panáčka?
Psávalo se po vydání každého dalšího Bowieho alba, jaký je to chameleon – samozřejmě v dobrém. Něco na tom zdánlivém klišé ale je. Pro jeho tvorbu bylo charakteristické, že nerad setrvával na již dosažené metě, ale zkoušel další výrazové i umělecké prostředky, chtěl jít zkrátka dál a neomílat donekonečna vzoreček na úspěch.
Zároveň měl jeden úžasný dar – ať vzal do ruky jakýkoli žánr, hard rock, popovou baladu či divokou elektroniku, vždy to bylo dokonalé, zároveň ale bylo slyšet, že to je David Bowie. S nadsázkou: Kdyby se rozhodl natočit country či dechovku, opět by to byla dechovka jako vyšitá, zároveň i skvělý Bowie.
Přiznávám ale, že zpočátku jsem mu právě tuto proměnlivost měl dost za zlé. Když jsem někdy počátkem sedmdesátých let vídal jeho fotografie v těžko dostupných zahraničních časopisech či na obalech desek, čímsi mě popuzoval. Nejspíš to bylo jeho velkým důrazem na image, říkal jsem si, co to je za panáčka, našminkovanej jak nějaká slečinka, vlasy hned dlouhé, pak zas nakrátko a oranžové, stylizaci střídá snad den co den. Prostě, přišel mi jako nějaký šášula, provokoval mě.
Nutno ale dodat, že jsem neslyšel jedinou notu, což se naštěstí mělo změnit. Kamarád mi na jaře 1973 půjčil jeho tehdy čerstvé album Aladdin Sane – i na něm byl dokonale stylizován, také make-upu bylo dost – a já žasnul! Směs tvrdého rocku, do nějž byl zcela přirozeně začleněn divoký free jazz, odkazy na rokenrol, vypjaté sbory, texty o něčem. A byl jsem lapen a od té doby jsem na Bowieho, „toho teplouše“, jak se tehdy po Praze říkalo, nedal dopustit.
Děsivé předpovědi budoucnosti
Věděl totiž, že má-li její sdělení skutečně zapůsobit, hudba sama o sobě nestačí – proto všechny ty jeho stylizace, dotažené do posledního detailu, kostýmy, účesy, výtvarná ztvárnění klipů.
A možná ještě jedna vzpomínka: Když vydal v roce 1983 album Let's Dance s vyloženým discem, které jsem tehdy upřímně nenáviděl, v jeho podání mi nevadilo a vzpomínám, jak jsem jej před kamarády hájil.
Dnes již jeho proměnám dobře rozumím, Bowie totiž dokázal velice střízlivě promýšlet své umělecké konání, což vůbec nesnižuje míru jeho mimořádného talentu, a uměl využít všechny možnosti, které v sobě skrývá jak on sám, tak celý umělecký svět se svým odkazem, současností i budoucností. Budoucností, kterou dokázal formovat. Ostatně již v roce 1972 o něm britský tisk napsal, že „Bowie je naším nejfuturističtějším muzikantem, ovšem někdy jde z toho, co vidí, trochu děs“. Jistě, tak už to ale bývá…
Stačí si ovšem pustit jeho album The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars ze stejného roku, plné tísnivých vizí společnosti i hudby jako takové, zpracování orwellovské dystopie 1984 na albu Diamond Dogs z roku 1974 či ještě děsivější album 1. Outside z roku 1995. Bowie přitom pouze dokázal, jako sociolog, ale i jako výsostný umělec, číst mezi řádky a citlivě reagovat. Ostatně jako vždy, když přicházel s novou tváří své hudby. Jistě mu pomáhala jeho mimořádná sečtělost a vzdělanost, zběhlost ve všech oblastech umění i filosofie, byl tak osobností vpravdě renesanční.
Hovory s D. B.
Krásně se to potvrdilo při dvou rozhovorech, které jsem s ním dělal – Bowie totiž nejenže „povinně“ mluvil o nejnovějším albu, nádavkem jsme probírali témata tak zdánlivě nesouvisející, jako byl William Burroughs a viktoriánská Anglie, Richard Wagner a Egon Schiele, Jules Verne a experimentální umění, Nietzscheho filosofie a Andy Warhol, a tak bych mohl pokračovat. Bylo to rozmlouvání s člověkem, který ví, o čem mluví, a neháže kolem sebe slovníkovými či přebalovými moudry.
A když jsem před jeho prvním pražským koncertem v roce 1996 – byl jsem samozřejmě na všech třech, o rok později i v roce 2004 – našel na záznamníku vzkaz s nezaměnitelným hlasem, zvoucím mě na večeři a před koncertem do zákulisí, těžko popsat , jak mi bylo. Opět, povídání to bylo zasvěcené, hluboké, lidské, probírali jsme vše možné, hudební lásky, společné newyorské známé a obrazy visící v jejich bytech – cítil jsem, že nic nehraje, a na tom nic nemění vědomí, že Bowie „svým“ novinářům zkrátka rozuměl…
„Poslední slovo“
Je zbytečné zde podrobně převyprávět celou Bowieho uměleckou dráhu, od počátků, strávených v divadelních souborech přes psychedelií a drogami ovlivněný konec 60. a počátek 70. let, koketování s elegantním bílým soulem a první osahávání oblasti elektronické hudby, následované výrazně tanečním obdobím, po němž přišla završující fúze free jazzu, world music, rocku a všeho dalšího, až ke zklidnění a nadhledu desek posledních, po nichž přišlo album z nejlepších, Blackstar, které tvořil již s vědomím své smrtelné nemoci – a nechci ani přemýšlet, jak mu asi bylo, když stál ve studiu či před kamerou.
Choval se jako vždy profesionálně? Nejspíš ano, ale co vše se mu honilo hlavou? Uvažoval o tom, že je to album, jímž uzavírá svou bohatou uměleckou dráhu, jeho „poslední slovo“? Album, jež si dal před třemi dny k narozeninám. Narozeninám bohužel posledním.
