A spali a spali a spali… odpověděl by Jan Karafiát nejspíše na otázku, co dělali hrdinové jeho nejznámější knížky v době, když se 4. ledna roku 1846 narodil. Evangelický farář se do dětské literatury zapsal výchovným příběhem o Broučcích. Připomeňte si je v následující ukázce.
Ukázka: Před 170 lety se narodil Jan Karafiát. Broučci v té době spali
A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si.
„Maminko, dáte mně med?“ - „Med? Jaký med? Broučku, vždyť žádný med nemáme.“ - „Ale víte, co nám včera Janinka poslala.“ - „Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo.“ - „I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala.“ - „I toto! To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj! Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všechno ucpali, a od té doby spíme.“
Škoda! Ale když to tak bylo! Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo: „Tatínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval.“ Ale tatínek: „Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím.“ - „Ale, tatínku, mohli bychom se podívat oknem.“ - „I to je také zabedněno a ucpáno. A našla by nám sem zima.“
A teprve když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkýnko, a Brouček mu pomáhal. Pak pomaloučku oddělali mech a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trochu svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko.
Večerníček Broučci
Brouček by se rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí honem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.
(…)
Brouček poslouchal. Líbilo se mu to. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, a přitom usnul, bim bam. A tak spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si.
„Tatínku, kdypak už poletíme?“ -„I milý Broučku, až bude léto.“ - „Kdypak bude léto?“ - „Kdy? Inu, až pšenice pokvete.“ - „A ještě nekvete?“ - „Ó, ještě ne.“ - „Ale tatínku, podívejme se!“ - „I ne, Broučku, našla by nám sem zima. Ještě nic nekvete.“
Ale když Brouček pěkně prosil a maminka se také přimlouvala, a že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkýnko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček byl jako rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy a tam někde nahoře bylo slyšet skřivánka.
„Vidíš, Broučku, ještě nic nekvete. A tamhle dole, vidíš, to je pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam.“
Tu maminka tatínka vytrhla: „Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestlipak to nejsou tři chudobky?“ - A tatínek se tam podíval. „Ach, ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila zima brzy, oni tam zalezli a zmrzli.“
A Brouček se dal do pláče: „Maminko, to je kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal.“ -„I neplač, Broučku, to oni nejsou, chlácholil ho tatínek. Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé.“
Večerníček Broučci
A tak Brouček neplakal. „Tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?“ - „Všady, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem.“ - „A jakpak, kdyby ta žluna byla kmotříčka sebrala, také by tam vyrostla chudobka?“ - „Také.“ - „Kdepak?“ - „Tam někde pod bukem v trávě“. -„A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?“ -„I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí.“
Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. „Tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, kam jste letěli oknem?“ - „Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme.“
Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila a vařila polívčičku. Vařila a uvařila. Brouček přistavil ke stolu židle, přisedli a tatínek se modlil:
Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože,
a pěkně tě prosíme,
dej, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.
A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení. Jen se ještě jednou podívali okýnkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě moc zima, a tak si honem zas lehli a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už beztoho napolo spal.
(…)
Brouček držel maminku za ruku a říkal si bim bam, a přitom usnul, bim bam.
A spali a spali a spali.