Výrazná většina čtenářů či jiných sledovatelů moderních masových médií je přesvědčena, že z řady důvodů (velmi často snad i komerčních) jsou ve společnosti distribuovány informace se záporným znaménkem čili takové, které náladu nijak nepozvednou. Havlův pojem „blbá nálada“ je tak zjevně podporován tokem informací o nejrůznějších prohrách, zločinném chování, kiksech, přírodních katastrofách, ekonomickém zoufalství, celonárodním politickém fiasku - a to můžeme pokračovat takřka donekonečna. Součet takovéhoto působení samozřejmě nijak všeobecnou společenskou náladu nepovznáší. Pojďme se však alespoň někdy podívat na nenápadné, nekomentované, médii prakticky nešířené zprávy, které přicházejí z opačného konce informačního spektra. Jednu tu máme – i když ji odborné časopisy zhruba před rokem citovaly, myslím si, že stojí za zopakování. I ta má dramatickou zápletku, ale nakonec takřka hollywoodský happy end.
Nenápadné klenoty s happy endem
Ve všeobecně úspěšné první třetině dvacátého století, v době pražského hektického a dá se z dnešního pohledu říci i kvalitního stavebního boomu, kdy se zastavovaly jižní čtvrtě Prahy, mimo jiné i dobře položené Podolí, si nechal od tehdy již populárního pražského architekta Eduarda Hniličky (mimo jiné od něho pochází víceúčelový sportovní a společenský palác YMCA) postavit v Lopatecké ulici elegantní, lehce konzervativní vilu primárius Českého kvarteta Karel Hoffmann. Budovali ji spolu se svým zeťem, Ivanem Šetlíkem.
Samozřejmě, vzhledem k Hoffmannovu postavení a pracovnímu zaměření se jednalo o dům, který nabízel také prostory pro setkávání pracovní a společenská, nejen přímo Hoffmannova, ale i dalších členů Českého kvarteta, s významnými osobnostmi tehdejšího i evropského kulturního života, hudebníky a také žáky pražské konzervatoře, kteří sem docházeli na výuku. Tak jste tady mohli potkávat takové velikány, jako byli Dmitrij Šostakovič, David Oistrach, Svjatoslav Richter, Artur Honneger aj.
V příjemném prostředí, pohledově orientovaném na protější Dívčí hrady na straně západní a na vyšehradskou skálu na straně severovýchodní, se tak vytvořil jeden z řady pražských intelektuálních hudebních salonů. Prostory byly dostatečně dimenzovány, domu dodnes sluší typické hniličkovské schodiště, hudební salony, detaily různých obložení, keramické vypínače, otopná zařízení, mříže, různá zábradlí a podobně.
I když interiér vily doznal jistých změn ve třicátých a posléze i padesátých letech a nyní je tak trochu doslova vybydlený, genius loci zůstal přebohatě uchován. Ba dokonce dcera prof. Hoffmanna, paní Dagmar Šetlíková, zde opatrovala jakési improvizované a neoficiální muzeum Českého kvarteta. Celý život zde také žil vnuk prof. Hoffmanna doc. PhDr. Jiří Šetlík, CSc., se svou rodinou, bývalý ředitel Uměleckoprůmyslového muzea a známý historik umění.
Teď by měla přijít ona dramatická zápletka, na kterou určitě čekáte. Ano, vila na jaře roku 2009 změnila majitele a ten okamžitě požádal o povolení k demolici. Jako reakce na tuto informaci však vzniklo Občanské sdružení Hoffmannova vila, které zdůraznilo logickou potřebu památkové ochrany pro tuto zajímavou prvorepublikovou stavbu. Svoji důležitou práci v tu dobu odvedla Anna Oplatková, bývalá archivářka YMCA a pracovnice Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, která se dílu architekta Hniličky již roky věnuje.
A hle - povedlo se. Veškeré podklady byly poskytnuty k prostudování pracovníkům Ministerstva kultury ČR, průběžně se k návrhu na prohlášení vily za kulturní památku z vlastního podnětu ministerstva vyjadřovaly příslušné instituce, komise a odbory, od Národního památkového ústavu po Magistrát hl. m. Prahy, a ministerstvo rozhodlo o prohlášení vily za kulturní památku v březnu 2011. Sice majitelé, akciová společnost Lopatecká 7, podala proti prohlášení vily v řádném termínu rozklad, ale ministr kultury Jiří Besser v říjnu 2011 schválil doporučení rozkladové komise a odmítl zbavit vilu houslového virtuosa Karla Hoffmanna památkové ochrany.
A tak je zde onen happy end - Hoffmannova vila památkově chráněna zůstává, jak bylo potvrzeno ministerstvem kultury dne 7. 11. 2011. A my můžeme poděkovat konkrétním osobnostem, které nezůstaly v defenzivě a kroky, vedoucí k ochraně, postupně připravovaly a doslova dotáhly do dobrého konce - MUDr. Krista Novická, PhDr. Dagmar Štefancová, PhDr. Markéta Hallová, PhDr. Helena Petrusková, Mgr. Jan Baláček, Gabriel Urbánek, Josef Suk, dr.h.c., či Společnost Antonína Dvořáka.
Poslední fotodokumentaci stávajícího stavu laskavě pořídil fotograf Gabriel Urbánek v roce 2009.