„Někomu by se mohlo zdát, že galerie je vlastně prázdná, a asi je to svým způsobem i pravda, ale dneska je poměrně normální vystavit i úplně prázdnou galerii,“ upozorňuje Milan Salák, že jejich projekt není žádným výstřelkem. „Rozlišujeme mezi pojmy 'malba na zdi' a 'obraz na zdi'. V případě 'obrazu na zdi“ zapomínáme na kontext zdi, zatímco 'malba na zdi' je zdí hodně definovaná, často i kompozičně," podotkl.
Díla, která by v ateliéru jinak vznikala i rok, připravili Salák s Davidem v galerii zhruba za měsíc. Vycházeli ze starších námětů, kterým dali aktuální podobu. „Snažili jsme se zachytit to, co nás předchází, to znamená atmosféru té doby, ale přetlumočit ji našim současným vnímáním, jazykem, uměním,“ vysvětlil David.
Pro galerii vytvořil portrét vnučky, v návaznosti na fotografie, na nichž byl dříve objektem jeho syn, a také své současné vize vesmíru či interpretaci více než dvacet let starého obrazu ženského klína. Milan Salák se vrátil ke starým obnošeným botám a krajinám, jež dříve maloval podle map.
Jiří David a Milan Salák vystavují obrazy na zdi
Zvláštností vystavených artefaktů, jak své obrazy označují, je jejich dočasnost. Po skončení výstavy budou prostě přetřeny novou výmalbou. „Pro nás bylo důležité vytvořit něco, co by nám způsobovalo tu bolest, že bychom ty věci chtěly mít zpátky v ateliéru a vnímat je nějakým způsobem i dál. Intenzita, energie do toho daná, byla pro nás motivační, ale i smysluplná ve vztahu k tomu, co je dneska vlastně současné umění, jak je prezentované,“ poznamenal Jiří David, že budoucí zmizení díla bylo součástí jeho vytvoření.
„Dohadujeme se o tom, jestli je fáma, že se dá na výstavě výtvarného umění upřímně brečet. Řekli jsme si, že minimálně tehdy, kdy ti, kdo po nás budou tu výstavu uklízet, budou litovat, to možná bude emoce nad ztrátou,“ dodává Salák. Pod novým nátěrem jejich obrazy zmizí posledního července.