Éra haléřových mincí skončila před deseti lety. Padesátníky se změnily v hliníkový šrot

Před deseti lety nastal konec haléřů v českých peněženkách, když přestaly platit padesátníky. Mezi lidmi přesto zůstalo zhruba 365 milionů kusů těchto mincí. Haléřů se ale lidé při placení úplně nezbavili, v současnosti stále přetrvávají v bezhotovostním styku. K poslednímu srpnovému dni roku 2008 také přestala platit dvacetikorunová bankovka, na které byl portrét Přemysla Otakara I.

Před deseti lety se platnou českou mincí s nejnižší hodnotou stala jednokoruna. Poté, co v říjnu 2003 skončily desetihaléře a dvacetihaléře, už lidé nemohli od září 2008 v obchodech platit ani padesátihaléřovými mincemi.

Hlavním důvodem ukončení platnosti půlkoruny byla skutečnost, že tyto mince přestávaly plnit svoji úlohu a z oběhu se jich vracelo čím dál méně. Počet českých kovových platidel se tak snížil ze sedmi druhů na šest.

Při ukončení platnosti padesátníků centrální banka odhadla, že se jí podaří získat zpět nejvýše pětinu z téměř 427 milionů mincí, které tehdy byly v oběhu. Míra návratnosti během přechodného období, kdy bylo možné předložit mince k výměně nebo připsání částky na účet, nakonec činila 14,7 procenta. Byla tak vyšší než u desetníků a dvacetníků.

„Obecně platí, že čím nižší nominální hodnota zneplatněné bankovky nebo mince, tím nižší návratnost z oběhu,“ poznamenala Denisa Všetíčková z odboru komunikace ČNB.

Ukončení platnosti padesátihaléřů využila ještě řada institucí nebo spolků ke sbírkám. Například plzeňská zoologická zahrada od zákazníků vybírala neplatné padesátihaléře s tím, že výnos využije na novou rozlehlou voliéru pro šestici jihoamerických kondorů. Stavba nakonec přišla na 1,63 milionu korun, z padesátníků zahrada získala téměř 90 tisíc.

Hliníkový šrot i nástroj modeláře

Česká národní banka podobně jako v případě odevzdaných desetníků a dvacetníků, které znehodnotila a nakládala s nimi jako s hliníkovým šrotem, i v případě padesátníků mince prodala jako hliníkový šrot.

Některé haléřové mince ale našly i jiné využití. Například chomutovský modelář Marek Šátka s jejich pomocí nejprve sestavil 1,3 metru dlouhý model Titaniku, který se skládal z 25 500 mincí neplatných deseti-, dvaceti- a padesátihaléřů. Loni pak představil ještě model německé bitevní loni Bismarck o délce dva a půl metru, na kterou použil přes 85 tisíc starých haléřových mincí.

Pro numismatiky padesátihaléřové mince nemají valnou hodnotu. Podle odborníků jich totiž mezi lidmi koluje příliš velké množství a ani jejich postupné stárnutí jejich hodnotu zřejmě nezvýší. Navíc u mince nebyla ani zaznamenána žádná chyba v ražbě, která by cenu zvedla.

Na výrobu všech padesátihaléřů od vzniku České republiky se spotřebovalo 407,5 tuny hliníku. Celkem bylo vyrobeno téměř 453 milionů padesátihaléřů.

Historie haléřů je ale mnohem starší. V českých zemích se poprvé objevily ve 2. polovině 14. století, kdy toto jméno dostala drobná stříbrná jednostranná mince. Důležité ale pak bylo, že je jako nejmenší nominál korunové měny zavedl císař František Josef I. v rámci reformy roku 1892, když Rakousko-Uhersko hledalo náhradu za krejcary a zlatky. Za dobu existence Československa a České republiky byly haléřové mince raženy v celkem osmi nominálních hodnotách: jedna, dva, tři, pět, deset, 20, 25 a 50 haléřů.