Myšlenka suverénních peněz dráždí ekonomy. Banky by přišly o moc, byl by však svět spravedlivější?

Světová ekonomika poslední roky šlape velmi dobře. Ale jak dlouho ještě? ptají se akademici, finančníci i ostatní lidé, kteří mají půjčky a obávají se dalšího prasknutí hypoteční bubliny. Právě ta totiž před deseti lety odstartovala poslední ekonomickou krizi. Avšak pokud se na tehdejší kolaps cen podíváme obecněji, dá se příčina zobecnit mnohem jednodušeji: bezhlavé půjčování. Švýcarští ekonomové proto přišli s myšlenkou, která by radikálně změnila způsob, jak ekonomiky fungují – nazvali ji „Vollgeld“.

Ilustrační foto
Zdroj: Reuters Autor: Leonhard Foeger

Inicitativu Vollgeld, nebo-li suverénní či také plnohodnotné peníze, se snažili prosadit v nedávném švýcarském referendu. Nápad sice zatím neprošel, ale myšlenka zůstala. A jak potvrdili webu ČT24 někteří čeští ekonomové, je dobré se zamyslet nad tím, proč radikální koncepty v oblasti peněz – jako je tento – vznikají. Jen málo lidí totiž ví, jak se vůbec peníze v současném bankovním systému tvoří. A právě o to v konceptu Vollgeld jde. 

„Projekt měl zakázat soukromým bankám produkovat peníze. Cílem bylo mít úplnou kontrolu nad produkcí peněz centrální bankou. A také snížit systémová rizika. Tedy zabránit tomu, že by banky byly ‚příliš velké na krach‘, případně i takzvaným ‚runům na banky‘ (překotný masový výběr peněz z důvodu obav z bankrotu banky – pozn. red.),“ uvedl pro web ČT24 Švýcar Frédéric Jollien, student ekonomických a politických studií na CEVRO Institutu v Praze a člen švýcarské Liberální strany.

Vollgeld tak obecně kritizuje způsob, jakým peníze dnes vznikají, a roli, kterou zde hrají komerční banky. Jak totiž upozorňuje ekonomka Ilona Švihlíková, většina lidí si mylně myslí, že veškeré peníze prostě tiskne centrální banka, která má k tomuto úkolu monopol. Jenže dominantní část peněžní zásoby má podobu bezhotovostních peněz, které vznikají úvěrovou emisí. A tato úvěrová emise vzniká činností komerčních bank. Pokud by návrh na Vollgeld prošel, znamenalo by to jednoduše to, že banky by mohly půjčovat pouze peníze, které si u nich někdo uložil.

Fakt, že to povědomí o tvorbě peněz není valné, ukázal i velký průzkum IMMR (mezinárodní koalice neziskových organizací napříč světem) mezi více než 23 tisíci lidí z dvaceti zemí – jen zhruba každý pátý občan tuší, že za tvorbou peněz stojí komerční banky a pouhých třináct procent z nich s tím také souhlasí. A naopak, téměř šedesát procent lidí by preferovalo, kdyby tato pravomoc byla v rukou veřejné instituce. 

Odkud myslíte, že se berou peníze
Zdroj: International Movement for Monetary Reform

A pro úplnost – téměř každý třetí člověk pak nemá vůbec povědomí o tom, kdo vytváří největší část peněz cirkulujících v ekonomice – polovina lidí si totiž myslí, že to skutečně dělá veřejná organizace – tedy centrální banka nebo vláda. Jen jeden z pěti odpověděl správně, tedy že 95 procent veškerých peněz vytváří komerční banky. 

Nejvzdělanější v tomto ohledu je každopádně Francie, na opačném konci je třeba Nizozemsko či Rusko. 

Půjčujeme si, aniž by bylo z čeho

Pro větší pochopení, o co jde v referendu, je tedy dobré se podívat, jak se dnes peníze tvoří. Současný systém totiž pro mnohé překvapivě funguje na principu, kdy se půjčují peníze, aniž by skutečně bylo z čeho.

Nejprve si vezeme základní příklad, kdy z jedné půjčené sto tisícikoruny může vzniknout několik set tisíc nových korun, a to díky multiplikačnímu efektu. Ten udává, jaké množství peněz banka vytvoří z původních vkladů, jak je vidět z grafiky níže.  

Jedná se však jen o učebnicový příklad, v reálné ekonomice multiplikační efekt nebyl tak velký, nicméně stále představoval přibližně trojnásobek.

„Kdykoliv si tak vezmeme úvěr, třeba hypotéku, za přepážkou se nám na účet jen tak přípíšou nové peníze. Tyto nové peníze se utrácí a zvyšují ceny všude tam, kam dotečou. A protože se za ně nakupují zejména akcie, dluhopisy a další investiční aktiva, nafukují se na těchto trzích bubliny,“ vysvětluje hlavní ekonom finanční skupiny Roklen Dominik Stroukal. 

V případě, že by byl multiplikátor přesný, mohla by centrální banka přesně regulovat peněžní zásobu. Jenže on přesný není, proto se využívají k regulaci různé operace na trhu.

Komerční banky mají omezení pro tvorbu peněz – povinné minimální rezervy z vkladů, které musí držet. V Česku však rezervy představují jen dvě procenta, třeba v Austrálii či Švédsku je to nula. Mají ale i řadu dalších omezení, kdy je  centrální banky kontrolují a chtějí, aby vlastnili nějaká další aktiva (dluhopisy, akcie) v určitém poměru. Každopádně velkým aktivem jsou právě vklady klientů.

„Banky pak tvoří skrze úvěry nové peníze a centrální banka kontroluje, jestli to nepřehání vzhledem k aktivům, která drží. A pokud je víc aktiv, než CB chce, uloží si je tzv. přes noc u CB za úrok (úroková sazba centrální banky) – což by mělo komerční banky motivovat shánět peníze od klientů,“ vysvětluje Stroukal.

Pracovníci za přepážkou ale neznají konkrétní čísla, a tak jednoduše poskytují úvěry. A může se stát, že ten den jich bude hodně moc a CB by nestačilo, kolik k tomu má aktiv. „Pak si lze od CB za úrok půjčit ,jakoby vklad‘, tedy něco, čemu se říká likvidita.  Pokud má KB hodně likvidity, tak to dá přes noc CB a vydělává na tom úrok. A naopak – když má KB málo likvidity, tak si jednoduše půjčí,“ konstatuje Stroukal.

Před rokem 2008 banky neměly důvod to dělat jinak. Teď se to ale změnilo. Pokud je v centrální bance úrok nula procent, tak nemá smysl k ní peníze ,na noc‘ ukládat, a banky tak měly likvidity opravdu dost. „Kdyby přišlo mnohem více lidí a chtěli větší hypotéky, tak by na to měly,“ upřesňuje Stroukal. A navíc, reálně tam ani tím pádem už neprobíhala žádná multiplikace vkladů – jako teď, viz obrázek níže:  

 

Učebnicové modely se od reality značně liší. Grafika ukazuje, jak vznikají peníze v současnosti
Zdroj: ČT24

V dnešním světě je tak jen malá část depozit komerčních bank krytá opravdovými penězi centrálních bank. „Úrokové sazby centrálních bank by sice měly tuto činnost regulovat, ale jsou udržovány uměle nízké, aby podpořily tvorbu peněz, tedy inflaci, a to nepřirozeným způsobem,“ dodává Švýcar Jollien. 

Sebrat bankám moc

A právě proto už před sto lety přišla skupina ekonomů s návrhem, jak bankám tuto moc vzít. Návrh neprošel, ale zůstal v učebnicích a čas od času se znovu objeví – tak jako nyní ve Švýcarsku. Iniciativu sice Jollien – stejně jako většina ostatních Švýcarů – odmítl, přesto však podle něho reagovala na skutečný problém. Jenže navrhované řešení nepovažoval za nové a navíc ani osvědčené – už v minulosti totiž vedlo ke krizím. „Otázkou je, který systém z těch dvou je vlastně horší. A to zatím nevíme, protože ještě neznáme výsledek toho současného,“ zamýšlí se.

Jde o to, že pokud se podíváme na země, které zakazují vytváření soukromých peněz, je vidět, že ani to není zárukou stability peněz. „Navíc se za myšlenkou ,demokratické kontroly‘ skrývá především touha politizovat měnovou tvorbu. Kolik států vytvořilo peníze z ničeho k financování válek, velkých projektů, splácení dluhů a podobně, a vedlo to k vážným peněžním krizím?“ táže se Jollien.

Řešením je tak – a to nejen podle něho – vrátit se k reálným ,plným‘ měnám, tedy měnám založeným na konkrétním produktu, třeba zlatu. Jen tak by se zabránilo vytváření prázdných peněz, ať už centrální bankou, nebo těmi komerčními.

Na začátku stále recese roku 2008

Proč se vlastně hovoří o velkých a často radikálních konceptech v oblasti peněz? Motivace hledat alternativy je nutně spjatá s velkou recesí roku 2008, kdy se ekonomické problémy v první fázi projevily právě ve finančnictví. Tato obrovská systémová porucha musela vybudit diskusi o funkčnosti finančního systému jako takového a následně na to navázala debata o legitimitě.

„A právě u bank bylo dobře vidět, jak se v praxi aplikovalo heslo o ,privatizaci zisků a socializaci ztrát‘. O tom, jak se nesou ztráty z bankovního sektoru, se dobře přesvědčili Irové i Španělé,“ upřesnila webu ČT24 ekonomka Švihlíková.

„Zastánci Vollgeld si přejí, aby tvorba peněz byla v rukou čistě centrální banky. Zásadním způsobem by se tak změnila role soukromých bank a jedním ze silných argumentů zastánců Vollgeld je to, že by se tím omezila procykličnost vývoje – kdy banky mají tendence poskytovat úvěry v dobrých časech a přepálit ekonomiku, v recesi je tomu přesně naopak,“ vysvětluje.

Kromě toho, jak vyjmenovává i vlivný komentátor Financial Times Martin Wolf, jsou tady již zmíněná rizika bankovních krizí a runů na banky, jejichž náklady pak nese daňový poplatník. A tyto náklady nejsou malé – náklady poslední krize v Británii překonávají jen náklady spjaté s dvěma světovými válkami.

Ilustrační foto
Zdroj: ISIFA/Getty Images
Autor: Harold Cunningham

Švihlíková upozorňuje, že Vollgeld otevírá i řadu dalších témat. Stejně jako Jollien zmiňuje například demokratičnost centrální banky. „Protože její posílená role by nutně otevřela otázku demokratické legitimity tak důležité instituce. Nemluvě o otázkách jako je financování vlády,“ připomněla Švihlíková.

Bankéři obecně si po ,negativním‘ výsledku referenda každopádně oddychli, protože Vollgeld by byla obrovská změna fungování finančního systému – a obzvláště pro takovou zemi, jako je Švýcarsko. „Vůbec to ovšem neznamená, že se můžeme tvářit, že ,se jede dál‘, protože problémů ve fungování finančního sektoru je příliš mnoho a palčivé otázky s potenciálně výbušným politickým dopadem nikam nezmizí,“ zdůrazňuje Švihlíková.

Vollgeld by každopádně představoval také návrat ke stoprocentním rezervám, což z historie známe. „I když je potřeba znovu zdůraznit, že by zavedení tohoto konceptu nutně muselo vést k velké změně fungování centrální banky, a to včetně jejího ukotvení mezi demokratickými institucemi,“ říká Švihlíková.

Pravdou je však podle ní to, že co se nyní určitým kruhům může zdát jako nezodpovědný experiment, je prostě vyjádření hledání jiné podoby finančního systému, který by nevytvářel opakované krize, jejichž následky pak nesou občané.

„To je legitimní snaha a je stejně tak legitimní nebrat současnou privilegovanou roli komerčních bank jako svatou krávu, na kterou není možné sáhnout,“ říká.

Ilustrační foto
Zdroj: Reuters
Autor: Leonhard Foeger

Ani euro nezmůže vše

Koneckonců ani u eura není normální chtít od jedné měny vše – varuje Švihlíková. Podle ní by této evropské měně velice prospělo – možná dokonce i zachránilo, kdyby se vedle eura pro zahraniční obchod používaly i národní varianty. „Řada zemí euro a jeho architekturu v současné podobě prostě neunese a neutěšená socio-ekonomická situace po alternativách volá,“ upozorňuje Švihlíková.

Stačí se podle ní podívat na Itálii a její návrh tzv. mini-BOT, tedy paralelní měny. BOT je zkratka pro „buoni ordinari del Tesoro“ tedy krátkodobé dluhopisy. Koaliční strany v Itálii plánují, že by takové cenné papíry vydávaly v malých hodnotách, které by pak mohly být použity příjemci k placení daní a ke koupi veškerých služeb nebo zboží poskytovaných státem, včetně například benzinu na stanicích řízených státem kontrolovanou ropnou společností ENI. To by ale znamenalo vlastně zavedení paralelní měny – tedy cesta, jak připravit zavedení národní měny jako alternativy k euru.

Hledat alternativy, když současný systém produkuje privilegia pro malou část soukromých zisků a renty a na druhé přenáší náklady, je tak podle ekonomky Švihlíkové pochopitelné. „Vollgeld nemusí být tou ideální cestou, ale nabízí jiný pohled na fungování bankovního sektoru a seznamuje i občany s tím, jak skutečně vzniká veřejný statek, kterému říkáme peníze,“ dodává.

„Problém fiat peněz (peněz vytvořených úřední mocí, nařízením – pozn. red.) spočívá v tom, že může být vyroben bez jakýchkoli nákladů a jeho vytvoření vede k jasným nespravedlnostem, které lze považovat vlastně za oprávněné krádeže. Měli bychom se vrátit ke skutečné měně, kterou uznávají všichni, a můj názor je, že se to stane pouze technologií, která zpřísní financování nebo vážnou krizí, která nám připomene základy,“ míní Jollien.

Rizika: alternativní peníze, či návrat plánovaného hospodářství 

Mezi hlavní důvody, proč skupina ekonomů, finančních expertů a podnikatelů s iniciativou Vollgeld před čtyřmi lety přišla, patřila snaha o větší stabilitu systému a úsilí zabránit dalším finančním krizím. Podle bývalého guvernéra ČNB a nyní hlavní ekonoma Generali CEE Holdingu Miroslava Singera by se však takový systém mohl dost podobat plánovanému hospodářství.

„Případně by v lepším případě vedle toho vznikl nový sektor vytvářející nějaké jiné peníze a tyto půjčující/investující do projektů, protože takový sektor prostě vždy dlouhodobě přináší hodnotu,“ citovaly Singera Lidové noviny.

„Lidé by si museli zvyknout na chudobu. Často si neuvědomují, že finanční sektor a banky jako instituce, které půjčují na budoucí růst, přinesly sice řadu problémů, ale také bezprecedentní nárůst bohatství v poslední zhruba čtvrtce tisíciletí,“ dodal Singer. A podle viceguvernéra České národní banky Mojmíra Hampla by byl takový systém v dobách krize ještě méně odolný než ten současný. 

Pokud by opravdu návrh prošel, znamenalo by to jednoduše to, že banky by mohly půjčovat pouze peníze, které si u nich někdo uložil. To by zásadně změnilo celou ekonomiku. „Úroky by prudce vzrostly na tržní úroveň a zpomalil by hospodářský růst. Ten by už dokázaly táhnout pouze inovace, obchod a lidská kreativita, nikoliv nově natištěné peníze. Na druhou stranu by se tím eliminoval hlavní důvod nafukování bublin, tedy hospodářských krizí,“ zamýšlí se Stroukal.

Kdyby se tedy podobný návrh zavedl v Česku nebo případně v eurozóně, zažili bychom tedy období citelně nižšího růstu. Namísto například dnešních pěti procent růstu ekonomiky bychom měli třeba jedno procento. „Na druhou stranu bychom ale nezažili tak snadno budoucí propad o pět procent. Možná by systém suverénních peněz přinesl pomalejší růst, méně inovací, ale rozhodně by byl mnohem lidštější,“ dodává Stroukal.

Lidé hledají alternativy současných peněz odjakživa. Zakládají si vlastní lokální peníze, bezúročné komunity, pracovní poukázky nebo zkoušejí potenciál kryptoměn. Většina z těchto alternativ hledá inovativní nové způsoby peněžního uspořádání. Suverénní peníze jsou prostě ekonomickou snahou sebrat bankám moc tvořit peníze.

Dominik Stroukal

hlavní ekonom Roklen

Dát moc ještě menší skupině lidí? To nedává smysl

Pro zmíněný švýcarský návrh by nicméně nehlasoval ani on. „Bere moc tvořit peníze bankám a dává ji centrální bance. Moc tedy nebere úplně, jen ji dává do rukou ještě menšímu počtu lidí, což systematicky nic nemění, naopak systém činí ještě zranitelnější,“ vysvětluje důvody. Je podle něho dost škoda, že nešli ve Švýcarsku ještě o krok dál.

Ilustrační foto
Zdroj: ČTK
Autor: Josef Horázný

„Když je špatné vytvářet peníze z ničeho, proč by to najednou mělo dávat smysl, když to dělá menší skupina lidí z jednoho centra? Výsledek by mohl být na určitou dobu lepší než současnost, ale stačí jedny špatné volby a v centrální bance se může ocitnout někdo, kdo bude mít najednou moc dělat si s penězi, co chce. Současný systém centrální bankéře alespoň brzdí,“ míní Stroukal.

Sečteno podtrženo, iniciativa tak i podle něho, správně identifikuje problém. Vytvářet peníze z ničeho totiž skutečně problémem je. Bohužel navrhované řešení je jen o tom nechat tento problém dělat někoho jiného, tedy centrální banku. Jenže ta může, ale nemusí svoji práci dělat lépe než banky.

„Centrální banky se mýlí často, většina krizí dvacátého století přišla jako důsledek příliš nízkých úrokových sazeb po příliš dlouhou dobu. I proto se dnes řada lidí obává, že by mohla být další krize za dveřmi. Nedělají to naschvál, daří se jim plnit svoje poslání, tedy udržet inflaci na dvou procentech. Bohužel při tom ale přepálí ceny nemovitostí nebo akcií. Je to jejich chyba, ale oni nic jiného ani dělat nemůžou, plyne to přímo z ústavy,“ vysvětluje Stroukal.

Zastánci změny přesto považují hlasování před pár týdny ve Švýcarsku pouze za začátek svého snažení. „Prvním krokem k reformám finančního systému je porozumět mu,“ zdůraznila listu Financial Times mluvčí iniciativy Vollgeld Emma Dawnayová.