„Je to, jako když vám někdo trhá zub pomalu.“ Psychiatr Höschl mluví o pandemii i Státní bezpečnosti

Psychiatr Cyril Höschl říká v rozhovoru pro Interview ČT24 Speciál, že kvůli pandemii v české společnosti trojnásobně narostl počet depresí, zdráhá se však označit českou společnost za nemocnou. Popírání viru je podle něj normálním obranným mechanismem. Řeč také přišla na Höschlovy kontakty s komunistickou Státní bezpečností. Nikoho prý nepoškodil, spoustě lidí naopak podle svých slov pomohl.

Video Rozhovor s Cyrilem Höschlem
video

Rozhovor s Cyrilem Höschlem

Při pandemii je zasažena celá společnost, podle Höschla se tak nyní psychiatrie jako obor zaměřený na jednotlivce přesouvá na vyšší sociální úroveň. „Už teď cítíme, že společnost bude jiná. Covid-19 se svým dopadem na duševní zdraví už teď projevuje, je o tom řada studií a dat. Nárůst depresí v české populaci je trojnásobný,“ uvedl s tím, že se zvyšuje i množství sebevražedných myšlenek a úzkostných poruch.

Höschl kdysi řekl, že nárůst sebevražd přichází během revolučních změn, nikoliv během války. K revolučním změnám by ale současnost nepřirovnával. „Myslím, že to je přehnané. Pod pojmem revoluční změna si představujeme rychlé zvraty, proměny společenských poměrů, zatímco covid je tady s námi již druhým rokem a ta změna je spíše pozvolná a vleklá. Je to, jako když vám někdo trhá zub pomalu, místo aby ho vytrhl rychle. Myslím, že většina lidí to vnímá jako pozvolnou, hlubokou proměnu života, který bude jiný než předtím,“ myslí si. Svět se podle něj už úplně nevrátí do předchozí podoby. Doufá, že nezůstanou „brutální omezení lidské svobody“.

To, že někdo virus vytěsňuje či popírá, je podle něj normálním obranným mechanismem, kterým může být vybaveno deset až dvacet procent populace. Příklon ke konspiračním teoriím je podle něj psychosociální fenomén, který je na individuální úrovni těžko vysvětlitelný. Nechce říkat, že „společnost je nemocná“. „To je jiný diskurz, společnost je předmětem zájmu sociologie nebo historie, rozhodně ne psychiatrie. Tak tomu nikdy nebylo, nejsou diagnózy pro společnost,“ sděluje psychiatr.

Kritériem škodlivosti stresu je bezmocnost

Argument, že „jinde se mají hůř“, podle něj často neobstojí. „My svůj pocit štěstí či neštěstí odvozujeme vždy kontextuálně, z prostředí, do kterého jsme vrostli a ve kterém se pohybujeme. Nás nezajímá v tu chvíli utrpení rodiny v Jemenu, nás zajímá, že nám umírá babička na covid,“ míní Höschl. Část příčin mentální nepohody, kterou pociťuje podstatná část populace, však přesto podle něj tvoří „obavy z toho, že budeme mít obavy“. Podílejí se na tom prý i média a řetězové tiskové konference o vývoji počtu nakažených. Kritériem škodlivosti stresu je pak bezmocnost.

„Ve chvíli, kdy se stresem můžete zacházet, když víte, jak se z toho dostat, jak to vyřešit, tak je to všechno v pořádku. Bezmocnost, nemožnost mít vliv na události, činí eustres distresem, který způsobuje civilizační choroby, arytmie, hypertenze, diabetes 2. typu, žaludeční vředy a podobně,“ uvádí.

Co se týče strachu, člověk prý nemá možnost emoce „obracet na svou stranu“, má možnost ale bránit jejich patologickému rozvoji. Důležité je prý měnit téma svých myšlenek, nevěnovat se od rána do večera covidu, ale jiným aktivitám. „My jsme vybaveni velmi univerzálně a každá naprostá monotematičnost nás dříve nebo později začne ničit,“ sděluje.

Zaměřili jsme se na seniory a ekonomiku, nejvíc zasažené budou děti

Hodně se také mluví o dopadech pandemie na generaci dětí, která se nesocializovala a leckdy ani nevzdělávala. „Myslím, že rok je krátká doba na to, abychom hovořili o ztracené generaci, ale dlouhá na to, abychom si mohli myslet, že to nezanechá trvalé následky. Já si myslím, že zanechá.“

V době mezi 7. a 15. rokem prý dítě vrůstá do společnosti, jde o nejkritičtější roky, kdy se vytvářejí sociální dovednosti a komunikační návyky, rok je v tomto ohledu proto podle Höschla dlouhá doba. „Celkově se populace zaměřila na seniory a ekonomiku, ale myslím, že největší zásah covidu je v lockdownu, který postihl školy a v té dlouhotrvající absenci dětí ve školách. Ne kvůli látce, ale kvůli vynechané fázi socializace,“ uvedl.

Hru s StB šlo nehrát, mohly se však provalit kontakty s disidenty

Höschl má svoji zkušenost s komunistickou minulostí. Spolupráci se Státní bezpečností nepodepsal, ale přiznal, že s ní mluvil, i když tvrdí, že nikdy nikomu neublížil. Vnitřně se s tím už srovnal. „Pomohli mi v tom mnozí disidenti, kterým jsem v té době různě pomáhal. Ten kontakt byl formulovaný tak, aby tato činnost nepraskla. Ať už to byl Ivan Havel nebo Vladimír Merta, Jiřina Šiklová a další – můžu jmenovat ty, kteří to sami říkají veřejně,“ sděluje.

Výsledkem je prý to, že se nikdo nepoškodil, ale spoustě lidí pomohly různé krycí hospitalizace, neschopenky či invalidní důchody. Strach, že StB informace od něj zneužije, prý měl. Prý ho také napadlo, že by hru s StB vůbec nehrál, bál se však, že by se provalily kontakty s disidenty. Ivan Havel však nevěděl, že Höschl mluvil zároveň s ním i s tajnou policií.

„To je dotaz, který je naprosto na místě a který jsme s Ivanem pár měsíců zpátky probírali. Ono to mělo ještě jiný aspekt. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jim jde taky o něj, tak jsem se s ním (s Ivanem, pozn. red.) přestal stýkat proto, abych se pro ně stal nezajímavým. Což se nakonec podařilo a oni si na to stěžovali, že jsem pro ně nepotřebným,“ dodává.

„Když se podíváte dnes do těch archivů bezpečnostních služeb, tak ty kategorie lidí, kteří s nimi přišli do styku, jsou od nepřátelských osob, přes prověřované osoby, kandidáty tajné spolupráce, důvěrníky, agenty, držitele rezidenčního bytu. To je celá škála. Někteří tam putovali z kategorie do kategorie, hranice mezi nimi jsou rozmazané. Jakmile přijdete s touto ďábelskou organizací do kontaktu, tak se vždy nějak umažou obě strany,“ míní Höschl.