Své blízké zemřelé chceme mít dnes podle etnoložky Olgy Nešporové blízko, jejich popel míváme doma nebo na zahradě. Chodit na hřbitovy pravidelně ale nestíháme i kvůli tomu, že často bydlíme jinde, než kde stojí rodinná hrobka. Češi čím dál častěji volí pohřby bez obřadů, a pokud se přece jenom pro nějaký rituál rozhodnou, volí podle Nešporové to, co bývá zvykem. Osobněji pojaté ceremonie jsou výjimkou.
Smrt se nedá vytěsnit, jednou vás doběhne, říká etnoložka Nešporová
V následujících dnech vyrazí řada lidí k hrobům svých blízkých. Zájem bývá tak velký, že ve větších městech koriguje během Památky zesnulých dopravu před hřbitovy policie. Odkud se tento svátek vzal?
Je to prastará tradice – a ve vztahu k mrtvým jedna z mála, která se dochovala. Vzpomínat na blízké, kteří už nejsou s námi, vychází z římskokatolické tradice, jejíž součástí jsou modlitby za zesnulé v očistci. Zvyk chodit na hřbitov s květinami a svíčkami je ale mladší, pochází z 19. století. Nicméně se tvrdí, že Dušičky navazují na ještě mnohem starší svátky keltského či slovanského původu.
Chodíme na hřbitovy i jindy?
Nejčastěji je to právě na Dušičky. Velmi silný je v Česku také zvyk navštěvovat hřbitovy na Vánoce. Pak ještě chodí lidé na soukromá výročí, jako jsou narozeniny nebo jmeniny zesnulého. Zejména na Dušičky ale chodí k hrobům celé rodiny, zatímco běžně o hroby pečují převážně starší generace, dokud jsou ještě schopné hřbitov navštívit a hrob upravit.
Jak funguje mezigenerační předávání péče o hroby?
Asi nikdy to nebude jedna ku jedné, že by jedna generace už péči nezvládala a převzala to mladší. Souvisí to s urbanizací, stěhováním lidí na nová místa. Ti se pak musí rozhodovat, jestli budou dál platit nájem hrobu v původním místě rodiny a jestli ho budou udržovat, anebo ho navštíví jen jednou dvakrát do roka, třeba právě na Dušičky.
Trend je takový, že ostatky si dnes lidé uchovávají i na jiném místě než na hřbitově, třeba doma. Přes osmdesát procent Čechů podstupuje kremaci a na popel se nevztahuje skoro žádná legislativa, na rozdíl od tělesných pozůstatků. Popel si můžete uložit prakticky kdekoliv, pokud ctíte nějaké pietní a mravní principy.
Co se děje s popelem, pokud není uložen na hřbitově?
Hlavně v Čechách – Morava je v tom jiná – lidé ukládají popel svých blízkých na vlastní zahradě nebo na oblíbených místech zesnulého. O rozptyl zase takový zájem není: oproti třeba Británii mají Češi pořád rádi jedno místo, kde je uloženo všechno, co z pozůstalého zbylo. Naopak rozptyl anebo ještě častěji vsyp volí spíše lidé, kteří ví, že nebudou mít možnost se o hrob starat a nechtějí tou péčí někoho zatěžovat. Nehledě na to, že pořízení hrobu je nákladné.
Češi volí klasické pohřby
Podle oficiálních čísel stoupá počet pohřbů bez obřadu. Znamená to, že se skutečně žádné rozloučení neuskuteční?
Domnívám se, že ve velkém množství případů se opravdu nekoná žádný ceremoniál. Je možné, že k němu dochází jindy, třeba při ukládání popela. Ale podle mých výzkumů to spíš vypadá, že většina lidí si opravdu žádný náhradní obřad neudělá. Málokdy jsou totiž pozůstalí v takovém rozpoložení, že by zvládli krátce po úmrtí blízkých něco zorganizovat.
Přitom spousta pohřebních služeb nabízí konání obřadu právě při ukládání popela, ale podle toho, co vím, je o to minimální zájem. Odložený obřad nabízí také někteří protestantští faráři. Pozůstalí mají víc času na truchlení, ale stejně se pro pozdější obřad rozhodují málokdy.
Má vynechání posledního obřadu nějaký vliv na to, jakým způsobem lidé truchlí?
To by vám lépe řekl psycholog, ale spíše ano. Tvrdí se, že když chybí nějaké to ukončení, tak se doba truchlení může prodlužovat. Samozřejmě je to individuální a někdy může naopak pozůstalé více zasáhnout účast na pohřbu. Obecně ale různé studie tvrdí, že rituály byly vytvořené právě proto, aby se společnost lépe vyrovnávala s odchodem svých členů.
Liší se jednotlivé části roku podle toho, zda lidé volí pohřeb s obřadem, či bez něj?
Ano, ve výzkumech mi z toho vycházel určitý trend. Okolo Vánoc jsou větší tendence konat pohřby s obřady, protože lidé víc přemýšlejí v rodinné souvztažnosti. Naopak v létě jsou rozlítaní, mají jiné priority a obřady tolik nevolí.
Existují v pohřebnictví nějaké trendy, nebo je jejich nabídka už desetiletí stejná?
To, co firmy nabízí, je pořád stejné, ale ne proto, že by nebyly schopné reagovat na požadavky doby. Firmy jsou většinou připravené vyjít vstříc požadavkům klientů. Dělala jsem výzkumy v mnoha službách a zkušenosti mám vesměs pozitivní, i když to bude asi také tím, že mě tyto firmy vůbec přijaly.
Ovšem pozůstalí většinou objednávají jen základní služby, protože se bojí inovací. Nechtějí riskovat, že by se to třeba nepovedlo. Raději zůstávají při zemi a volí to, co je běžné. Myslím, že to souvisí s tím, že tady není zvykem plánovat pohřeb dopředu, když je na to ještě prostor a můžete v klidu přemýšlet o tom, co doopravdy chcete. Když přijdete s požadavkem na pohřeb až po úmrtí někoho blízkého, tak jste logicky zdrcení a moc toho nevymýšlíte, protože na to v tu chvíli nemáte.
Dvacáté století takříkajíc odsunulo umírání z každodenního života. Může právě to být důvod pro menší počty obřadů?
Nejspíš ano, ale to, že nevidíte mrtvé tělo, přece na samotném pohřebním obřadu nic nemění. Na západě je trend personalizovaných pohřbů mnohem častější, přestože i tam se umírá v nemocnicích, mimo domov a péči blízkých. U nás lze také udělat personalizovaný pohřeb, ale někdo by se tomu musel pořádně věnovat. Přitom to je pro truchlící často to nejdůležitější: nějak se zapojit. I kdyby to byly jednoduché pohyby jako vstávání při samotném obřadu.
Takže navrhujete, aby si lidé dopředu promysleli, jak chtějí být pohřbeni?
Nevidím důvod, proč by nebylo vhodné o tom přemýšlet. Vždyť to pomůže pozůstalým. Když ví, co jste chtěli, tak vám to rádi poskytnou, protože vás měli rádi a rádi pro vás naposledy něco udělají. Jinak tápou a neví, co jste vlastně chtěl, a je pro ně těžké se rozhodnout. V tu chvíli sami nemají odvahu přemýšlet, co by se vám líbilo.
Na smrt nebudeme plně připravení možná nikdy, ale rozhodně bych plánování věnovala mnohem víc pozornosti. Na západě se to děje – tam jsou plány na vlastní pohřeb na denním pořádku, včetně předplacených pohřbů.
Postkomunistické pohřby jsou vyprázdněné a nové rituály ještě nevznikly
Má na ubývající pohřby s obřady vliv i to, že jsme málo religiózní země?
Určitě. Sekulární pohřby nemají tu závaznost. Zatímco když vycházíte z náboženského prostředí, tak je pro vás naprostou samozřejmostí udělat obřad. Je to vidět, i pokud srovnáváme regiony; v religióznějších oblastech je počet obřadů vyšší. I přesto, že mají římští katolíci nebo protestanti poměrně mlhavou představu o posmrtném životě, stejně jako lidé bez náboženského vyznání. To ale nijak nebrání uspořádání obřadu.
Sekulární pohřební obřady, jak byly zavedeny za komunismu, vykrádaly náboženské obřady a dodávaly tam ideologickou linku. Ta se ale po roce 1989 stala neaktuální. Z těch obřadů toho vlastně moc nezbylo a lidi to pochopitelně neoslovuje. Nové postupy se zatím nevytvořily.
Češi volí žeh v asi osmdesáti procentech pohřbů. Může i za to tuzemský ateismus?
U nás určitě. Jinde za to může protestantská tradice. Vedeme v počtu kremací v porovnání nejen se západem, ale i s dalšími zeměmi východního bloku, které jsou spojené s katolickou tradicí. Nejméně kremací se uskuteční v zemích s pravoslavím, které dodnes kremaci nepřijalo.
Katolická církev kremaci povolila v šedesátých letech, reagovala tím právě na rostoucí počet kremací a také na to, že zejména v první polovině dvacátého století byl žeh považován za způsob, jak se vůči církvi vymezit. Na vatikánském koncilu byla kremace povolena, ale jen v případě, že právě nejde o formu protestu. A někteří věřící stále považují žeh za ten horší způsob nakládání s pozůstatky.
Vytěsňování smrti nefunguje
V říjnu se Česko rozloučilo s Karlem Gottem. Co o nás takové společné truchlení říká?
Vnímám pozitivně, že ještě dokážeme vzdát úctu zesnulým, a že se jeho smrt dotkla nás všech. Masové truchlení společnosti – jako v případě princezny Diany nebo právě Karla Gotta – se interpretuje tak, že si na úmrtí někoho známého lidé dělají vztah ke svým vlastním zesnulým. Že se vzpomínky na něj přenáší i na naše blízké, které si tak díky tomu připomeneme.
Lidé ke Gottově vile a dalším místům, která s ním byla spojena, nosili svíčky nebo květiny. To se dělá i v případech, kdy zemřou mladí lidé nebo děti, myslím tím různé pomníčky v místě dopravní nehody a podobně. Proč to jejich blízcí dělají?
Smrt ve věku, kdy ji nečekáte, vás zasáhne víc. A i vztah k zesnulým dětem nebo mladým bude intimnější, než když zemře devadesátiletá babička. Navíc starší lidé bývají skromnější, takže není taková potřeba jim něco přinést.
Souvisí to s personalizací pohřebního rituálu. Dřív byla snaha církve i komunistického režimu dělat pohřby sobě podobné, aby si lidé byli ve smrti rovni. Ale to není to, co pozůstalé oslovuje. Oni přece mají vztah ke konkrétní osobě a chtějí ho nějak vyjádřit. Proto přináší osobní věci, které mají význam jak pro ty mrtvé, tak živé.
Co se týče pomníčků u silnic, taková místa bývají pro pozůstalé často významnější než samotný hrob zemřelého. Protože to je to místo, kde ta osoba naposledy žila – zatímco na hřbitově už je za zdí, ve světě mrtvých.
Platí stále, že jsme společnost, která smrt vytěsňuje?
Řekla bych, že už je to překonané. Vytěsňovat smrt je spíš záležitostí dvacátého století, podle některých autorů to souviselo se světovými válkami a tragédiemi, které se tehdy staly, tedy že byla tendence to raději nevidět a odsunout.
Myslím si, že dnes se smrt do různých diskurzů vrací. To vytěsňování moc nefunguje, smrt se nedá vytěsnit, jednou vás doběhne a vaše blízké taky. V západních společnostech i u nás dochází k tomu, že se mrtví přesouvají ze hřbitovů a hranice mezi živými a mrtvými už není tak výrazná, jako byla před desítkami let. To se projevuje i tak, že se jinak zachází s popelem než dosud, klidně si ho necháváme doma nebo na zahradě. Chceme mít zemřelé blíž.
Co dalšího se mění ve způsobu, jakým truchlíme nebo pohřbíváme?
Na západě se hodně rozvijí trend ekologického pohřbívání. U nás jsme v tomhle směru zatím hodně svázáni legislativou a i ekologické pohřby vlastně spočívají v žehu, což ekologické úplně není. Myslím, že jak budou stárnout generace, které se snaží žít udržitelně, tak tento trend poroste.
Například v Anglii vyrostlo za posledních asi deset let tři sta zelených hřbitovů, kde se pohřbívá celé tělo v proutěné rakvi. Sází se tam stromy a tím vznikají nové zalesněné plochy. Jinde se zase pohřbívá v už vzrostlých lesích. Také se místo náhrobků používají jen malé cedulky se jménem, nebo třeba vůbec nic.
Vystudovala sociální antropologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Od roku 2004 působí jako socioložka ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí a dlouhodobě spolupracuje se Sociologickým a Etnologickým ústavem Akademie věd ČR v Praze.
Jejími hlavními tématy jsou postoje ke smrti, umírání, pohřební obřady, náboženství, spiritualita, rodičovství, mezigenerační solidarita a institucionální podpora rodiny.
Olga Nešporová