Psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) Cyril Höschl v pořadu 90′ ČT24 konstatoval, že podle jeho zkušeností může u pacientů s duševní nemocí znít věrohodně i jejich tvrzení, které neodpovídá realitě. Uvedl to v rámci debaty o reportáži Televize Seznam o Andreji Babišovi mladším. Höschl se rovněž zastal psychiatričky Dity Protopopové, která v klecanském ústavu Andreje Babiše mladšího ošetřovala.
Psychiatr Höschl k reportáži TV Seznam: Nevěrohodnost člověka se schizofrenií laik nerozezná
13 minut
Höschl v 90´ČT24: Laik nerozpozná věrohodnost člověka se schizofrenií
Profesor Höschl v úvodní části rozhovoru upozornil, že se přímo k Andreji Babišovi mladšímu nebude vyjadřovat. Kdyby se totiž vyjadřoval k jakýmkoli zprávám, implicitně by dával najevo, jestli u nich v NUDZ byl, nebo nebyl, a už to by bylo porušení lékařského tajemství.
Viděl jste, pane profesore, reportáž, o které se bavíme?
Viděl, jasně.
A když tam říká pan Andrej Babiš mladší, že to byla právě paní doktorka Protopopová, která mu říkala, budu citovat: „Zavřeme tě do Klecan, nebo pojedeš na prázdniny?“, co jste si o tom pomyslel?
Mám zkušenost s kontakty s psychotickými pacienty a ono je to vždycky Dichtung und Wahrheit (německy Báseň i pravda, pozn. red.). Já nejsem žádným agentem paní doktorky Protopopové, ale vím, že všechno je vždycky trošku jinak, než jak to vypadá. Já jsem se jí explicitně zeptal na to, jestli nějakému pacientovi zejména v poslední době vyhrožovala hospitalizací, nota bene u nás.
Ona se dušovala, že v žádném případě, protože je to v rozporu s její představou o tom, jak by psychiatrie měla fungovat, až na ty momenty, a to jistě každý pochopí, kdy je naprosto zjevné nebezpečí, že ten pacient někomu ublíží. Například když řekne, že chce někoho zavraždit. V tom případě je třeba mu říct, že má dvě možnosti – buď být v náruči orgánů činných v trestním řízení, nebo být zavřen na psychiatrii, každopádně je potřeba před ním společnost ochránit. A to jsou důvody, které každý pochopí, protože v opačném případě, viz nákupní středisko na Smíchově, je psychiatrie pak obviňována naopak z toho, že nepostupuje.
Je vůbec představitelné, aby někdo řekl tu druhou variantu? Buď hospitalizace, anebo něco jako „prázdniny“?
Já myslím, že tohle může být tvrzení proti tvrzení. A já nejsem žádným vyšetřovatelem, abych zkoumal, jestli to tak bylo, nebo nebylo. Ale já o validitě výroků psychiatrických pacientů vím své. Takže je beru vždy s rezervou a k tomuhle se nebudu vyjadřovat, protože o tom opravdu nic nevím.
Jinými slovy to, co jsme slyšeli v reportáži, nemusí být pravda. Má to určitou pravděpodobnost, že to pravda být nemusí?
To, co jsme slyšeli, pravda být nemusí, dokonce mně to připadá nepravděpodobné, ale nevím. Paní doktorka mi sama řekla, že žádnému pacientovi nikdy tímto způsobem, žádnému pacientovi nevyhrožovala.
Jde ale i o další výroky, „táta chtěl, abych zmizel“, „mám strach z pana Protopopova“, nic z toho zkrátka nemusí být pravda?
To já nevím, to je potřeba se zeptat táty, jestli chce, aby zmizel.
To je totiž právě ta rozbuška, která způsobila vše, o čem teď mluvíme.
Já tomu rozumím a nechci zlehčovat závažnost celé té kauzy. Ale v oblasti, ve které se pohybuji, mě politický aspekt může zajímat jako občana, ale medicínský aspekt mě zajímá jako ředitele ústavu, který se teď k tomu všemu připletl a ten smrad na něm trochu zůstává, což mě velice mrzí, protože jinak ti lidi dělají, co umí, a primárně slouží pacientům. Proto jsem taky pátral, jestli tam v zájmu, nebo proti zájmu kteréhokoli pacienta nedošlo v poslední době k pochybení, a s úlevou jsem zjistil, že tedy ne, a zahrnuje to i případy, o kterých se tady bavíme.
Když je někdo nemocný, konkrétně schizofrenií, má se za jasné, že zkrátka může trpět bludy, může prožívat něco uvnitř, co se v realitě neděje, a může to potom vyprávět, jako kdyby to realita byla?
To je docela kruciální otázka. Protože jestliže někdo už dostane diagnózu a zpravidla je potvrzena několika pracovišti a několika odborníky, to není možné, že by si jedna doktorka vzpomněla, že je někdo schizofrenní, tak přímo definice psychózy sama o sobě implikuje to, že má hrubé narušení myšlení nejčastěji ve smyslu bludů, ale někdy i halucinace.
Přitom může mít vysokou inteligenci, a dokonce i obstojné komunikační schopnosti. A to je to, co může být matoucí a co ta laická veřejnost tváří v tvář psychotikovi neumí odhadnout.
Můžete si představit solidně vypadajícího inteligentního člověka, který vám řekne „vy to ještě netušíte, ale támhleti dva pánové naproti jsou ilumináti, přijeli z Marsu, já vím, připadá vám to nepravděpodobné, ale já pro to mám ten a ten důvod, že jeho brýle jsou o milimetr jinak široké, než by měly být“. Ale jinak by to bylo všechno v pořádku, vy byste si mě přezkoušel, jak byste chtěl, a zjistil byste, že jsem velmi důvěryhodný, mluvím ve větách s podmětem a přísudkem, ale něco by tam nehrálo.
Takové to míchání různých konspiračních teorií, smyšlenek, někdy i bludů, to, čemu Goethe říkal Dichtung und Wahrheit, je pro tyhle poruchy typické. Proto je beru s rezervou. Ale zároveň říkám, že to neznamená, že kterákoli jejich výpověď je nevalidní nebo nepravdivá. Bohužel je to směs, ze které je obtížnější vybírat, než když vám lže normální člověk.
Divák Ondřej se ptá, pane profesore, zda hrozí v Česku, že může být zdravý člověk prohlášen za duševně nemocného? Jak vlastně probíhá šetření, na základě kterého je stanovena diagnóza, která znemožňuje výslech? Může vydat papír na poruchu duše jen jedna lékařka? Když tady existuje zpráva od paní doktorky Protopopové, tak zkrátka jde o štempl na to, že pan Babiš mladší trpí chorobou?
Tak to je několik otázek najednou, začněme postupně. Jestli hrozí v Česku, že může být zdravý člověk prohlášen za duševně nemocného? To je nebezpečí, které do určité míry hrozí nejen v České republice, ale po celé zeměkouli, a krásným výmluvným příkladem je nedávno vydaná knížka Markéty Šichtařové Ukradený syn. Lze si zakoupit a podívat se, jak se může dostat na psychiatrii člověk v současném Švýcarsku.
Ta pravděpodobnost je ale nesmírně malá, protože někdo může být proti své vůli hospitalizován a psychiatricky diagnostikován a léčen pouze ve výjimečných případech, které jsou ošetřeny zákonem o zdravotních službách, který vyloženě říká, že to může být jenom v situaci, kdy je bezprostředně ohroženo zdraví buď pacienta, nebo jeho nejbližšího okolí, nebo mu hrozí smrt, tedy je nebezpečný sobě nebo okolí.
To samozřejmě může být subjektivní, jenomže ve chvíli, kdy se někdo dostane do psychiatrické léčby, tak podle toho zákona ve chvíli, kdy pacient nepodepíše dobrovolný vstup, že on žádá o léčbu, tak do 24 hodin musí zařízení místně příslušnému soudu tuto skutečnost oznámit a ten musí poslat nezávislé odborníky, kteří posoudí opodstatněnost situace, a to podléhá kontrole.
Dokonce to je jen na určitou dobu, po jednom roce se to musí celé opakovat. To už je tak komplikovaná procedura, že si neumím představit, že by to někdo zvládnul na žádost kamaráda.
(Redakčně kráceno, celý rozhovor je ve videu.)
