Přesně před dvaceti lety podepsali Miloš Zeman a Václav Klaus takzvanou opoziční smlouvu. Tehdy ODS, druhá nejsilnější strana ve sněmovně, podpisem dokumentu umožnila vznik menšinové vlády sociální demokracie. Premiérem se stal Miloš Zeman, politická scéna se na několik let znehybnila a rozdíl mezi levicí a pravicí se v české politice setřel.
Podpis opoziční smlouvy byl překvapivým vyústěním situace po předčasných volbách do sněmovny, které se konaly v červnu 1998. Překvapivým proto, že obě nejsilnější strany – ČSSD a ODS a jejich lídři se během kampaně profilovali jako hlavní rivalové. Ještě před volbami a měsíc před podepsáním smlouvy Václav Klaus pro ČTK povolební spolupráci s ČSSD odmítl: „Kategoricky prohlašuji, že spekulace o tom, že ODS bude po volbách tolerovat menšinovou vládu sociální demokracie (s jakýmikoli partnery), jsou neopodstatněné a nesmyslné.“
V červnových volbách roku 1998 se do Poslanecké sněmovny probojovalo pět politických stran. ČSSD a ODS, s odstupem za nimi komunisté, lidovci a Unie svobody. Sociální a občanští demokraté byli jednoznačně nejsilnějšími hráči. Jednáním o sestavení vlády pověřil prezident Václav Havel předsedu vítězné sociální demokracie Miloše Zemana. Politická jednání ale ukázala, že jeho manévrovací prostor nebyl příliš velký.
- ČSSD – 32, 31 %
ODS – 27,74 %
KSČM – 11,03 %
KDU-ČSL – 9 %
US – 8,6 %
Volby v roce 1998 byly vyvolány rozpadem předchozí vládnoucí koalice a vznikem nové politické strany Unie svobody. Jednalo se tedy o předčasné volby. A nejenom to komplikovalo jednání, svoji roli sehrávaly i osobní spory mezi představiteli jednotlivých politických stran.
Kdo s kým bude vládnout?
Nabízely se v podstatě čtyři možné varianty, jak vládu sestavit. Logická varianta vzniku středopravicové vlády ODS, KDU-ČSL a Unie svobody byla prakticky vyloučená, neboť mezi občanskými demokraty a unionisty byly osobní spory nepřekonatelné.
Stejně tak varianta sociální demokracie, lidovců a unionistů byla velmi málo pravděpodobná. Lidovci o koaliční spolupráci vážně uvažovali, ale měli podmínku účasti i US. Ta však vládní angažmá odmítala. Unie svobody se prezentovala jako pravicový subjekt, který z ideologických důvodů nechtěl vstupovat do koalice s levicovou ČSSD. A to ani za podmínky, že by byl premiérem tehdejší předseda KDU-ČSL Josef Lux.
Středolevicová koalice s lidovci a komunisty byla spíše teoretickou možností. V té době bylo ještě nemyslitelné, že by se komunistická strana mohla jakýmkoliv způsobem podílet na vládě. Ostatně je i málo pravděpodobné, že by takovou vládu jmenoval prezident Havel, který komunisty nezval ani k jednáním na Hrad.
A komplikované to bylo i pro ČSSD, neboť v té době bylo mnohem důsledněji dodržováno tzv. Bohumínské usnesení, které zakazovalo spolupráci sociálních demokratů s komunisty a dalšími politickými subjekty. V tehdejší době ani předseda ČSSD Zeman nebyl spolupráci s KSČM nakloněn. V květnu roku 1996 se v jednom diskusním pořadu vyjádřil takto: „Je pravda, že nepřichází koalice s komunisty v úvahu. Já bych raději odešel z politiky, než abych vytvořil koalici s komunisty.“
Případná velká koalice ČSSD a ODS pak měla nejsilnější zastoupení ve sněmovně – 137 mandátů. Strany se ale tehdy nebyly schopné dohodnout na uzavření koalice, i z ideologických důvodů. Nakonec se tedy oba nejsilnější hráči dohodli na podpisu tzv. opoziční smlouvy. Ta měla být jakýmsi kompromisem. ČSSD vytvoří menšinovou vládu, ODS se vlády účastnit nebude, ale bude mít nad vládou kontrolu a získá pozice ve státní správě a ve státem zřizovaných podnicích.
Miloši Zemanovi opoziční smlouva zajistila post premiéra a jistotu, že jeho menšinová vláda získá důvěru. Obě nejsilnější strany se také dohodly na obsazení postů v Poslanecké sněmovně, a Václav Klaus se tak stal jejím předsedou. Ostatní strany místa ve vedení sněmovny nezískaly.
- Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou
Co to byla opoziční smlouva?
Smlouva uzavřená mezi ČSSD a ODS nebyla úplně standardní smlouvou o spolupráci, kde by se strany zavazovaly k plnění nějakých programových cílů. Největším specifikem a současně nejvýraznější kontroverzí byla například povinnost nevyvolávat hlasování o nedůvěře vládě a ani nepodporovat taková hlasování jinými stranami.
Jednalo-li se tedy o smlouvu mezi stranou vládní a opoziční, jak ji interpretovali předsedové obou zúčastněných stran, tak se opoziční ODS sama a dobrovolně vzdala svého nejvýsadnějšího práva vyjádřit vládě nedůvěru. A vzdala se tohoto práva absolutně, protože občanští demokraté se nesměli připojit ani k hlasování o nedůvěře vládě v případě, že by jej iniciovala jiná z menších politických stran.
- Výše jmenované strany se zavazují, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, a budou-li takové návrhy předloženy jiným politickým subjektem, nepodpoří je hlasováním.
Dále se opoziční strana vzdala práva uzavírat dohody s jinou – třetí – politickou stranou. I toto přispívá spíše k té interpretaci, že se jednalo o smlouvu koaliční. Opoziční strana se vzdávala svých základních práv. Podpisem této smlouvy tak došlo k eliminaci opozice na celé čtyřleté funkční období vlády.
Posledním a třetím důležitým bodem byla změna volebních pravidel, které by posílily „význam výsledků soutěže politických stran“, tedy záměr oslabit slabší politické strany. S tímto ostře nesouhlasil prezident Havel, který hovořil o tom, že smlouva nerespektuje ducha demokratických pravidel. Volební systém, který měl posilovat tehdejší vítěze voleb, tedy ODS a ČSSD, tehdy napadl prezident Havel u Ústavního soudu. Ten část zákona o volbách zrušil s argumentací, že volební systém produkuje spíš většinové výsledky voleb než poměrné, jak zaručuje ústava.
Fungování a vnímání
Ne všichni členové a poslanci obou politických stran byli z této dohody nadšeni a ani sociální demokracie nebyla jednotná. To se projevilo například při volbě předsedkyně Senátu Libuše Benešové. Zvolena byla až v druhém kole volby a navíc jen nejtěsnější možnou většinou.
V průběhu dalších měsíců se objevily další problémy, například ODS odmítala v roce 2000 podpořit vládu při schvalování rozpočtu. Došlo ke smírčímu řízení, jehož výsledkem bylo Společné prohlášení delegací ODS a ČSSD, které vzešlo ve známost jako „Toleranční patent“. V něm se sociální demokraté zavázali k postupnému snižování rozpočtového schodku a nezvyšování daní, výměnou za podporu státního rozpočtu ze strany ODS.
A kritika zaznívala i ze strany veřejnosti. Zejména pak v roce 1999, při desátém výročí od Sametové revoluce, vznikaly občanské iniciativy, které vystupovaly proti vládě ČSSD podporované ODS. Jednalo se například o Dřevíčskou výzvu, Impuls 99, nejznámější je ale zřejmě iniciativa Děkujeme, odejděte!, která vyzývala k alternaci politických elit a k odchodu Miloše Zemana a Václava Klause z politiky.
Důsledky opoziční smlouvy
Po uplynutí čtyřletého volebního období ve volbách v roce 2002 občanští demokraté i sociální demokraté oslabili. Pro ČSSD a ODS to znamenalo, že ve volbách ztratili. Díky mobilizační kampani v roce 2006 posílily, ODS tehdy vedl Mirek Topolánek a ČSSD Jiří Paroubek. Od těchto sněmovních voleb už ale permanentně oslabovaly a dostaly se až k jednociferným výsledkům.
Pojetí pravicové a levicové politiky přestalo být díky tzv. opoziční smlouvě vnímáno jako zásadní. Oba ty pojmy se vyprázdnily. Pozvolna se začala prosazovat neideologická politika, která se netvářila ani jako pravicová, ani jako levicová. V následujících letech začaly uspívat strany jako Věci veřejné či ANO, tedy strany, které nebyly ideologicky zakotveny.
Naopak opoziční smlouva velmi pomohla KSČM. V roce 1998 získali 11 % hlasů, v roce 2002 18,5 %. Komunisté díky nárůstu o 7,5 procentních bodů dosáhli nejlepšího polistopadového výsledku. Paradoxní je, že KSČM před dvaceti lety byla stranou, kterou k jednacímu stolu nikdo nezval, i když byla silnější než dnes. A v dnešní době se komunisté dostali do situace, kdy jsou nezbytní pro vznik vlády, i když je jejich výsledek nejhorší v porevoluční historii.
