Represe komunistické moci vůči občanům Československa jsou dnes již poměrně dobře popsané. Osudy tisíců Čechoslováků, které semlel komunistický totalitní režim v SSSR, však ještě donedávna známé nebyly prakticky vůbec. Přitom přináší otřesná svědectví o obludnosti stalinského aparátu, který neváhal vraždit také občany jiného státu.
V gulagu skončily tisíce Čechů, jejich osudy se dostávají z archivů až teď
Teprve před čtyřmi lety se českým badatelům otevřely desetiletí nedobytné ukrajinské archivy sovětské tajné policie NKVD – předchůdkyně KGB. A historici v nich objevili ohromné množství materiálů o krajanech, kteří byli v první polovině 20. století neprávem popraveni či se na dlouhé roky ztratili v nechvalně proslulých trestaneckých lágrech v SSSR známých jako gulagy.
Nyní o Čechoslovácích v Gulagu vyšla kniha – v edici České televize a Ústavu pro studium totalitních režimů. Připomeňme dva exemplární případy.
GALERIE
Čechoslováci v gulagu
Zrazen druhy ve zbrani. Dvakrát
Voják Rakousko-uherské monarchie, záhy legionář a později právník František Polák se narodil 27. prosince 1889 v Hostomicích u Příbrami. Po skončení první světové války – a de facto po celé meziválečné období – se angažoval v českém komunistickém hnutí. Není proto divu, že po obsazení Čech a Moravy Německem odešel v polovině roku 1939 do zahraničí.
Na východě Polska se stal osvětovým důstojníkem vojenské skupiny československých emigrantů. Ne na dlouho. Polsko totiž s vypuknutím války v září téhož roku začala drtit německá a sovětská vojska.
František Polák (první zleva) jako čs. legionář v Rusku
„Českoslovenští vojáci přitom představovali pro podezřívavé Sověty cizí a nebezpečný element. Proto mnoho z nich skončilo ve spárech sovětské tajné služby NKVD. I František Polák, který byl devět měsíců vyslýchán a trýzněn v ústředí NKVD v Moskvě,“ popisuje historik Adam Hradilek, jeden z autorů publikace Čechoslováci v Gulagu.
Vyšetřovatelé dřívějšího zapáleného komunistu Poláka obvinili z trockismu a pomluv vůči Rudé armádě i sovětskému zřízení. Ukázalo se, že jeho čeští druzi ve zbrani jej NKVD udali s tím, že od roku 1930 kritizoval stalinizaci KSČ. Již 16. června 1940 byl v moskevské věznici Butyrka odsouzen za kontrarevoluční činnost k osmi letům těžké práce v táborech Gulagu. Skončil v lágru na východní Sibiři, kde pracoval v dolech.
Norilský nápravně pracovní tábor na východní Sibiři, kde spolu se stovkami občanů Československa (převážně uprchlíků z Podkarpatské Rusi) odsouzený František Polák otročil
Naděje po Hitlerově útoku. Budoucí generál Ludvík Svoboda ji zadusí
Po napadení SSSR Německem se ale politika Sovětů vůči trestancům změnila. Amnestovaní vězni mohli vstupovat do armády. Propuštěn byl i Polák, který tak v lednu 1942 odcestoval do Buzuluku, kde se formovala československá jednotka.
Nicméně pozornosti NKVD neunikl. „Tajní“ považovali Polákovu amnestii za omyl a chtěli ho dostat zpátky. Tlak sovětské strany byl nesmírný. A velitel jednotky – pozdější prezident Československa – Ludvík Svoboda se mu podvolil, ač věděl, co bude následovat. Na jeho přímý rozkaz byl Polák z armády propuštěn do civilu. To bylo zásadní rozhodnutí.
Bezprostředně poté, 8. prosince 1942, byl Polák opět zatčen a za protisovětskou činnost odsouzen. Tentokrát k pěti letům pracovních táborů. Otrocky těžil a zpracovával dřevo asi sto kilometrů od dnešního Nižního Novgorodu v centrální části Ruska. Propuštěn byl až 2,5 roku po skončení války, zkraje prosince 1947.
Doma vlají stejné rudé prapory, které vídal v SSSR
Psychicky i fyzicky vyčerpaný muž se do vlasti vrátil až 7. března 1948. Vítaly ho však opět rudé prapory podobné těm, které vídal v Sovětském svazu. Pár dnů před tím totiž moc v Československu uchvátili komunisté. A opět začaly represe, které Polák znal ze SSSR.
„V září proto na Šumavě ilegálně přešel hranici do americké okupační zóny Německa. V podstatě hned poté začal psát o sovětské realitě a táborech Gulagu první články,“ připomíná Hradilek.
V roce 1951 se bývalý pražský advokát přesunul do USA. A ve stejném nasazení, jak v mládí agitoval za ideje komunismu, se nyní snažil upozorňovat svět na nelidský sovětský systém. Dokonce i na půdě Organizace spojených národů.
Češi se dali ohloupiti bolševickými hesly
„Mé více než sedmileté žalářování v sovětských táborech nucené práce mělo i tu dobrou stránku, že jsem se mohl osobně seznámit s celým sovětským otrokářským systémem, abych jako jediný z Čechů mohl odhalit a po pravdě vylíčit nejen svému národu, ale široké mezinárodní veřejnosti stav otrokářských institucí bolševického Ruska, jeho systému a smrtelného nebezpečí pro každý národ, tak, jak se to stalo s Československem, jež se dalo ohloupiti bolševickými hesly a propagandou,“ apeloval Polák deset let před svou smrtí.
Zemřel osamocen 15. dubna 1970 v malém městečku Coxsackie dvě stě kilometrů severně od New Yorku.
Právník František Polák je pochován na hřbitově Riverside Cemetary ve městečku Coxsackie ve státě New York. Zde strávil poslední léta života
Charkovský proces s českými učiteli v roce 1931
Krom životního příběhu Františka Poláka historici dokázali sestavit i průběh jednoho z nejpodivnějších a nejbrutálnějších procesů, jehož obětí se v Sovětském svazu stali čeští krajané. Většinou šlo o učitele a sedláky žijící mezi válkami na území dnešní Ukrajiny. Ti neměli takové štěstí, aby stalinský „masomlýnek“ přežili. Ze čtyř desítek obviněných se do vlasti nakonec vrátí asi jen čtyři.
Podle oficiálních údajů žilo v polovině 30. letech minulého století na sovětském území bývalé Volyňské gubernie 7,5 tisíce Čechů a Slováků. Krajanská menšina v části dnešní Ukrajiny hospodařila, stavěla školy, továrny, kostely, vydávala tiskoviny. Poptávka po českých učitelích tak rostla.
Proto v lednu 1927 odjel do Volyně rodák z Mostu (narozen 5. srpna 1899) a komunistický funkcionář Antonín Vodseďálek. Stal se pedagogem v osadě Česká Krošna na předměstí Žitomíru. Zároveň se angažoval v krajanských spolcích. Vše se v té době zdálo celkem bezproblémové.
Vězeňské fotografie českých učitelů Václava Pišla, Jaroslava Boučka, Antonína Vodseďálka (třetí zleva) a dělníka Josefa Hegra. Všichni mimo Pišla byli odsouzeni k trestu smrti
Stalinská mašinérie drtí vzpurné české sedláky
Idylická léta chudého, avšak pro věci vzdělání, osvěty i komunismu zapáleného učitele, ale zanedlouho definitivně skončí. Počátkem 30. let se totiž situace v Sovětském svazu dramaticky změní. Režim se i přes odpor sedláků rozhodne prosadit úplnou kolektivizaci zemědělství silou. A poslouží k tomu represivní akce v duchu teze o zostřování třídního boje.
„Hromadný teror se zaměřil i na národnostní menšiny a do hledáčku represivních orgánů se nevyhnutelně dostali i Češi. Na denním pořádku tak je zabavování majetku, vysídlování, deportace na Sibiř, věznění a další druhy perzekuce,“ popisují historici na stránkách publikace.
Proti vzpurným sedlákům a inteligenci zakročí sovětská tajná policie OGPU – předchůdkyně NKVD, později KGB. Od léta 1930 pozatýká desítky představitelů české menšiny. Krutě je vyslýchá, trýzní ve vězeních. Totalitní moc jim chce „přišít“ špionáž. Za hlavní postavu vykonstruovaného případu českých vyzvědačů a nepřátel SSSR je určen Antonín Vodseďálek.
Domnělý československý špion je mučením zlomen
Od začátku srpna je český učitel vyslýchán nejprve v Kyjevě, posléze v Charkově. Týdny odolává a tvrdošíjně obvinění popírá. Ovšem někdy v průběhu podzimu se ho totalitní moci podaří zlomit. Doznání vyčerpaného muže má přitom tragické důsledky i pro další odsouzené.
„Plnil úkoly generálního štábu ČSR směrované k oslabení obranyschopnosti Sovětského svazu. Zajišťoval fungování české rozvědky a verboval lidi z řad české kulacké mládeže, která měla tvořit bojové skupiny určené pro diverzní úkoly v týlu Rudé armády na začátku antisovětské intervence. Vinu přiznal v celém rozsahu,“ píše se v přísně tajném materiálu OGPU, který čeští badatelé objevili v ukrajinských archivech. Tajná policie si o procesu s českými učiteli sepsala příručku, která pak posloužila jako manuál pro další zmanipulovaná soudní řízení.
Rodák ze severočeského Mostu, komunistický funkcionář a učitel Antonín Vodseďálek byl vyšetřovateli určen jako hlavní postava zmanipulovaného procesu. Odsouzen k trestu smrti
V hlavním procesu v budově OGPU před Nejvyšším soudem SSSR v Charkově je nakonec v polovině června 1931 ve zmanipulovaném procesu odsouzeno 21 Čechů. Tresty jsou nelítostné. V deseti případech smrt. Zbylé tresty se pohybují od tří do deseti let těžkého žaláře.
Čekání na popravu. Někteří z toho zešílí
Následující dva roky stráví Češi ve vězení. Odsouzení na smrt, každý den mučivě čekají, kdy je odvede popravčí četa. Psychický tlak je mimořádný a někteří – včetně Vodseďálka – z toho dočasně či dokonce natrvalo zešílí.
Mezitím československé úřady intervenují, ale zprvu to kvůli nepříliš vřelým diplomatickým vztahům se SSSR není skoro k ničemu. Zvrat nastane až v okamžiku, kdy Československo oficiálně uzná Sovětský svaz. V březnu 1935 je proto všem odsouzeným k smrti snížen trest na deset let odnětí svobody. Češi jsou deportováni do nápravně pracovního tábora OGPU na Soloveckých ostrovech v Bílém moři.
I tak nakonec při dalších represích v letech 1937–38 někteří Češi z učitelského procesu násilné smrti neuniknou. V lesíku Sandarmoch v ruské Karélii na podzim 1937 tak končí výstřelem život čtyř z nich – Josefa Balaše, Antonína Pavlase, Josefa Píchy-Petrovského a Alexandra Vavřína.
Obálka knihy Čechoslováci v Gulagu
A Antonín Vodseďálek? V roce 1940 je po odpykání trestu propuštěn – což ve stalinském režimu znamená poslán do vyhnanství. Skončí ve městě Kirov na severovýchodě evropské části Ruska. Ani tady však tragický osud českého učitele nekončí.
„Rok nato vtrhnou do Sovětského svazu Hitlerovy armády, na což bezpečnostní orgány zareagují další vlnou represí proti domnělým špionům a nepřátelským živlům. Vodseďálek je opět zatčen, vyslýchán a odsouzen k pěti letům v gulagu za špionáž,“ doplňuje Jan Dvořák, druhý z autorů publikace.
Režim si vymyslel, že vězeň padl u Dukly
Tím jeho stopy na desítky let mizí. Ve vyšetřovacím spise je jen uvedeno, že byl v rámci Rudé armády nasazen do bojů na východní frontě, kde nedaleko Dukly v roce 1943 padl. Ale jak se nedávno ukázalo, je to jen fikce, která měla zahladit skutečný osud člověka, kterého semlela totalitní moc.
Až v roce 2016 historici v archivu v Kirově vypátrali, že ve skutečnosti Vodseďálek skončil v jednom z pracovních lágrů Uchtižemlagu na severu Ruska. Zde v otřesných podmínkách český učitel 9. února 1943 naprosto vyčerpán umírá.
