Archeologové z Akademie věd České republiky zkoumají práci raně středověkých šperkařů. Restaurátoři proto vytvořili přesné kopie cenností, které se dosud našly v hrobech odkrytých na Pražském hradě. Na pohřebiště z 9. až 11. století byli pochováni lidé z nejbohatší společenské vrstvy, a to i s částí svého majetku. Restaurátoři při práci zkoumají každý detail a potom vytvoří šperky stejným způsobem, jako před více než tisíci lety.
Šperkařem před tisíci lety. Restaurátoři vyrábějí kopie šperků z raného středověku
3 minuty
Reportáž: Jak se dělá gombík starý tisíc let
Vyrobit třeba jeden gombík trvalo sto dvacet hodin. Zhotovením replik se teď například vyvrátila teorie o tom, že se gombíky vyráběly podle matric a zlatník si tak mohl usnadnit práci. Ukázalo se, že každý je originál tepaný zvlášť.
Na stavu původních klenotů se podepsala staletí, kdy byly pohřbeny pod zemí. I to byl důvod, proč vytvořit kopie. Hlavním cílem bylo ale prozkoumání samotné technologie. Ukázkou preciznosti je například na první pohled ne příliš zdobný řetízek.
Výzkum začal v 70. letech
Při pohledu zblízka je na něm vidět nesmírně jemná práce. Restaurátorka a zlatnice Archeologického ústavu Akademie věd České republiky Ludmila Barčáková zjistila, že takový řetízek obsahuje asi tisíc kroužků a našel se mezi šperky v hrobech členů knížecí rodiny.
Pohřebiště se nacházelo v Lumbeho zahradě v areálu Pražského hradu, kterou archeologové zkoumali už v sedmdesátých letech, a odkryli tam tehdy 148 hrobů.
„Co se týče nálezů z drahých kovů, ze zlata, stříbra, pozlacených materiálů, je to vůbec nejbohatší pohřebiště v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,“ sdělil vedoucí oddělení záchranných výzkumů Archeologického ústavu Akademie věd Jan Frolík.
Podle archeologů pochází část nalezených šperků z Velké Moravy a část z dílny, která měla sídlit přímo na Pražském hradě. Domnívají se taky, že tehdejší šperkaři museli být mladí lidé s dobrým zrakem.
„Neumím si představit podmínky, ve kterých to dělali. Muselo být jedině v létě, když je teplo, když nefoukal vítr, protože v interiéru to dělat nemohli. Tehdejší dřevěné domy, ve kterých bydleli, neměly moc velká okna,“ uvedl Jan Frolík.
