Nad berlínským Reichstagem toho dne zavlála rudá vlajka, titulek v pražských novinách Der Neue Tag hlásal „Der Führer ist gefallen“ a málokdo ještě pochyboval, že stejně jako Hitler padne i celá Třetí říše. Přesto došlo 2. května v Policejní věznici v Terezíně k největší hromadné vraždě v jejích dějinách. V Malé pevnosti bylo na rozkaz Karla Hermanna Franka zastřeleno 51 českých vlastenců, povětšinou členů mládežnické odbojové organizace Předvoj a ilegální KSČ. A spolu s nimi i ten, kdo na ně německé policii donášel informace.
Příběh konfidenta, který se profízloval až ke kulce
Muž, který zradil sám sebe
Komunistický funkcionář a absolvent Leninské školy v Moskvě Jaroslav Fiala byl svými soudruhy považován za odhodlaného odbojáře. Ještě před válkou organizoval zakázanou demonstraci horníků v Mostě, mezi vojáky československé armády šířil protimilitaristickou propagandu, staral se o vysílání dobrovolníků do španělských interbrigád. V květnu 1942 byl kladenským gestapem předvolán k výslechu. Zřejmě byl krutě mučen. Svému známému měl po výslechu sdělit, že „podruhé by ho tam už živého nedostali“.
Před gestapem se od té doby skrýval, například ve staré štole v dole v Beřovicích nebo v hájovně v Říčanech u Prahy. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha byly umocněny represe proti Čechům a proti odboji zvlášť. Druhé ilegální ústředí KSČ bylo rozprášeno a postupně začalo vznikat ústředí třetí, tentokrát s přísnější konspirací, kterou se nacistům dlouho nedařilo prolomit. Do jeho nejužšího vedení se přes svého přítele Josefa Moláka prosadil i Jaroslav Fiala. „Je to nejzkušenější člověk. Je na něj spolehnutí. Díky svým znalostem nás nejednou varoval a vždycky správně,“ prohlásil dle svědectví o Fialovi Molák.
Jenže po svém opětovném zatčení v Pardubicích v únoru roku 1943 se Fiala gestapu ke svým ilegálním funkcím přiznal a změnil stranu. Stal se jedním z nejnebezpečnějších konfidentů německé tajné státní policie. Především pro své bývalé soudruhy, kteří o jeho spolupráci s nacisty nevěděli. Fiala se například Molákovi nabídl, že obstará nové pasy českým parašutistům, kteří se do země dostali přes Polsko ze Sovětského svazu. Gestapo tak získalo nejen jejich falešná jména, ale i fotografie. Legitimace, které Fiala obstaral, nechalo vyrobit samo gestapo.
Ostatně, na likvidaci svého „přítele ze severu“ Josefa Moláka má Fiala zřejmě přímý podíl, údajně prozradil jeho berounský azyl. Pro gestapo byl Fiala jedním z nejcennějších a nejvýznamnějších konfidentů. Přestože byl odboj mnohokrát blízko jeho odhalení, tajná policie jej nakonec vždy dokázala ochránit. O jeho práci se osobně zajímal i K. H. Frank. Počet komunistických odbojářů, kteří Fialovým přispěním přišli o život, není možné přesně určit, v každém případě jsou jich přinejmenším desítky, stovky dalších byly zatčeny. Jsou mezi nimi i odbojáři popravení 2. května 1945 v Malé pevnosti v Terezíně.
GALERIE
Archivní snímek Malé pevnosti v květnu 1945
Malou pevností v Terezíně za pět let její existence prošlo asi 27 000 mužů a 5000 žen, z 90 procent se jednalo o české politické vězně z organizací Obrana národa, Politické ústředí (PÚ), Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) či jiných odbojových a partyzánských skupin. Přímo v Terezíně bylo gestapem popraveno asi 300 vězňů, nejčastěji bez soudního řízení podle tzv. Sonderbehandlung čili dle zvláštního zacházení. Přes dva tisíce dalších podlehlo mučení dozorců, hladu, vyčerpání či nemoci. Malá pevnost měla průchozí charakter, mnoho vězňů bylo odesláno k soudu do jiných věznic či kárnic nebo do koncentračních táborů, odkud se povětšinou nevrátili.
Věznici velel vyučený autonatěrač, SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel, řečený Pinďa. Nedostatečné vzdělání a kvalifikaci kompenzoval drsnými metodami, jeho úřední postupy byly často na vyšších místech v Říši posvěceny až dodatečně. Vězni byli brutálně mučeni a vražděni, ubytovací, stravovací i hygienické podmínky v Malé pevnosti byly zoufalé, na jaře 1945 se zmítala v epidemii skvrnitého tyfu. Jöckel byl odsouzen a popraven 26. října 1946 v Litoměřicích.
XYZ
V souladu s plánem „spálené země“, který nacistické Německo uplatňovalo v rámci ústupu z východní fronty a ničení všech kompromitujících záznamů, byl na samém konci války vypracován seznam obzvlášť nežádoucích a nebezpečných československých vězňů. K jejich jménům byla připsána poznámka XYZ. Jednalo se o rozkaz zlikvidovat tyto lidi bez jakéhokoliv byť formálního soudního řízení.
V druhý květnový den dorazili do Policejní věznice v Terezíně úředníci gestapa se seznamem 70 vězňů, které počali postupně vyvolávat z cel. Byli mezi nimi členové ilegální KSČ nebo mládežnické organizace Předvoj, některé z nich německá tajná policie zatkla právě díky Jaroslavu Fialovi. Dotyční se domnívali, že budou propuštěni na svobodu, předchozí den totiž brány věznice opustila skupina vězňů s tuberkulózou. Střelba z popraviště však prozradila účel výběru, asi dvacet vězňů při dalším vyvolávání nereagovalo na přečtení svých jmen a zachránilo si tak život. Tři dny po této masové vraždě dozorci příslušníci SS věznici opustili.
Během největší hromadné vraždy v dějinách Malé pevnosti bylo popraveno 51 odbojářů. A s nimi ještě jeden muž. Jaroslav Fiala. Osudným se mu stal strach nacistů z informací, jimiž disponoval, i pokus zachránit si vlastní kůži. V únoru 1945 totiž zradil podruhé, tentokrát nacisty, když si obstarával alibi pro dobu po skončení války. „Pokusil se přejít na stranu odboje, varoval odbojáře před jinými konfidenty, nicméně gestapo tuto jeho dvojí hru prohlédlo,“ říká historik Tomáš Jakl.
Nakonec ho tak potkal stejný osud jako jeho oběti. „Představa, že byl zastřelen spolu s těmi, které zrazoval, připomíná pověstnou ironii osudu, ve svých důsledcích nanejvýš spravedlivou,“ uzavírá novinář a spisovatel Dušan Tomášek ve své knize Konfidenti životní příběh nekorunovaného krále českých udavačů.
Malá pevnost v Terezíně
Zvěrstva i po válce
Po osvobození byla Malá pevnost dále užívána jako vězení, čeští dozorci zde drželi „státně nespolehlivé jedince“, obvykle Němce. Od května 1945 do srpna téhož roku zde bylo internováno asi 2600 lidí, z nichž 216 zemřelo. Dozorci s vězni zacházeli způsobem srovnatelným s metodami gestapa. Čeští lékaři Karel Raška a František Patočka věznici označili za „koncentrační tábor po německém způsobu“. Jejich dopis Úřadu předsednictva vlády zapříčinil výměnu vedení tábora a výrazné zlepšení poměrů.
