Příběhy českých osvětimských vězňů
3647. Na toto číslo byl v Osvětimi redukován život Valerie Slezákové. Již 74 let je má vytetované na paži. „Říkala jsem, tady nebudeme, to je blázinec, protože jsem viděla samé lidi ostříhané,“ vzpomíná na první okamžiky v koncentračním táboře. Skutečnost však byla o poznání krutější. Aniž by věděla, co vlastně koná, vypisovala v Osvětimi objednávky na cyklon B, jed, který byl v plynových komorách užíván jako nástroj genocidy.
Dodnes neví, proč přežila právě ona. „Proč já, a proč ti ostatní kolem mě šli komínem?“ klade si Valerie Slezáková i po letech otázku, s níž se mnozí, kteří holocaust přežili, nikdy nedokázali vyrovnat.
Pekla koncentračního tábora přitom mohla být ušetřena. Na její židovské rodiče, z povolání zubaře, se totiž vztahovala výjimka. Ještě na nádraží slyšela v zavřeném vagonu volat své jméno. Tloukla na stěnu, ale vlak se rozjel. Zpráva, že do koncentráku nemusí ani ona, přišla pozdě. Paradoxem je, že z rodiny nakonec přežila jediná. Během slovenského povstání nacisté zastřelili otce, matka spáchala po válce sebevraždu, sestra zemřela na souchotiny.
Sedmdesáté výročí osvobození Osvětimi si dnes v Ostravě připomněl i Luděk Eliáš. „Když jsme se dozvěděli, kam jsme se to dostali, co znamená nekonečná řada baráků a ostnatých drátů, co znamená černý kouř valící se z komínů a divný pach, bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak,“ vzpomíná Eliáš. O tom, co prožil, stále přednáší studentům. „Co všechno je schopen člověk udělat člověku, protože má jinou barvu pleti, protože má jinou víru.“
