Podle historika z Vojenského historického ústavu Jiřího Bílka nemělo Ministerstvo vnitra zájem stanovy PTP urychleně schvalovat: „Byla to organizace z jejich pohledu prostě lidí, kteří se provinili.“ Svaz PTP sice nemohl fungovat oficiálně, jeho členové se ale přesto vídali. „Scházeli jsme se stále pod různými záminkami,“ dodal předseda Svazu PTP ČR Vladimír Lopaťuk.
Tábory PTP byly v padesátých letech rozmístěny po celém území tehdejšího Československa. Nejvyššího počtu pomocných technických praporů bylo dosaženo na konci roku 1952. Ve dvaceti táborech tehdy sloužilo na pětadvacet tisíc mužů. Politicky nespolehliví branci pracovali většinou na místech, kde bylo zapotřebí vysoké fyzické námahy a kde si civilní zaměstnanci mohli vydělat jen málo peněz. „Kde byla ta těžba nebezpečná a nechtěli tam dělat civilové, tak tam nasazovali nás,“ potvrdil bývalý voják PTP Jaroslav Vojtěch.
Vojenskými tábory nucených prací prošlo v padesátých letech asi 60 tisíc lidí. Ministerstvo obrany tehdy řadu z nich povolalo na základní službu do armády. Místo obrany vlasti ale byli nasazeni na práci v dolech nebo na stavbách. Podle archívů přišlo kvůli různým úrazům nejméně 140 pétépáků o život, ve skutečnosti ale mohlo jít až o 400 lidí. „Zážitky byly takové, že jsme se prakticky téměř nedostávali domů, dovolenky neexistovaly,“ vzpomínal veterán PTP Rostislav Sochorec.
Po politických změnách v roce 1953, vyvolaných mimo jiné úmrtím Stalina, ale také Gottwalda v Československu, byly PTP od posledních měsíců roku 1953 do konce května 1954 postupně zrušeny a jejich příslušníci, pokud měli splněno nejméně 24 měsíců základní služby, propuštěni do civilu. Ministerstvo obrany se nyní snaží křivdy odčinit. Projekty Svazu PTP podporuje finančními dotacemi, ale i informačními akcemi například na školách. „Přístup ministerstva je vynikající,“ potvrdil Lopaťuk.
