Je to jediná opravdová jistota každého člověka. Smrt. Přístup lidí ke smrti a umírání se ale velmi změnil. Stejně jako dříve vladaři vytěsňovali hřbitovy za hradby měst, teď na začátku 21. století se zdá, jakoby lidé ze svých životů vytěsňovali samotné myšlenky na smrt i umírání.
„Dnešní společnost dělá tu chybu, že si neuvědomuje, že smrt, její přijetí a mluvení o ní je něco, co patří ke společnosti. A navíc, že kultura je velice často podmíněna právě tím, že si lidé uvědomují svoji konečnost,“ vysvětluje změnu socioložka Jiřina Šiklová.
Moderní člověk se se smrtí zdaleka nesetkává tak často jako dřív. Na jednu stranu se jí cíleně vyhýbá, současně ale nemá reálně příliš šanci ji potkat. Příčin je více: Menší rodiny a dramatický pokles dětské úmrtnosti za posledních 150 let, ale také prodloužení délky lidského života – a především proto, že lidé dnes doma umírají jen zcela výjimečně.
Socioložka Olga Nešporová popisuje, jak se změnil postoj k posledním věcem člověka: „Smrt se profesionalizovala, a to jak ve vztahu k umírání, tak i ve vztahu k pohřbívání. To znamená, že v umírání se místo smrti vlastně postupně přeneslo z domova do nemocnic, v pohřbívání podobně nabývaly na významu pohřební služby.“
Komunismus změnil všechno. I smrt
V Česku sehrál v této změně velkou roli i komunistický režim, který se snažil oslabit církev i tím, že narušil její tradiční autoritu v záležitostech odchodu ze světa. Olga Nešporová pokračuje: „Tyto náboženské tradice byly u nás do značné míry zpřetrhány právě během komunistického režimu. Opravdu cíleně, shora, propagací kremací, propagací občanských, tedy sekulárních pohřbů a třeba i stavěním sekulárních smutečních síní.“
I proto církev v posledních chvílích člověka nahradila medicína – velikou roli ovšem měl také extrémně rychlý rozvoj lékařské vědy. S ním ale přišla další zásadní změna pohledu: místo pokory a smíření se s nevyhnutelným příchodem smrti je pro lékařskou vědu smrt prohra v boji s přírodou. I proto smrt dlouhá léta schovávala a vytěsňovala. A i proto se nejspíš dál oslabil vztah živých Čechů k těm mrtvým. Nutno dodat, že podobné problémy má celá řada zemí.
Potvrzuje to i Jiřina Šiklová: „Rodiny dnes nemají ani svoje hroby. Dříve se to tak nějak patřilo, zeptat se toho druhého – má-li dům, nebo chalupu. A také kde mají hrob. Schválně, zeptejte se ve svém okolí na hrob. Většina lidí vám řekne, máme ho, jedeme tam možná ani ne jednou za rok.“ Dokladem těchto trendů je také stále rostoucí počet pohřbů bez obřadu. A i ty s obřadem se často zkracují.
Neschopnost pochopit úmrtí dítěte
Paliativní péče je komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.
V České republice ji každým rokem potřebuje také kolem dvou tisíc dětí. „Už jsme úplně odvykli umírání dětských pacientů,“ říká primářka Cesty domů Irena Závadová. „Když zemře starší člověk, který naplnil svůj život, jsme schopni, byť s rozpaky, nějak přijmout. Ale to, že má umřít malé dítě, je prostě těžké. A je to také jedna z překážek, která brání paliativní a hospicové péči o křehké dětské pacienty.“
Polovina dětí, které zemřou, zemře do jednoho roku – většinou na těžké vývojové vrozené vady. Druhá polovina dětí umírá na následky nevyléčitelných nemocí. Onkologicky nemocných dětí v hospicích je naštěstí menšina – asi 20 procent.
Děti vlastní smrt přijímají snáz
U dětských pacientů je navíc mnohem horší předpověditelnost toho, kolik času k životu jim ještě zbývá. Jak se ale dětem říká, že zemřou? Irena Závadová vysvětluje: „Mám dojem, že se jim pravda říká snáze než dospělým pacientům. Děti dokážou klást neuvěřitelné otázky na tělo i o tom, jak bude vypadat pohřeb, co se bude dít s tělem zemřelého. Mají bizarní představy, které, pokud o nich nemluvíme, mohou přebujet v různé strašáky. Je to v něčem takové přímočařejší.“
Pomůckami, které dětem pomáhají se s tímto faktem vyrovnat, jsou třeba knihy. Cesty domů k tomu používají například knihu o dinosaurech, konkrétně jde o knížku „Když dinosaurům někdo umře“. Ta se snaží dětem téma smrti přiblížit hravým způsobem.
