V noci z 12. na 13. prosince 1981 bylo v Polsku přerušeno telefonní spojení v celé zemi a do ulic měst se vydali vojáci a policisté. Polská vláda totiž vyhlásila výjimečný stav. Reakci vyvolal vzrůstající vliv polské opozice a mohutná popularita odborového hnutí Solidarita. Generál Wojciech Jaruzelski zdůvodňoval krok také snahou odvrátit opakování československého scénáře z roku 1968, který by znamenal vpád sovětských vojsk.
Pojem výjimečný stav v tehdejších polských zákonech neexistoval, takže předseda polské vlády a první tajemník Ústředního výboru vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) Wojciech Jaruzelski doslova vyhlásil vlastní společnosti válečný stav.
O situaci občany informoval v ranním poselství. V ulicích polských měst se objevili vojáci, tanky a obrněné transportéry. Odpor proti vyhlášení výjimečného stavu si vyžádal desítky mrtvých.
Jaruzelski také oznámil vytvoření Vojenské rady národní záchrany (WRON), která převzala veškerou moc v zemi.
Jaruzelski později tvrdil, že se tímto krokem pokusil o řešení krize vlastními silami a především o odvrácení hrozícího vojenského zásahu Sovětského svazu a některých jeho satelitů včetně Československa.
Historici se však v minulých letech na základě dostupných sovětských i polských dokumentů postavili proti této tezi s tím, že šlo o zpětnou snahu o obhajobu. Na rozdíl od pražského jara například Kreml po celou dobu s polským komunistickým vedením poměrně úzce spolupracoval. Polské vedení se nikterak neodklonilo od sovětského modelu „reálného socialismu“.
Po 13. prosinci byla nicméně zrušena svoboda shromažďování, stejně jako právo na stávku, v celé zemi byla vypojena telefonní a telegrafní síť, dopisy podléhaly cenzuře.
Uvěznění hrozilo každému, kdo vystoupil „proti zájmům bezpečnosti státu“. Hranice byly neprodyšně uzavřeny, v noci platil zákaz vycházení, veřejná správa a velké podniky podléhaly vojenskému režimu.
Zúčtování se Solidaritou
Výjimečný stav znamenal, že nejuznávanější protikomunistická síla v bývalém sovětském bloku Solidarita skončila na necelých sedm let mimo zákon. Napětí mezi komunistickým vedením země a Solidaritou panovalo od počátku a v roce 1981 vygradovalo. Nic na tom nezměnilo ani úsilí o zprostředkování dohody ze strany církve, ani odvolání zprofanovaného Edward Gierka z čela PSDS, který nastoupil po brutálním zásahu proti stávkovému hnutí v roce 1970.
Stanné právo v roce 1981 vyhlásil Jaruzelski několik hodin poté, co se v Gdaňsku sešlo vedení Solidarity, které připravovalo strategické rozhodnutí, jak a kdy stávkovat anebo zda raději pokračovat ve vyjednávání s PSDS.
Solidarita vznikla v srpnu 1980 na základě dohody uzavřené mezi zástupci vlády a stávkujícími dělníky v Gdaňsku v čele s tehdejším elektrikářem z tamních loděnic Lechem Walesou. Koncem roku 1981 byla v Solidaritě už polovina dospělé populace, tedy přibližně 9,5 milionu lidí.
Po vyhlášení výjimečného stavu byla činnost Solidarity nejprve pozastavena a 8. října 1982 byla organizace oficiálně zrušena.
Podle ustanovení výjimečného stavu bylo na základě předem připravených seznamů internováno na pět tisíc osob, především z řad opozice a Solidarity. Předseda Solidarity Walesa byl držen v domácím vězení.
Vyšetřování Jaruzelského
Když pak v roce 1988 v Polsku vypukla další ze série pravidelně se opakujících hospodářských a sociálních krizí, nemohlo polské vedení využít hrozbu vojenského zásahu zvenčí, protože Sovětskému svazu vládl reformista Michail Gorbačov. Polští komunisté raději přistoupili na dialog s opozicí. Jeho výsledkem byly částečně svobodné parlamentní volby v červnu 1989, následované nečekaně rychlou demontáží mocenského monopolu PSDS.
Polský Sejm označil v únoru 1992 vyhlášení výjimečného stavu za nezákonné a už v roce 1996 byl vyšetřován sám Jaruzelski. Zvláštní výbor polského parlamentu však tehdy rozhodl vyšetřování zastavit a Jaruzelského tak fakticky zbavit odpovědnosti za zavedení výjimečného stavu.
Varšavský soud pak v srpnu roku 2011 rozhodl, že Jaruzelski nebude kvůli špatnému zdravotnímu stavu souzen. O tři roky později zemřel. I někdejší šéf komunistické strany Stanislaw Kania byl zproštěn obžaloby, když soud dospěl k závěru, že on k výjimečnému stavu nepřispěl.
K dvouletému podmíněnému trestu vězení byl ale v roce 2015 odsouzen Czeslaw Kiszczak, který se stal v březnu 1981 ministrem vnitra. Několik měsíců po rozhodnutí soudu Kiszczak zemřel.
