Kapské Město - Tučňáků, kteří obývají pobřeží jižní Afriky, rychle ubývá. Vědci ale potřebují nezbytné informace z jejich života, aby je mohli koordinovaně zachránit. Rozjeli proto rozsáhlý monitorovací projekt. Tučňákům nasadí speciální vysílačky, které budou sledovat jejich pohyb a poodhalí tak životní styl tohoto ohroženého endemického druhu.
Speciální lokátor bude shromažďovat informace, které můžou pomoct zachránit celý druh. Tučňáci se ale nejdřív musí naučit s vysílačkou plavat. Samozřejmě v bezpečí bazénu, který pro něj Jihoafrická nadace pro záchranu pobřežního ptactva (SANCCOB) připravila. „Tučňák africký je endemický druh, žije pouze v Jižní Africe. V roce 2010 se kvůli prudkému a dlouhotrvajícímu úbytku populace zařadil mezi ohrožené druhy. Na vině byl zejména sběr vajec a guana, které skončily teprve v šedesátých letech. Vystřídaly je ale ropné katastrofy, které tyto ptáky dál decimovaly. V poslední době navíc čelí klimatickým změnám a úbytku potravy kvůli intenzivnímu rybolovu,“ podotkla ředitelka SANCCOB Vanessa Straussová.
Nedostatek potravy je jedním z největších problémů. Když se totiž tučňáci starají o mladé, neměli by se od hnízda vydávat na příliš dlouhé výpravy. Jenže sledovací zařízení ukázala, že teď za potravou musí plavat mnohem dál, než se předpokládalo. „Zjistili jsme, že většinu času tráví tučňáci přibližně 200 kilometrů od pobřeží. To nás překvapilo, protože tento druh se měl držet pobřeží,“ upozornil biolog z univerzity v Kapském Městě Richard Sherley.
Biologové se proto rozhodli pro riskantní plán. Z ptáků, které zachránili po ropných katastrofách nebo úrazech, vytvoří nové umělé kolonie, které by díky umístění neměly mít s hledáním potravy problémy. Úspěchem si ale vůbec nejsou jistí.
Biolog Richard Sherley:
„Máme v úmyslu v oblastech s dostatkem ryb vysazovat uměle odchované samice. Kolem nich se pak vytvoří nové kolonie a doufáme, že se jim povede dobře, protože nebudou muset cestovat za potravou na dlouhé vzdálenosti. Problém ale je, že o tom, jak si tučňáci sami vybírají svá hnízdiště, toho víme jen velmi málo.“
A to by měl změnit právě už zmiňovaný program sledování tučňáků afrických. Díky pokroku v technice se podařilo satelitní vysílače za posledních deset let zmenšit na polovinu, tedy na pouhých patnáct gramů. „Tučňáci jsou u nás asi týden, než je vypustíme. Takže se tu můžou učit plavat s vysílačkami, aby si na ně zvykli, než se ocitnou v oceánu. Doufáme, že nebudou mít problémy,“ uvedl Bruce Dyer z Jihoafrického ministerstva životního prostředí.
Tučňáci by měli vysílat asi rok a půl. Mezitím si vědci ověří, kde zahnízdí. Jestli na některém z pětadvaceti tučňáky obývaných ostrovech, na čtyřech pobřežních sídlištích nebo jestli vytvoří úplně novou a samostatnou kolonii. „Snažíme se zjistit, co se děje s ptáky poté, co je vypustíme z našeho zařízení. Kolik jich přežije a jak dlouho. A také kam se přesouvají,“ podotkla veterinářka Nola Parsonsová.
Nadace Sancob se za čtyřicet let svého fungování postarala už o 90 tisíc ptáků. Předtím, než je vypouští zpět do přírody, jim otestují krev, zkontrolují váhu nebo kvalitu peří. Volnost jim přejí, přesto se s nimi loučí s těžkým srdcem. Monitorovací systém jim teď umožní sledovat osud alespoň některých z nich. A samozřejmě se z něj poučit.
