Bern - V podobném místě, kde byly v Pákistánu uneseny dvě české turistky, zajali únosci z islamistického hnutí Taliban jako rukojmí před necelými dvěma lety švýcarský pár Danielu Widmerovou a Davida Ocha. V zajetí nakonec strávili osm a půl měsíce.
Švýcaři promluvili o svém zajetí v Pákistánu: Vedro, hlad a nemoci
V rozhovoru pro list Sonntags Zeitung vypověděli, že jim jejich věznitelé nijak fyzicky neubližovali a že i k ženě se chovali s respektem. Kromě nepřetržitého strachu je sužovala především úmorná letní vedra, častý nedostatek jídla, špatné hygienické podmínky a s tím spojené nemoci. Švýcaři tvrdí, že se jim nakonec podařilo ze zajetí uprchnout, podle jiné verze ale byli propuštěni výměnou za osvobození vězňů z řad Talibanu a vysoké výkupné.
Radikálové zajali 29letou ženu a 32letého muže jako rukojmí 1. července 2011. Švýcaři se vraceli z dovolené v Indii a Pákistánem měli v úmyslu jen co nejrychleji projet. Přepadeni byli v provincii Balúčistán za městečkem Loralai, kde dvojici opustil džíp s bezpečnostním doprovodem. Ozbrojení útočníci po turistech žádali dolary, a když zjistili, že je nemají, donutili je spoutané vlézt do speciálně upraveného kufru terénního auta.
Na první zastávce po zhruba čtyřech hodinách jízdy dostali rukojmí napít a také jim bylo předáno tradiční oblečení, aby se převlékli. „V automobilu jsme viděli plnou výzbroj únosců - pancéřovky, vestu s výbušninami, ruční granáty, pásy s municí,“ vzpomíná Och. „Byl to oddíl Pákistánského hnutí Taliban (Tehríke Taliban) z Vazíristánu.“
Widmerová a Och po návratu z Pákistánu
Sedmnáct hodin zavřeni v kufru džípu
Právě na kmenové území Severní Vazíristán nedaleko afghánských hranic směřovala další cesta rukojmích, která trvala plné dva týdny. „Přes den jsme přespávali v kozích chlívcích, v noci se brodili řekami, šplhali přes hory. Jednou nás vezli 17 hodin zavřené v kufru džípu,“ vypověděla Widmerová. „Neustále jsme žili ve strachu, že nás odhalí pákistánská armáda a všechny nás postřílí,“ řekl Och. „K jídlu jsme dostávali denně dvě vařená vajíčka a k pití špinavou, hnědou vodu,“ dodal. „Alespoň nám ale už druhý den dali zubní kartáček a pastu,“ připomněla Widmerová.
První kontakt s rodinou umožnili únosci rukojmím po dvou týdnech zajetí, kdy také natočili první video s unesenými. Švýcaři napsali na papír pár řádek pro své příbuzné a přiložili e-mailovou adresu. Teprve po návratu domů zjistili, že únosci e-mail skutečně odeslali. Rukojmí prosili denně rovněž o možnost si zatelefonovat, to jim ale ozbrojenci dovolili až po dvou měsících.
Balúčistán
Střážci byli opásáni výbušninami a snili o mučednické smrti
První měsíce zajetí přebývali Švýcaři ve městě Miranšáh, které je střediskem kmenového území Severní Vazíristán. Únosci je ukrývali v usedlosti u místního tržiště, od nějž je oddělovala sedm metrů vysoká zeď. „Kolem nebyly žádné stromy, žádný pohyb, nic. Dvě hodiny denně jsme chodili dokola po dvoře, jedno kolečko trvalo sedm vteřin. Čtveřice strážců se u nás střídala po třech hodinách,“ popsala Widmerová. „Byli to šílenci. Měli na sobě pásy s výbušninami. Celý den si čistili zbraně a dívali se na DVD, na nichž byly zachyceny sebevražedné útoky, přestřelky a stínání hlav. Básnili o tom, že je zabije raketa, protože to je rychlá, ale přitom uznávaná mučednická smrt,“ dodala. Uvedla nicméně, že je strážci nikdy nebili.
Šílené horko, blechy a vši
Zprvu Švýcaři hodně spali, potom se jim to ale již tak nedařilo, trápilo je horko - ventilátory kvůli výpadkům elektřiny fungovaly vždy jen pár minut. Ze slunce se jim nadělaly puchýře. „V létě bylo na slunci padesátistupňové vedro, přes den na nás sedaly stovky much, v noci nás zase sužovali komáři. Také jsme měli brzy vši a blechy,“ vylíčila Widmerová. Pár rovněž trápily nemoci. „David byl nemocný skoro pořád. Dvakrát měl malárii. K tomu třikrát silné žaludeční nevolnosti, nachlazení, křeče z horečky. Já se půl roku nezbavila průjmu,“ sdělila Widmerová.
Po nějaké době si Widmerová a Och vypracovali metodu, jak se se strachem a zajetím vypořádat. „Hlavně nesměl člověk zůstávat nečinný. Věnovali jsme se osobní hygieně, každý večer jsme 15 až 30 minut cvičili - předklony, dřepy, sedy-lehy. Také jsme se snažili navázat vztah s našimi vězniteli,“ uvedl Och.
Ilustrační foto
Pobyt u pákistánské rodiny: špína, nulová hygiena a domácí násilí
Zvenku slyšeli švýcarští turisté často zvuk bojů pákistánské armády s Talibanem. Při jedné z bitev v těsném sousedství únosci zpanikařili, oblékli Widmerovou i Ocha do burky a přesunuli je do sídla jednoho z členů Talibanu asi 12 kilometrů od Miranšáhu. Tam Švýcaři zůstali až do března 2012, kdy se dostali na svobodu. Bydleli v jedné ze tří místností statku, ty další sdílel zavalitý „lála“ - otec s manželkou a dítětem, jeho matka a švagrová s rodinou. Na statku měli zajatci k dispozici stále vodu k pití i umývání, časem si i sami vařili. V zimě se jim také znovu vrátil spánek. Občas jim „lála“ přinesl anglicky psané noviny.
K jídlu byl zpravidla nekvašený chléb, k tomu trochu brambor vařených ve slané vodě s olejem, jednou za měsíc jedno kuře pro celou rodinu. Och uvedl, že během zajetí hodně hladověli a že on sám shodil 22 kilogramů. Widmerová prý často nejedla kvůli otřesným hygienickým podmínkám. Záchody na statku neměli a jeho obyvatelé neměli ve zvyku se mýt.
S rodinou ale komunikovali. Švýcaři se naučili postupně asi 300 paštských slovíček, pořád se vyptávali, jak se co řekne. Rodinu popisují jako nevzdělanou, její členové prý znali jen čtyři světové země - kromě Afghánistánu a Pákistánu ještě Spojené státy kvůli bezpilotním leteckým útokům a Indii jako soupeře v kriketu.
Švýcarský pár v rozhovoru rovněž detailně popsal, jak ze zajetí uprchl a podařilo se mu dostat se k nedalekému kontrolnímu stanovišti pákistánské armády. Tato verze je ale zpochybňována. Podle jiných zdrojů byla dvojice po dlouhých vyjednáváních propuštěna výměnou za desítky vězněných členů Talibanu a vysokou finanční částku.