Moskva – Smrtí Josifa Vissarionoviče Stalina, 5. března 1953, skončila jedna z nejtragičtějších epoch v dějinách lidstva, a to přesto, že si sovětská společnost ještě na desítky let udržela totalitní charakter a kult Stalinovy osobnosti odsoudil až Chruščov o tři roky později. Okolnosti Stalinovy smrti dodnes nejsou zcela objasněné, většina historiků předpokládá, že zemřel na infarkt, teorie o tom, že Stalina někdo otrávil, jsou ale stále živé. Navíc není jasné, proč umírajícímu Stalinovi zpočátku nikdo nepomohl, snad prý proto, že se jeho spolupracovníci už dělili o nástupnictví v čele Sovětského svazu.
Zemřel Stalin na infarkt, nebo byl otráven?
Stalin trpěl zdravotními obtížemi jako hypertonie, arterioskleróza nebo revma delší dobu, léčení ale odmítal. „Všechny pokusy o léčení odmítal z toho důvodu, že je to pokus o jeho odstranění,“ uvedl historik Jan Adamec. Jako nejpravděpodobnější příčina jeho smrti se uvádí mrtvice, kterou utrpěl asi v noci mezi 1. a 2. březnem, a po záchvatu zůstal dlouho ležet bez pomoci ve své vile v Kuncevu. Pomoc přivolali členové jeho ochranky až po mnoha hodinách, místo lékaře ale zavolali politické činitele, kteří navíc dlouho uvažovali, co dále dělat. „On vlastně pomalu umíral bez řádné lékařské péče,“ řekl Adamec. Jeho nástupci se nejspíš více soustředili na dělení moci než na pomoc umírajícímu Stalinovi.
„Objevují se náznaky, že mohl být otráven, ale spíše se historici kloní k tomu, že zemřel na infarkt a vnitřní krvácení,“ myslí si Adamec. Teorie ale existují různé, například, že infarkt byl vyvolán sporem mezi ním a členy vedení. Některé teorie ale tvrdí, že byl Stalin otráven, možná proto, že se jeho spolupracovníci obávali, že chce Stalin vstoupit do další, pro Rusko zničující války. Na tajné poradě představitelů komunistických stran sovětského bloku v lednu 1951 totiž Stalin údajně oznámil, že SSSR má vojenskou převahu nad Spojenými státy, která ale nebude trvat dlouho, proto bude nutné do tří až čtyř let rozšířit socialismus do západní Evropy.
Po Stalinově smrti vyvrcholily boje o moc
Stalinův pohřeb uvedl do transu celou zemi, před rakví bylo ušlapáno na 1 500 lidí. Ostatky vůdce byly uloženy do mauzolea na Rudém náměstí po boku Lenina a v roce 1961 byly uloženy k ostatním představitelům SSSR ke Kremelské zdi.
Proces hledání Stalinova nástupce byl poměrně dlouhý, potenciálních kandidátů bylo asi pět. „Všichni věděli, že nikdo nemá dostatečné charisma ani moc, aby ho nahradil sám, takže se dohodli na ustanovení takzvaného kolektivního vedení,“ řekl Adamec. Každý z prozatímních nástupců tak získal svůj podíl na moci. Zpočátku měl největší význam Lavrentij Berija, který ovládal jak tajné služby, tak i sovětský jaderný program. Nikita Chruščov, který zpočátku nebyl považován za příliš silného kandidáta, měl na starosti stranický aparát, díky čemuž si postupně vybudoval moc. „O Chruščovově nástupnictví ale můžeme hovořit až někdy v roce 1956 nebo 57,“ upozornil Adamec.
Pro některé šok, pro jiné naděje
Pro obyvatele Sovětského svazu byla zpočátku Stalinova smrt hlavně šokem, mnozí měli po smrti vůdce, kterého měli po třicet let denně na očích, strach o budoucnost země. Lidé si se Stalinem spojovali hlavně industrializaci Ruska, ale také vítězství v druhé světové válce a úspěchy na Jaltské i Postupimské konferenci. Zároveň ale žilo v Sovětském svazu mnoho lidí postižených Stalinovými represemi, pro které byla jeho smrt nadějí na lepší budoucnost. „Otevíraly se také otázky, o kterých se dříve nemluvilo,“ připomněl Adamec. „U nás nebyla velká ochota přijímat destalinizaci, proto nedošlo v padesátých letech k výrazným změnám,“ dodal historik k tehdejší situaci v Československu.
Kult Stalinovy osobnosti odsoudil teprve o tři roky později na 20. sjezdu KSSS Nikita Chruščov, který se nakonec dostal do čela komunistů. Teprve „perestrojka“ ale ukázala zločiny Stalinovy éry v plném světle. Přesto dodnes určitá obliba Stalina v Gruzii i Rusku přetrvává, pamatují si ho jako někoho, kdo přispěl prosperitě země, a oběti jeho vlády spíše přehlíží. „Rusko Stalina potřebuje jako symbol, byť kontroverzní, který by ho vymezoval od Západu. Podívejte se, debata probíhá kolem vítězství ve válce a zda by byl tak špatný. Už vůbec se nediskutuje o tom, jak v roce 1945 stalinský režim expandoval za hranice a jaká nová utrpení těm národům, které chtěly žít ve svobodné Evropě, přinesl,“ uvedl místopředseda hnutí Memoriál Nikita Petrov.
„Muž z oceli“ má na svědomí miliony životů
Muž, který si zvolil přezdívku Stalin (rusky „staľ“ znamená ocel), se narodil 21. prosince 1879 v gruzínském městě Gori jako Josif Vissarionovič Džugašvili. V devatenácti letech zanechal studií v pravoslavném semináři a stal se profesionálním revolucionářem, který podporoval nejprve sociální demokraty a posléze bolševiky. Do jejich čela se dostal na návrh Vladimíra Iljiče Lenina v roce 1922. Později Lenin ve svém testamentu varoval před tím, aby Stalin získal velkou moc, pro jeho špatné vlastnosti. V roce 1924 ale Lenin zemřel a o vedení strany se rozhořel boj.
V roce 1927 Stalin postupně zlikvidoval všechny své politické protivníky a stal se neomezeným vládcem Sovětského svazu. Začalo „budování socialismu v jedné zemi“: kolektivizace zemědělství a industrializace, likvidace všech domnělých odpůrců, kulaků, kněží i nejbližších spolupracovníků a přátel včetně armádních špiček a kulturní elity.
„Počty obětí Stalinovy diktatury se pohybují v řádech milionů,“ řekl Adamec. Patří mezi ně například 800 000 popravených v rámci Velkého teroru, 2,5–3 miliony obětí gulagů a násilných vysídlení, ale také oběti hladomorů, které byly důsledkem Stalinových socioinženýrských projektů.
