Čína, neskutečně rozsáhlá země, by svou různorodostí neměla nikoho překvapit. Jih a sever se dají stěží porovnávat, ještě hůř na tom snad bude podobnost západu a východu země. Důmyslnému cestovateli se proto nabízí možnost vybrat si jeden z mnoha regionů a ten si vychutnat dosyta i v těch zapadlejších koutech. Důvodů, proč si k této cestě zvolit právě jihozápadní Čínu, je několik. Od subtropických pralesů na hranicích s Laosem není daleká cesta k tibetskému podhůří Himalájí. Člověk se ani nestihne vynadívat na kulturně bohaté vesnice národnostních menšin, které si obhospodařují svá rýžová políčka ve strmých kopcích, a už směřuje k pohádkovým kopcům, homolím, tyčícím se podél řeky Li. Čínská ekonomika se nezadržitelně žene kupředu, čínské zboží zavalilo nás všechny, ale zdaleka ne všichni Číňané si tím nechají ovlivňovat život. A právě na venkově v zapadlých vesnicích provincie Jün-nan, Kuang-si, Kuej-čou je nejlepší možnost, jak si to potvrdit.
1. Yangshuo a homole
Městečko Yangshuo by návštěvník Jihozápadu neměl vynechat. Nejenže jsou na kopce neuvěřitelných tvarů Číňané tak hrdí, že je vtiskli na zadní stranu své dvacetiyuanové bankovky, ale v proudech sem jezdí nafotit prakticky vše, co se jim do objektivu vejde. Nicméně my „ze Západu“ jim jsme úspěšně v patách. Ve všech průvodcích se dočtete, že „Yangshuo už není, co bývalo“, a celý byznys kolem lodiček a homolí se stal terčem komerce. Západní fastfoody, standard a ceny jsou běžným jevem, ovšem potkáte zde mnoho Američanů a lidí ze západní Evropy, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že toto je pravá „divočina Východu“ a takhle venkovská Čína vypadá. Není to pravda, ale nenechte se tím odradit. Na každém rohu se dají vypůjčit kola a podél řeky se můžete vydat po rovině na nespočet výletů mezi legrační kopce do zapadlých míst, kde už si Číňané zase žijí téměř pro sebe. Přestože je to klišé a na každém rohu vám to budou naháněči vnucovat, plavba po řece Li na bambusových lodičkách brzy ráno stojí za to i pro ty nejspořivější.
2. Rýžové terasy Longsheng (anglicky také Dragon‘s Backbone)
Nedaleko města Guilin se vysoko v kopcích zjara třpytí rýžová pole připomínající dračí hřbet. Po mnoho staletí se zde lidé starali o uzounká políčka a paradoxně právě zájem o tuto kulturní krajinu ze strany turistů zapříčinil, že místní těžkou dřinu vyměnili za prodej suvenýrů, průvodcování či obsluhování v restauracích. Políčka tak nezadržitelně mizí, nicméně nic není tak pesimistické. Každému návštěvníkovi prudké terasy pohled do údolí vyrazí dech. Ať jsou pole plná vody či se na nich zelená rýže, vždy vypadají idylicky. Aby si mohl člověk krajinu dokonale vychutnat a vyhnout se turistickému humbuku, který se kumuluje pouze kolem dvou vyhlídek, stojí za to vydat se na výlet mezi políčka po kamenitých pěšinkách do sousedních dvou vesnic, odkud se dá autobusem odjet zpět do civilizace. Místní ženy národnosti Yao, které se mimochodem chlubí nejdelšími vlasy na světě, budou každému turistovi trpělivě nabízet své průvodcovské služby. To může být velice nepříjemná zkušenost, pokud si člověk vystačí s mapou (což většinou vystačí), ale i tak by si tím neměl celý jedinečný výlet nechat zkazit.
3. Menšiny kolem města Kaili
V městě Kaili v provincii Kuej-čou není nic zajímavého, ani hostel, jedná se jen o další velké, zaprášené město, jakých v Číně uvidíte spoustu. O to větší překvapení číhá v jeho okolí. Autobusy se dá zajet do mnoha vesnic, které se choulí v kopcovité krajině pod bambusovými lesy mezi políčky rýže v zelených údolích řek. Domy ve vsích jsou ze dřeva a vše působí až neuvěřitelně mírumilovně. Nejzajímavější a turisticky nejatraktivnější je Xijiang vysoko v kopcích, největší vesnice minority Miao. Až sem vás doveze autobus a brouzdání obcí vám zabere klidně celý den. Mimo hlavní rušnou ulici, kam nicméně auta nejezdí, se člověk může donekonečna proplétat uzounkými ulicemi kolem dřevěných staveb a stoupat stále výš. Na dvorcích se suší rýže, staré ženy s typickými drdoly a květinou ve vlasech s úsměvem pokyvují, a kde končí vesnice, začínají rýžová pole. Odtud je neskutečný výhled na všechny strany. Podobných vesnic je v okolí celá řada. Pokud si za svůj cíl vyberete ty, kam pravděpodobně turista nezavítá, jak je rok dlouhý, a vy je jen ze silnice tušíte kdesi nahoře v kopcích, čeká vás o to autentičtější zážitek.
4. Město Dali
Opevnění kolem historického centra zástavby má pravidelně čtvercový tvar. Město, ležící ve svahu nad podlouhlým jezerem Erhai, opět nabízí kaskády starých ulic plné prodavačů suvenýrů, opékačů masa či zelinářů. Západních turistů je zde poskrovnu a ti čínští tolik nevadí, protože je od místních nerozeznáte. Je ale nutné podotknout, že většina starší generace se odlišuje od ostatních. V okolí Dali žije mnoho národnostních menšin, z nichž každá si udržuje své tradiční oblečení, a například na zdejším trhu je paleta barevných krojů neskutečně pestrá. Kousek od centra se většina čínských turistů hrne do chrámového komplexu Chong Sheng s třemi vysokými pagodami, kde paradoxně vstupné v přepočtu 300 Kč, na místní poměry až nelogicky vysoké, většinu těch západních návštěvníků spíše odradí. Lepší řešení, jak poznat okolí města, nabízí cyklistika. Kolo je možné si půjčit všude a projížďka kolem jezera Erhai po vesnicích s malovanými domy patří k zajímavým zážitkům.
5. Město Lijiang
Lijiang je zapsán na seznamu UNESCO. To samo o sobě znamená dvě věci. V první řadě se jedná o spleť pozoruhodně zachovaných ulic s dřevěnými domy, kolem nichž protékají všude možně kanály. A i nové domy jsou postavené tak hezky postaru, že rozdíl od těch původních nepoznáte. Na budovách visí čínské červené lampiony a obzvlášť procházka brzy ráno do probouzejícího se města má své nezaměnitelné kouzlo. Druhá stránka věci už zdaleka není tak optimistická. Z historického středu Lijiangu se stala neopomenutelná turistická atrakce. Malebné dřevěné restaurace na každém rohu se s přicházejícím večerem kýčovitě rozzáří a změní na hlučné diskotéky. V domech vlastně žijí pouze majitelé penzionů, restaurací, prodavači suvenýrů a turisté a ti „normální Číňané“ se historickému centru zdaleka vyhýbají. I přes tato negativa by město při návštěvě nemělo být opomenuto, protože málokterá jiná čínská metropole se pyšní tak komplexním starým a zachovalým centrem s neopakovatelnou atmosférou.
6. Soutěska skákajícího tygra
Nad kaňonem zaříznutým hluboko mezi rozeklané hory vedou dvě cesty. Jedna pro čínské turisty, tedy ta, kam se dá zajet autem, jedna pro místní a pro nás, která se v podobě pěšinky vine vysoko nad řekou hučící dole v údolí a prochází malými vesničkami. Pokud jste alespoň trochu v dobré kondici, výšlap do Soutěsky skákajícího tygra stojí za námahu. Člověku se naskytne nejeden dramatický pohled na strmé skály, vodopády valící se přes pěšinu a vesnice na úbočí hor. Po počátečním výšlapu se dá celá soutěska projít traversem za dva dny. Připravte se na skutečnost, že se vám hned na začátku na paty nalepí místní mulaři, kteří jako hyeny budou čekat, až odpadnete vyčerpáním, abyste mohli využít jejich služeb a vyvézt se nahoru na mule. Pokud je ale již na začátku rázně odmítnete a se zatnutými zuby odoláte naléhání, za chvíli je to přestane bavit. V každé vesnici se nacházejí laciné a neskutečně příjemné rodinné penziony, které připomínají spíše horské chaty a kde narazíte na mladé turisty s batohem z celého světa. Na konci údolí, tedy tam, kde soutěsku v nejužším místě podle pověsti přeskočil tygr, cesta sestupuje dolů k silnici, kde je možné si stopnout autobus zpět na začátek údolí.
7. Město Shangri-la
Kde jinde by se měla nacházet tajemná Shangri-la, mystické tibetské místo zpopularizované knihou Lost Horizon Jamese Hiltona, řekli si Číňané a pojmenovali tak zapadlé město Zhongdian na úpatí Himalájí. Z městečka se tak stal cíl návštěvníků a sálající tibetská kultura umožňuje místu zůstat stále relativně autentickým. Kromě sušeného jačího masa s příjemně nasládlou chutí, jačího mléka a jačích kožešin se v dřevěném městečku snadno zakoupí další suvenýry upomínající na Tibeťany. Okolní vysokohorská krajina nabízí opět mnoho příležitostí k túrám, cyklovýletům a především k návštěvě největšího buddhistického kláštera regionu Ganden Sumtseling. V komplexu kromě několika svatyň člověk může procházet kolem obydlí buddhistických mnichů, kterých tu údajně žije na šest set, a kochat se horskou krajinou v okolí.
V Číně je snadné jezdit vlaky, a pokud není čas koupit si lístek (což musí být vždy hodně dopředu), vyplatí se jezdit místní specialitou – spacími autobusy. Ty vypadají zvenku docela normálně, nicméně uvnitř se tísní tři řady dvoupatrových postelí, a i když to není pětihvězdičkový hotel, člověk se docela slušně vyspí a ušetří čas i peníze.
Jídlo je zde, jako v celé Číně, neskutečně pálivé a těm, kteří se k červeným omáčkám příliš nekloní, doporučuji naučit se větu „Nechci to pálivé“ a tu před každým objednáním důrazně připomenout. Za levný peníz si člověk vybere mnoho vynikajících jídel, ale opatrnosti není nazbyt a vždy je nutné počítat s možnými střevními komplikacemi.
Čína je pro turisty neskutečně přívětivá země. Všichni rádi pomohou a poradí a pro mnoho lidí, obzvlášť v odlehlejších oblastech, bude setkání s cizincem velký zážitek. A že neumíte čínsky? Někde rozumí i anglicky, ale ruce a nohy a čínské znaky v turistickém průvodci jsou docela postačující.
