Paříž – V zahraniční politice se činil, v domácí ale pohořel. Nicolas Sarkozy se stal prvním francouzským prezidentem od roku 1981, který svůj post v Elysejském paláci neobhájil. Dnes slaví šedesáti a chystá se do čela Francie vrátit. A to i přesto, že čelí vyšetřování z korupce a figuruje v řadě dalších skandálů.
Když v roce 2007 zvítězil v prezidentských volbách, těšil se pověsti politické hvězdy. Za pět let v úřadu si vydobyl například přezdívku hyperprezident – díky angažmá v řadě závažných mezinárodních problémů. Podařilo se mu totiž vrátit Francii do struktur NATO, dohodl klid zbraní v rusko-gruzínském sporu o Jižní Osetii a prosadil i to, aby Francie jako první vyslala své stíhačky Libyi, která se zmítala občanskou válkou. V zahraniční politice pak na sebe upoutal i při francouzském předsednictví EU.
Doma ovšem prosadil řadu nepopulárních kroků a nesplnil mnoho slibů, takže jeho popularita strmě klesla a v roce 2012 ho vystřídal François Hollande. Terčem kritiky se Sarkozy stával za své tažení proti nelegálním přistěhovalcům, kdy si mnohdy nezadal s krajní pravicí. Ostrým protestům čelil i za to, že prosadil zákaz zahalování muslimských žen a penzijní reformu, která zvýšila o dva roky věk odchodu do důchodu na 62 let. Osudným se mu ale dle řady komentátorů stala až ekonomická krize. V roce 2012 totiž ratingová agentura Standard & Poor's odebrala Francii nejvyšší rating AAA.
Nikolas Sarkozy sice odešel z Elysejského paláce jako jeden z nejméně populárních prezidentů páté republiky, letos ovšem oznámil, že hodlá kandidovat znovu. Loni v listopadu totiž opět stanul v čele Svazu pro lidové hnutí. Získal sice méně než 70 procent hlasů, na něž spoléhal jako na odrazový můstek k prezidentské kandidatuře v roce 2017, navzdory tomu ale nevylučuje, že se do kandidatury pustí. Vaz mu ovšem může zlomit některá z řady kauz, do kterých je zaplaten.
Skandály a kauzy, Sarkozymu už přirostly k životu
Po prohraném souboji s Françoisem Hollandem se v roce 2012 Sarkozy z politiky stáhl. Politický kredit ovšem ztrácel i poté. Na jaře 2013 vyšlo najevo, že vyšetřovatelé odposlouchávali některé jeho telefonické hovory kvůli údajnému nelegálnímu financování jeho někdejší kampaně. Sarkozy tehdy postup kriminalistů přirovnal k praktikám bývalé tajné služby Stasi ve východním Německu.
V tu dobu byl zároveň vyslýchán jako podezřelý kvůli zneužití peněz miliardářky a dědičky kosmetického gigantu L'Oréal Liliane Bettencourtové. Její finance měl využít pro svou volební kampaň v roce 2007. Vyšetřovatelé ale později případ zastavili.
Sarkozy a ženy
Malý rtuťovitý chlapík rozpoutal vášně francouzské veřejnosti i osobním životem, když se po rozvodu s druhou manželkou Cécilií v únoru 2008 oženil s italskou zpěvačkou a exmodelkou Carlou Bruniovou. V říjnu 2011 se jim narodila dcera Julia. Z předchozích dvou manželství má Sarkozy tři syny.
Pokud se Sarkozy – jemuž Francouzi pro jeho nižší postavu a temperament přezdívají Napoleon – rozhodne do čela Francie znovu kandidovat, bude muset v zápalu předvolebního boje čelit i vyšetřování v dalších šesti případech. Policie ho totiž podezřívá i z toho, že v roce 2008 ovlivňoval arbitráž ve prospěch blízkého byznysmena Bernarda Tapieho na úkor státní kasy. Sarkozy ale odmítá i všechna její podezření z dalších deliktů.
Sarkozyho kariéra
Nicolas Paul Stéphane Sarközy de Nagy-Bocsa se narodil 28. ledna 1955 v Paříži maďarskému šlechtici a Francouzce řecko-židovského původu. Nestudoval tradiční školu politické elity ENA, dal se na práva. V úřadu advokáta se ale dlouho neohřál. Ve 23 letech se stal radním pařížského předměstí Neuilly-sur-Seine jako člen neogaullistické strany Sdružení pro republiku (dnes UMP). Straně předsedal také od prosince 2004 do května 2007. V roce 1983 jej zvolili na této radnici starostou, jímž byl až do května 2002.
První ministerské křeslo obsadil ve vládě Eduarda Balladura – od března 1993 do května 1995 šéfoval ministerstvu rozpočtu a zároveň byl mluvčím vlády. Podruhé se stal ministrem v květnu 2002, kdy řídil vnitro. Od března 2004 pak šéfoval ministerstvu financí. Následně se vrátil na post ministra vnitra, kterému vedl od června 2005 do března 2007. O dva měsíce později se stal prezidentem.
