Berlín/Praha – Mezi nejtemnější kapitolu druhé světové války i samotného dvacátého století se řadí pokus nacistického Německa vyhladit ze světa židovskou populaci, tedy holocaust. Systematické vraždění Židů začalo 22. června po přepadení Sovětského svazu Německem. O necelý měsíc a půl později, tedy 31. července 1941, byl rozkazem k rozsáhlé genocidě pověřen Reinhard Heydrich. Tímto činem tak vyvrcholily přípravy na tzv. „konečné řešení židovské otázky“, jak nacisté ve své eufemické terminologii hrůznou tragédii nazývali.
Podle Hitlerovy teorie byly Židé považováni za „rasovou tuberkulózu národa“ a jejich vyhubení mělo přinést požehnání pro celý německý národ. Nicméně nacisté se nechtěli spokojit pouze se zlikvidováním židovské populace, hned za nimi v pomyslném žebříčku následovali Romové a Slované, pro něž existoval plán na likvidaci a přesunutí na východ známý pod jménem Generalplan Ost. Hitler své antisemitické plány deklaroval již ve svém díle Mein Kampf a v této myšlence pokračoval i po roce 1933, kdy se mu podařilo dostat se k moci. Zpočátku mu šlo především o sociální izolaci a celkové vyloučení Židů ze společnosti, nicméně postupem času se jeho extrémní názory ještě více radikalizovaly a od „pouhého“ znepříjemňování života Židům, jež vyvrcholilo Norimberskými zákony, se dopracoval k realizaci myšlenky na postupnou likvidaci celého národa.
Goebbels: „Židé jsou vši na těle civilizovaného lidstva. Musíme je nějak vyhubit.“
Když Hitler zjistil, že vystěhování Židů nebude z praktických důvodů uskutečnitelné (po obsazení Francie nacisté uvažovali mimo jiné deportovat Židy do tehdejší francouzské kolonie Madagaskar), začalo se mu v hlavě rýsovat tzv. konečné řešení, během něhož měli být zlikvidování všichni Židé v německé sféře vlivu. Konkrétní datum rozhodnutí k tomuto činu není zcela jasné, nicméně se na něm pracovalo již v první části roku 1941. Nacisté řešili hlavě otázku, jak nejefektivněji sprovodit ze světa takové množství lidí.
Podle některých historiků mohlo konkrétní Hitlerovo rozhodnutí k holocaustu padnout až v září 1941, kdy dal pravděpodobně souhlas s deportací českých a rakouských Židů na východ. V lednu roku 1942 se na konferenci ve Wannsee nedaleko Berlína za účasti nejvýše postavených nacistických funkcionářů rozhodlo o konkrétním provedení holocaustu a synchronizaci jednotlivých úřadů. Podle Eichmana vysidlování Židů na východ znamenalo začátek „konečného řešení židovské otázky“.
- Holocaust autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2385/238456.jpg
- Holocaust autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2385/238457.jpg
- Holocaust autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2385/238455.jpg
- Osvětim zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1315/131500.jpg
Nejdříve zabíjel výfukový plyn, poté Cyklon B
Nejvíce Židů během druhé světové války zemřelo ve vyhlazovacích táborech, s jejichž výstavbou nacisté začali již na podzim roku 1941. Nicméně ta nejefektivnější vyhlazovací zařízení, která byla vybavena stálými plynovými komorami, byla dána do provozu až během roku 1942. Celý projekt instalace plynových komor, které byly maskovány jako sprchy a zabíjelo se zde výfukovým plynem, byl na počest smrti Heydricha pojmenován Operace Reinhard. Do provozu byl z šesti takových zařízení první uveden v prosinci 1941 tábor v Chelmnu, na jaře 1942 se otevřely vyhlazovaní tábory Belzec, Sobibor a Treblinka. Další dva, Osvětim a Majdanek, byly na vyhlazovací tábory přestavěny.
Akce byla ukončena v roce 1943, kdy se hlavní pozornost nacistů obrátila k vyhlazovacímu táboru Osvětim-Březinka. Zde byly vystavěny čtyři nové plynové komory, v nichž se využíval mnohem „efektivnější“ plyn Cyklon B. Právě ve vyhlazovacích táborech zemřelo nejvíce Židů, téměř tři miliony, a jen v samotné Osvětimi se počet obětí vyšplhal na 1,5 milionu. Nejvíce jich pocházelo z Polska, kde z předválečného stavu 3,3 milionu Židů jich válku přežilo jen 300 tisíc, v holocaustu zahynul přes milion osob ze SSSR a na osmdesát tisíc českých židovských obětí. Nacisté si byli vědomi ojedinělého charakteru tohoto zločinu a snažili se zahlazovat stopy. Himmler nazval holocaust „slavnou stránkou našich dějin“, o které se ale „nikdy“ nemá veřejně mluvit.
