Možnosti eutanazie pro vážně a nevyléčitelně nemocné se v Německu výrazně rozšíří. Vyplývá to ze sledovaného rozhodnutí německého ústavního soudu v Karlsruhe, podle kterého je dosavadní zákon omezující asistované sebevraždy protiústavní, a proto také neplatný. Omezuje totiž základní práva vážně nemocných.
Ústavní soudci uvedli, že mezi základní práva patří i právo svobodně rozhodnout o své smrti. Spadá do něj i možnost rozhodnout se zemřít za pomoci třetích osob, což však kontroverzní paragraf 217 trestního zákoníku platný od konce roku 2015 podle ústavních soudců prakticky znemožňoval.
V Německu není sice eutanazie zcela zakázaná, je ale přísně omezená. Zákon stejně jako v řadě dalších zemí počítá s možností odpojení od přístrojů v případě, že daný pacient jasně stanovil, v jakém momentě už nechce být udržován při životě.
V určitých případech je povolená také pomoc k sebevraždě. A to například, když těžce nemocné osobě připravené zemřít její příbuzný předá lék, který její život ukončí. Vzít si ho ale nemocný musí sám.
Aktivní pomoc ke smrti na přání druhého je naproti tomu možné potrestat až pěti lety odnětí svobody. Trestná je také pomoc k sebevraždě, pokud nejde o jednorázový, ale opakovaný případ. Právě této možnosti se týkal odstavec 217 trestního zákoníku, který bránil tomu, aby takovéto služby nabízely firmy nebo různá sdružení, a to třeba i za úplatu. Do problémů se kvůli němu ale v určitých případech mohli podle kritiků dostat i lékaři nebo dobrovolníci pomáhající umírajícím.
Na ústavní soud se proto kvůli odstavci 217 trestního zákoníku, který počítal až s trestem tříletého odnětí svobody, obrátili vedle nevyléčitelně nemocných i lékaři a spolky nabízející asistovanou sebevraždu.
Mezi nemocnými, z nichž v průběhu procesu už několik zemřelo, je i Helmut Feldmann, který trpí nevyléčitelnou nemocí plic. Magazínu Der Spiegel nedávno řekl, že se každý večer modlí za to, aby zemřel ve spánku, a nikoliv udušením jako jeho otec. „Každý člověk má právo na důstojnou smrt,“ vyjádřil své přesvědčení.
Cesta za smrtí
Ústavní soudci mu dali za pravdu. Předseda soudu Andreas Vosskuhle zdůraznil, že právo na rozhodnutí o vlastní smrti má každý, a to po celý svůj život. „Můžeme jeho rozhodnutí litovat, můžeme udělat vše pro to, abychom ho přemluvili, ale nakonec musíme jeho svobodné rozhodnutí přijmout,“ uvedl.
Téma asistované sebevraždy je v Německu dlouhodobě kontroverzní. Ukazuje to i rozhodnutí nejvyššího správního soudu v Lipsku z roku 2017, podle něhož nesmí stát v „extrémně ojedinělých případech“ nevyléčitelně nemocným odepřít prostředek, který jim umožní „důstojnou a bezbolestnou sebevraždu“. Veškeré žádosti nevyléčitelně nemocných o vydání takového prostředku ale navzdory soudnímu rozhodnutí ministr zdravotnictví Jens Spahn (CDU) a jemu podřízený úřad zatím odmítli. Ze 137 žadatelů už jich 24 zemřelo.
Řada Němců i proto v posledních letech hledala pomoc v zahraničí. Například ze Švýcarska jim jejich příbuzní mohli dovézt lék, který jejich život ukončil. Další se rozhodli zemřít přímo v této alpské zemi, kde je eutanazie výrazně jednodušší.
