Turecký premiér Ahmed Davutoglu potvrdil, že armáda začala znovu útočit na oddíly severosyrských Kurdů. Proti jednotkám Ankara zakročila v poslední době údajně dvakrát. Postup Kurdů z jejich tradiční oblasti na severovýchodě Sýrie směrem na západ vyvolává v Ankaře obavy. Kurdové jsou považování za spojence mezinárodní koalice bojující proti Islámskému státu.
Kurdové nyní ovládají široký pás podél jižní turecko-syrské hranice. Turci přitom považují rozšíření kurdské enklávy podél celých hranic za velké nebezpečí. „Upozorňovali jsme, že PYD (syrská kurdská Strana demokratické unie) nesmí postoupit západně od Eufratu. Útočili jsme na ni dvakrát,“ řekl Davutoglu.
Turecko považuje PYD za spojence turecké Strany kurdských pracujících (PKK), kterou Ankara řadí k teroristickým organizacím a proti níž letos obnovila boje. PKK bojuje za větší autonomii Kurdů od roku 1984.
„Turecké útoky proti základnám iráckých Kurdů jsou velmi masivní a dochází při nich k velkým ztrátám na životech,“ poznamenal turkolog Tomáš Laně. K útokům na syrské Kurdy ale Ankara dosud nepřistoupila.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan o víkendu varoval PYD a její milice YPG před snahami rozšířit kontrolu na další oblasti na severu Sýrie podél turecké hranice. „Jediné, co si přejí, je zcela ovládnout sever Sýrie. Pro nás je to hrozba a Turecko nemůže tuto hrozbu připustit,“ řekl Erdogan.
Oddíly YPG se v lednu podílely na osvobození kurdského města Kobani na severu Sýrie a v létě osvobodily město Tall Abjad. Obě byla v rukou radikálů z organizace Islámský stát.
Skupina s leninsko-marxistickým ideovým pozadím vznikla v sedmdesátých letech minulého století. Proti turecké vládě začala útočit od roku 1984 a její hlavní cíl od té doby zůstává stále stejný: získat větší nezávislost na Ankaře. Prosazování si však vyžádalo krvavou cenu v podobě minimálně 40 tisíc obětí. Vrchol vzájemného konfliktu prozatím přišel v polovině 90. let, kdy byly zničeny stovky kurdských vesnic a preživší se rozutekli do větších měst, kde začali zakládat odbojové buňky.
Zatímco do 90. let organizace trvala na vytvoření vlastního státu, postupem času své požadavky zmírnila na vyšší autonomii v rámci tureckého státu. Její akceschopnost výrazně poznamenalo zatčení vůdce Abdullaha Öcalana v roce 1999, kdy byl uvězněn pro zradu.
V březnu 2013 Öcalan z vězení vyzval stoupence PKK, aby ustoupili od bojových plánů v Turecku. Tehdy došlo k částečnému příměří, které po dlouhou dobu vydrželo. Novou vlnu konfliktu spustil letošní červenec a letecké údery Turecka proti severoiráckým táborům PKK.
Krátce po Öcalanově zatčení představila PKK pětiletý plán jednostranného příměří a snažila se zlepšit svůj obraz v očích Turků. K tomu mělo posloužit i několikrát změněné jméno strany, nakonec se ale vrátila k původnímu názvu.
PKK žádá po Ankaře, aby mohla sama více promlouvat do politického dění v zemi a svobodně spravovat své území. Dlouhodobě také usiluje o propuštění svých vězněných členů. Turecko však se stranou odmítá vyjednávat a svolilo pouze k částečné amnestii.
Zhruba před 10 lety se PKK vrátila k vyhrocené kampani proti vládě a setrvala v ní až do tajné dohody z roku 2009, která umožnila příměří. Ve stejném roce však bylo ústavním soudem zakázáno do té doby hlavní politické uskupení Kurdů: Strana demokratické společnosti. Stovky kurdských aktivistů byly následně stíhány za teroristické činy. Bojové milice PKK se tak začaly více stahovat do svých enkláv v severním Iráku.
Tyto procesy dlouhodobě kritizovala Rada Evropy a lidskoprávní organizace včetně Amnesty International. Poukazují přitom na velmi vágní definici terorismu v rámci tureckých zákonů a v řadě případů i na nedostatek důkazů.
