Před 30 lety podala Margaret Thatcherová demisi. Byla první ženou ve funkci britské premiérky, úřad zastávala od května 1979. I třicet let po jejím odchodu a sedm let od smrti rozděluje Železná lady, jak se jí přezdívalo, nejen Brity na dvě nesmiřitelné skupiny především kvůli neústupným postojům a neochotě ke kompromisu. Stejný osud jako Thatcherovou potkal i druhou premiérku v dějinách Británie Theresu Mayovou, která také skončila po sporech ohledně řešení evropské integrace.
„Je to legrační starý svět,“ reagovala Thatcherová na ztrátu své podpory v Konzervativní straně. Tu přitom vedla k vítězství ve třech parlamentních volbách. Bylo to 22. listopadu 1990, kdy Margaret Thatcherová oznámila po více než 11 letech ve funkci britské premiérky svou rezignaci. Tehdy pětašedesátiletá politička tak uzavřela své působení ve vrcholné funkci.
Argumentem, který ji nakonec k rezignaci přesvědčil, bylo, že ona samotná vyhrát nemůže, ale může vyhrát jiný představitel strany, který bude dále prosazovat její vize a politiku. Vystřídal ji tak tehdejší ministr financí John Major, jenž zemi vedl až do roku 1997. Poté následovalo 13 let pod správou Labouristické strany.
„Jsme šťastni, že Británii zanecháváme v daleko, daleko lepším stavu, než když jsme přišli,“ řekla Thatcherová při svém definitivním odchodu ze sídla britských premiérů na Downing Street číslo deset a nenechala tak nikoho na pochybách, že cestu, kterou pro ostrovní království zvolila, považovala za správnou.
Osobně však odchod nesla těžko. „Je to jako když vezmete sklo a rozbijete ho, ty kousky pak už nemůžete dát dohromady,“ popsala své pocity hned druhý den, co nebyla v čele země.
Osudným jí nakonec byl její kritický postoj k postupující evropské integraci a roli Británie v ní, jež vyvolával nesouhlas i mezi členy její vlastní vlády. Právě členové kabinetu Thatcherové prorokovali prohru v druhém kole hlasování o vůdcovství Konzervativní strany. V jejím čele přitom stála od roku 1975.
Premiérka nakonec zvolila dobrovolný odchod, sama však celou situaci považovala za zradu s úsměvem na tváři svých stranických kolegů. První kolo hlasování totiž vyhrála. Její protikandidát na vedení strany Michael Heseltine ale získal dostatek hlasů, aby se šlo do kola druhého. Před ním následovala klíčová událost pro budoucnost Thatcherové.
Tehdejší ministr financí Major a spojenec Thatcherové jí poradil, ať se sejde se všemi členy svojí vlády pouze ve dvou a pobaví se s nimi z očí do očí. To jim umožnilo, aby s premiérkou mluvili narovinu a řekli, že si nemyslí, že může vyhrát druhé hlasování. Pokud by totiž podobná intimní atmosféra nenastala, mohla Thatcherová, proslulá svojí tvrdostí, shodit jejich argumenty ze stolu.
„Udělal jsem to, protože jsem byl loajální, ne abych se jí zbavil, ale aby se mohla rozhodnout. Díky mně věděla, jak na tom je, a pak se mohla rozhodnout, co udělá,“ popsal Major zpětně tehdejší dny pro BBC. Svoji roli v premiérčině rezignaci hrál i její manžel Denis Thatcher. „Udělala jsi dost, holka, odvedla jsi svůj kus práce, pro rány boží, už nepokračuj,“ měl se tehdy vyjádřit.
První premiérka v čele Británie
Thatcherová přišla na svět jako Margaret Hilda Robertsová. Pocházela z Grahamu v hrabství Lincolnshire, kde se narodila 13. října 1925. Do života jí nejvíce daly vizionářské názory otce, obchodníka a laického kazatele. S matkou si prý ale už v 15 letech neměla co říct. Kariéra političky byla možná její vysněnou ambicí, přesto ale nejprve vystudovala chemii na Oxfordské univerzitě.
Později dokončila také práva a v roce 1959 se stala členkou Dolní sněmovny. Mezitím se ještě stihla vdát za obchodníka Denise Thatchera a porodit dvojčata. V červnu 1970 se v Británii dostali k moci konzervativci a nový premiér Edward Heath jí nabídl křeslo ministryně školství.
Když se Margaret Thatcherová v květnu 1979 jako první žena v historii Británie ujala premiérského úřadu, neměla to jednoduché. V roce 1976 dolehla na Anglii finanční krize a politici se tak ocitli v situaci, kdy potřebovali urychleně přijít s řešením. Musela tak bojovat s vysokou inflací, krachujícím veřejným sektorem odkázaným na vládní finanční injekce a s mocnými odbory, jež ochromovaly zemi stávkami.
Premiérka do svých rukou soustředila velkou rozhodovací pravomoc, aby prosadila svoje vize. Kompromis považovala za politickou hanebnost. Po nástupu do funkce se snažila snižovat inflaci a privatizovala. Velké firmy jako British Petroleum, British Telecom, British Airways a mnohé další poslala do soukromých rukou. Mezi Brity tak v té době stoupl počet akcionářů ze sedmi na 22 procent.
Prosazením přísného protiodborového zákonodárství zlomila premiérka také moc odborů. Jejich spor vyvrcholil jedenáct měsíců trvající stávkou horníků v letech 1984 a 1985 proti propouštění na severu Anglie. Horníci nakonec kapitulovali.
Nezaměstnanost ale již na počátku 80. let stoupla na tři miliony a Thatcherová tak patřila k nejméně oblíbeným ministerským předsedům v historii. Na body ve veřejném mínění ale příliš nedala. „Mým prvním a jediným zájmem je náprava situace,“ zdůvodňovala své počínání. Část britské levice jí ale na jméno nemůže přijít dodnes.
Její razantní politický styl v zemi zmítající se v problémech fungoval. Vžil se pro něj pojem thatcherismus.
Thatcherismus
Od počátku šla premiérka neústupně za tím, čemu věřila nejvíc, totiž za zodpovědností každého jednotlivce za sebe sama.
„Myslím, že jsme prošli dobou, kdy si příliš mnoho dětí a lidí myslelo, že když mám problém, tak je to práce vlády, aby se o mně postarala. Jsem bez domova, vládo, ubytuj mě. A tak svoje problémy přenáší na společnost, ale kdo je společnost? Nic takového neexistuje. Jsou jenom jednotlivci a rodiny a žádná vláda nemůže udělat nic bez lidí, kteří by se měli starat především o sebe. Je to naše povinnost. A pak pomoci našim sousedům. Život je o vzájemnosti, lidé příliš myslí na svoje nároky, aniž by mysleli na povinnosti,“ vysvětlovala svoje myšlenky.
Prosazovala tedy tradiční liberální hodnoty jako omezení zásahů státu, důraz na individuální svobodu, ochranu veřejného vlastnictví a důraz na význam rodiny ve společnosti. Sama Thatcherová v knize Roky na Downing Street nazvala thatcherismus stranickou politikou, která se začala formovat už po vstupu Konzervativní strany do opozice v polovině šedesátých let.
V zahraniční politice Thatcherová důsledně hájila národní zájmy, což se projevilo například ve válce o Falklandy v roce 1982. Pro tyto názory se i často dostávala do sporů s ostatními evropskými lídry, kteří prosazovali hlubší integraci v rámci Unie. 30. listopadu 1979 prohlášením „chci své peníze zpátky“ na summitu v Dublinu zahájila boj za snížení příspěvků do společného rozpočtu. Slevu, která je dodnes známá jako britský rabat, získala v červnu 1984.
Netajila se ani svými sympatiemi k sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi, jehož nástup k moci v roce 1985 považovala za konec studené války. V evropské integraci viděla hrozbu zániku britské národní identity. Její odkaz se v tomto ohledu naplnil o několik desetiletí později, během takzvaného brexitu.
Také u toho byla žena, a to druhá premiérka v dějinách Spojeného království Theresa Mayová. Ta se dostala do čela vlády Jejího Veličenstva v červenci 2016 poté, co britští voliči rozhodli v referendu 24. června o vystoupení Británie z EU. Poté ohlásil rezignaci konzervativní premiér David Cameron, když jako zastánce setrvání v Unii nehodlal vyjednávat britský odchod ze společenství.
Mayová se už v květnu 2010 po volebním vítězství konzervativců stala ministryní vnitra a pro záležitosti žen a rovné příležitosti. Ve straně patřila k frakci modernizátorů mluvících o nutnosti změnit politiku konzervativců směrem k většímu zastoupení menšin a žen. Její kolegové a spolupracovníci o ní hovořili, že je tvrdá jako ocel.
Po třetím odmítnutí brexitové dohody v březnu 2019 a dalším odkladu brexitu na 31. října ale premiérka Mayová oznámila, že 7. června skončí jako vůdkyně konzervativců. V čele strany i vlády ji loni v červenci nahradil Boris Johnson. Stejně jako Thatcherová tak byla obětí sporů o evropskou integraci ve vlastní straně.
Thatcherová v populární kultuře
Život kontroverzní političky svojí povahou přitahuje umělce k jeho zpracování. Za roli Železné lady získala ocenění Americké filmové akademie herečka Meryl Streepová ve stejnojmenném filmu z roku 2011.
Jako první žena ve vedení strany a státu byla Thatcherová velkým vzorem pro ostatní mladé Britky. „Kopala by okolo sebe a křičela, kdyby ji vedli do klubu feministek, ale feministkou byla, ať se jí to líbilo, nebo ne,“ říkala v rozhovorech o Thatcherové Streepová. Popisovala ji jako ohromně statečnou na svoji dobu. „Hodně z jejího života mě překvapilo,“ uvedla.
Novou vlnu zájmu o život političky v posledních dnech ale vzbudila americká streamovací platforma Netflix. Ta v polovině listopadu uvedla čtvrtou řadu výpravné série The Crown, která vypráví o životě britské královny Alžběty II. Právě ve čtvrté řadě se tvůrci věnují 80. letům dvacátého století a sporům královny právě s tehdejší ministerskou předsedkyní Thatcherovou.
Po odchodu z Downing Street zůstala Thatcherová ještě dva roky členkou Dolní sněmovny, kterou vyměnila za Sněmovnu lordů v roce 1992, když získala titul baronky. I nadále byla politicky aktivní, veřejně komentovala domácí i zahraniční dění.
V roce 2002 měla Thatcherová sérii menších mozkových příhod, kvůli kterým se prudce zhoršila její paměť. Baronka Thatcherová, ikona evropských konzervativců, zemřela 8. dubna 2013 ve věku 87 let.
